Jednotný a přísný korporátní „dress-code“ je jen uhozenou buzerací, která nemá žádný praktický význam. Ostatně, kdyby měla, nemohly by existovat ani „džínové pátky“.
Ta píseň se jmenuje „Džínovej kluk“. Jde o docela známý song Hany Zagorové někdy z půlky osmdesátých let. Zpěvačka tehdy rozhodně nedělala žádnou „zagorku“ a pěla docela odvážně:
„Pojď dál! Co stojíš? Jen koukej
si plátěnky v síni zout, jinak seš O. K.
Dneska tu nežádáme oblek s kravatou,
jen běž i v sepraných džínách. Běž dál, dneska holky tě zvou.“
Připomeňme si, že šlo o dobu, kdy se ještě stále školními rozhlasy linula varování, nejčastěji přímo z úst pana ředitele, před nesprávným oděvem. Kdo nechtěl působit příliš odvážně, ba zpupně, kdo nechtěl vyčnívat a upozorňovat na sebe, ten dal raději přednost hnědým nebo šedivým „tesilkám“. Hlavně žádné džíny, a nedej bože dokonce seprané! Takzvané „plísňáče“ (džíny seprané natolik, že vypadaly jako by byly prorostlé hermelínovou plísní) zkrátka byly málem projevem buřičství a zřejmým dokladem nepříliš silné vůle zařadit se a splynout s davem.
Měl jsem tak nějak pocit, že s koncem osmdesátých let, s pádem železné opony, je amen s příkazy a varováními ohledně nesprávného oděvu. Mýlil jsem se. V mnohých nadnárodních korporacích je dnes vyčnívání a neochota splynout s davem, totiž s kolegy na pracovišti, snad ještě větším prohřeškem než na základní či střední škole za socialismu. Správný oděv už, pravda, nediktuje pan ředitel prostřednictvím školního rozhlasu, zato je do detailu popsán ve vnitřních regulích dané korporace, nejčastěji pod položkou „corporate dress-code“.
A tak, například, se nebozí juniorní pracovníci finančních společností za srpnových veder potí jako pověstné dveře od chléva – v obleku s předpisově utaženou kravatou. Přitom za celý den nevystrčí hlavu od monitoru, na němž excelují sériovou výrobou excelovských tabulek. Žádné pracovní schůzky, žádná jednání s obchodními partnery, žádné recepce. Jenom vysedávání v open-space kanceláři (ty jsem si na paškál již vzal). Ale oblek musí být!
„Džínovej pátek“
Když ještě za socialismu, v roce 1988, koncertovala v pražské Sportovní hale kapela Depeche Mode, bral jsem to jako zjevení. Režim tehdy učinil ústupek a koncert umožnil. Mládež, i ta, která se do haly nedostala, se ten den oděla do černé, typické barvy kultovní hudební skupiny. Páni ředitelé ve školním rozhlase ale opět upozorňovali, že být oděn celý v černém se jaksi nepatří.
Podobného dílčího ústupku jako kdysi komunisté s „depešáky“ se dopustili i mnohé korporace, když s postupem doby umožnily volnější „dress-code“ – ovšem zpravidla jenom v pátek. A tak zatímco Hana Zagorová měla svého „džínového kluka“, korporátní nádeníci se celý týden (nebo měsíc) těší na svůj „džínový pátek“. Jako v tom songu: „Dneska tu nežádáme oblek s kravatou.“ Ale pozor. Některé korporace dokonce vyžadují, aby pokud už pracovník jednou za čas přijde v džínách, měl zároveň košili s firemním logem. Kdo nemá tu správou košili s logem, ten nemůže ani džíny. Takže vida, z korporátního „dress-code“ lze udělat i byznys – ony košile s logem samozřejmě nejsou zadarmo. Prodejci mávátek také asi za socialismu měli dobrý byznys z prvomájových průvodů.
Na druhou stranu, korporátní „dress-code“ může nejen vynášet, ale i něco stát. Třeba v podobě zvýšených nákladů na elektřinu. Uvědomila se to třeba chilská vláda, když před třemi lety vyzvala muže, aby v létě nenosili kravaty. Nebude jim pak prý takové horko a ušetří se za klimatizaci (od ledna do března, v nejteplejších chilských měsících, má jít o úspory čítající v přepočtu 200 milionů korun). Jihokorejský prezident Mjong-bak zase ve stejné době vyzval, aby lidé nosili do úřadů teplejší prádlo – byť třeba ne zcela v souladu s kodexem oblékání –, čímž se v zimě ušetří za topení.
Kancelář není striptýz
Nechápejte mě špatně, ani já bych ve své firmě nestrpěl zaměstnance v tlustých teplácích, když je zima, či v lehkých trenýrkách a tílku, když je parné léto. Vybírám si však za své spolupracovníky rozumné lidi a ti vědí, že takto se do práce prostě chodit nemůže. A nemusím kvůli tomu sepisovat nějaký podrobný „dress-code“ (vlastně mám pocit, že by to pro mě bylo nehorázné mrhání časem, z čehož usuzuji, že vymýšlením podobných kodexů si krátí čas nudící se manažeři, co sami mají k dispozici klimatizovaná auta a klimatizované kanceláře).
Pokud by někdo z lidí, které jsem přijal, přišel do práce krajně nevhodně oblečen, byl by to pro mě doklad toho, že jsem zřejmě vybral špatně. Ale nikdy se mi nic takového nepřihodilo. Mám pocit, že lidé obyčejně tak nějak svým zdravým selským rozumem odhadnou, co si ještě do zaměstnání vzít mohou, a co už je naopak „přes čáru“. Proč předepisovat kravatu těm, kteří celý den neopustí svoji kancelář a nepotkají se s nikým zvenčí? Proč určovat, kolik centimetrů pod kolena musí povinně sahat sukně té či oné kolegyně? K poznatku, že kancelář není striptýzový bar, postačí IQ houpacího koně. Není třeba ztrácet čas vymýšlením striktních pravidel, ani následnou buzerací zaměstnanců. Buzerace jejich pracovní nasazení nijak nezvýší, ba právě naopak. Zaměstnanec bude spokojenější a pracovitější tehdy, když se bude cítit pohodlně.
Stejnokroj má jistě svůj smysl v armádě, případně tam, kde existuje tradice školních uniforem. Také asi na lékaře by pacient pohlížel s nedůvěrou, ba s obavami, pokud by před něj předstoupil nikoli v bílém, ale třeba křiklavě růžovém, nebo dokonce černém plášti. V těchto případech jednotný oděv zřetelně identifikuje poslání zaměstnance. Pacient musí vědět, kdo je doktor, a kdo ne. Civilista musí vědět, kdo je voják, a kdo ne. Vždyť v obou případech může jít o život.
Jednotný a přísný korporátní „dress-code“ ale je jen uhozenou buzerací, která nemá žádný praktický ani identifikační význam. Ostatně, kdyby měla, nemohly by existovat ani ony „džínové pátky“. Představte si, jaká nedorozumění by nastala, pokud by svůj „džínový pátek“ měli třeba lékaři v nemocnici. Nebo policisté či vojáci! Vznikl by chaos. V korporacích, pokud je mi známo, „džínové pátky“ žádný chaos nezpůsobují. Jinak by ostatně od nich korporace dávno upustily. Z toho ale plyne jediné: lze zavést i „džínové pondělky“, „džínové úterky“, středy a čtvrtky, aniž by se něco zásadního stalo. „Dress-code“ je tedy zbytečností, ba vskutku i buzerací.
U nás ve firmě jsou džíny zcela běžným oděvem po celou dobu její dvaadvacetileté existence. Vlastně máme permanentní „džínové dny“. A mám silný pocit, že to náš úspěch nijak nesnížilo. Spíše právě naopak. Striktně jednotný oděv totiž potlačuje individualitu, a tedy i kreativitu a originální myšlení, což je přesně to, co na svých zaměstnancích vysoce oceňuji.
