Dobrá manželství jsou tak vzácná, že by se měla naložit do lihu. Zní to jako výrok nějakého cynika, ale tato slova ve skutečnosti vyřkl Heinrich Heine, po Goethovi největší německý básník. Měl pravdu.
Sám bych však musel být v pořádném lihovém opojení, ne-li lihovém kómatu, jak zpívají Tři sestry v Průšovi, abych si někdy připomínal – či dokonce slavil – Národní týden manželství. Ještě, že už jej pro letošek máme za sebou. Připomíná mi doby dávno minulé. To se soudružkám učitelkám nebo soudružkám kolegyním jednou do roka „povinně“ nosíval nějaký ten ušmudlaný karafiát. Avšak ten samý režim, jenž svátek žen tolik glorifikoval, nedokázal v rámci centrálního plánování ekonomiky zajistit něžnému pohlaví leckdy ani ty nejzákladnější hygienické potřeby. Byl to totiž režim pokrytecký; ženy sice naoko velebil, ve skutečnosti na ně ovšem kašlal. Ale hlavně: kdo svoji ženu – celoročně – miluje, ctí a váží si jí, ten si to nemusí jednou do roka připomínat svátkem; stejně tak ten, kdo respektuje kolegyni v práci nebo třeba paní učitelku.
Národní týden manželství vymysleli v roce 1996 ve Velké Británii. Od roku 2007 se koná i v České republice, vždy kolem svátku sv. Valentýna. Zatímco „Valentýn“, přejatý po roce 1989 rovněž ze Západu, je dobrým byznysem pro prodavače květin, přáníček či bonboniér, Národní týden manželství zase zjevně vítají nejrůznější partnerské obecně prospěšné společnosti a další organizace.
Nerozumím příliš tomu, proč se ta či ona obecně prospěšná společnost vůbec zabývá tím, že vybírá určitých sedm dní v roce, které mají být „příležitostí a výzvou pro všechny páry zaměřit se na svůj vztah a investovat do něj“. Není snad samozřejmostí, že se každý musíme – ideálně každý den v roce – na svůj vztah zaměřit a investovat do něj čas, energii, úsilí, toleranci či porozumění? Proč to má řešit nějaký Národní týden manželství?
Prostituka životní partnerkou?
Jsem ženatý 26 let. S manželkou jsme celou tu dobu spolu, aniž bychom po její drtivou většinu měli vůbec nějaké ponětí o Národním týdnu manželství. Vážím si našeho svazku, stejně jako si vážím manželky. A jako mi to nemusela za socialismu připomínat písmenka M, D a Ž, nemusí mě nyní upomínkovat zase jiné litery: N, T a M.
Tím ovšem netvrdím, že znám zaručený recept na dobré manželství. Vždyť s dobrým manželstvím je to vskutku tak, jak říkával Heine. Rozumím tomu, že někdy se to prostě nepodaří, svazek se třeba i po pár letech rozpadne. Takový je život. Když si vybíráme byt, který chceme koupit nebo do nějž se hodláme třeba jen na pár let nastěhovat jako podnájemníci, zpravidla volíme mezi desítkami, ne-li stovkami možností. Zvažujeme cenu, lokalitu, dopravní dostupnost, občanskou vybavenost a přehršel dalších aspektů (viz průzkum, která kritéria rozhodují při koupi nemovitosti). Celá řada těchto aspektů je přitom na první pohled viditelná nebo – v rámci osobní prohlídky – poměrně snadno odhalitelná. Byt sám se zkrátka neumí přetvařovat tak jako člověk. Jakmile si však máme vybrat životního partnera, stojíme před daleko náročnějším úkolem.
Možný partner nemá na čele napsány všechny své podstatné charakteristiky, jako je tomu v případě bytu, který hledáme na realitním portálu nebo v katalogu. Snad jen s výjimkou prostitutek z nevěstinců nebo eskort servisů – u nich můžeme znát jejich cenu, vzhled, jisté tělesné míry či třeba preferenci sexuální praktiky ještě předtím, než je vůbec naživo spatříme. Z prostitutek, přiznejme si to, se však životní partneři stávají snad jen v novodobých pohádkách typu Pretty Woman. Rozpoznání správného životního partnera je tolik obtížné i proto, že lidé své stinné stránky často umně skrývají, nasazují si různé masky a manipulují. Některé ženy, jak známo, jsou schopny předstírat lásku k muži tak obratně, že dotyčný zjistí, že ve skutečnosti milují jeho peněženku, třeba až po dlouhých letech, v nějaké mezní situaci. Muž zase dokáže ženu vodit za nos, když sama sebe doma na gauči vykresluje jako charakterního, vždy duchapřítomného hrdinu; v určité mezní situaci se z něj ale vyklube obyčejný slaboch. Přitom může uplynout hezká řádka let než ony mezní situace, v nichž se takzvaně tříbí charakter či odděluje zrno od plev, nastanou. Takže zatímco, dejme tomu, za rok můžeme velmi dobře a celkem do detailu poznat třeba stovky bytů, když se nám za stejnou dobu podaří obstojně poznat byť jen jednoho jediného partnera, lze hovořit o úspěchu. Je zkrátka stokrát, ba tisíckrát jednodušší vybrat dobrý byt než dobrého celoživotního partnera.
I rozvod může být dobré řešení
Akce typu Národního týdne manželství ale činí ze svazku manželského jakousi posvátnou krávu. Sugerují, že jakmile jsme si jednou svého partnera vybrali, máme být spokojení – a pokud nejsme, je chyba v nás a musíme se na vztah „zaměřit a investovat do něj“. Někdy je ale prostě jednodušší ten vztah prostě ukončit. I to může být dobré řešení. Dnešní doba je zkrátka jiná než ta před sto nebo tři sta lety. Rozvedení už zaplaťpánbůh nejsou společensky stigmatizováni. Ženy jsou mnohem nezávislejší než kdysi a rozvod pro ně zpravidla už neznamená fatální finanční tíseň.
Tím vším pochopitelně nehájím promiskuitní život ve stylu „každou noc s někým jiným“. Ten by nás vrátil někam do jeskynních dob. Mám však za to, že bychom manželství neměli brát smrtelně vážně – zejména ne taková, kde dosud bezdětní mladí lidé po několika letech společného soužití zjistí, že jim to spolu prostě neklape. Koupený byt lze také reklamovat nebo se z něj po pár letech odstěhovat.
Akce ve stylu Národního týdne manželství, zdá se mi, prostě nereflektují současnou dobu. Snaží se o krok kamsi do minulosti. Stát, který nad všemi těmi obecně prospěšnými společnostmi tak či onak bdí, či je dokonce finančně podporuje (byť třeba jen prostřednictvím příhodných daňových podmínek), by měl lidem ve svazku manželském vycházet vstříc docela jinak než těmito happeningovými hurá-akcemi. Zejména by se měl zasadit o to, aby vytvořil podmínky, v nichž manželství bude zřetelně výhodnější než život na psí knížku. Dnes s sebou manželství přináší spoustu potenciálních právních dilemat či rizik, třeba v podobě „zdědění dluhu“, s nimiž se páry žijící na psí knížku prostě nesetkají. Výhody, které svazek manželský přináší, zdá se, nejsou velkorysé natolik, aby to jeho nevýhody uspokojivě kompenzovalo.
Jinými slovy, stát se pokrytecky může bít v prsa, jak že se o stav českých manželství (prostřednictvím obecně prospěšných společností) horlivě zasazuje, ale ve skutečnosti na manželství kašle. Tak jako socialismus kašlal na potřeby žen.
Do budoucna bych si tedy přál, abychom měli všichni hned 52 národních týdnů manželství ročně, ale ani jeden Národní týden manželství. Přál bych si, aby stát vytvářel takové podmínky, v nichž bude manželství jasně zvýhodněno před životem na psí knížku. Ale zároveň takové podmínky, v nichž případný krach manželství nebude automaticky viděn jako selhání zúčastněných partnerů, nýbrž jako docela objektivní fakt. Fakt, který plyne prostě z toho, jak nesmírně složité a časově náročné je vybrat si „toho pravého“.
