Volal mi kdysi známý z Ameriky, studoval tam.
„Tak si představ, -chrrrrr- přítelkyni -chrrrrr- koše -chrrrrr-…“
„Cože? Špatně tě slyším. Chrčí to.“
Bylo to na počátku 90. let. Žádný internet, žádný skype. Jen nekřesťansky drahé mezikontinentální hovory. Bohužel, často spíše mezikontinentální chrčení.
Navzdory tomu všemu chrčení se zdálo, že mu přítelkyně dala košem, blesklo mi hlavou. Všichni jsme mu ji tak trochu záviděli – vždy však ve vší počestnosti. Perfektně ji vystihovala slova jedné tehdy populární písníčky:
Drží krok s módou, to jí holky závidí. /
Jak je štíhlá a snědá, se jim nelíbí.
„-chrrrrr- Už je to lepší? -chrrrrr-“ vytrhlo mě z letmé vzpomínky další zápolení tehdejších technologií Správy pošt a telekomunikací (čili SPT, později SPT Telecom, později Český Telecom, později Telefónica O2 Czech Republic, později Telefónica Czech Republic, později M Telecom).
„Ne, není, tak to asi nebudeme protahovat. Je mi líto, že jste se rozešli. Co teď Petra bude dělat, zůstane v Americe?“
„Co blázníš?! -chrrrrr- nerozešli!“
„Cože? Nerozešli? Tak proč říkáš, že ti dala košem?“
„-chrrrrr- nesmysl. Vyhodili ji do koše. Teda musel jsem ji vyhodit do koše. Obrazně.“
„Aha. Ale nechápu.“
„-chrrrrr-“
Nemělo to cenu. Zavěsil jsem. Dumal jsem, co se vlastně mezi Honzou a Petrou stalo. Objasnil mi to za pár dnů až další telefonát.
Honza měl Petřinu fotografii, v běžném rozměru 9x13, postavenou zarámovanou na pracovním stole. Bohužel – z hlediska dalšího osudu fotografie, nikoli Petry –, dávala na odiv svoji štíhlost a snědost „jen tak“, pouze v bikinách. Kohosi na univerzitě, kde Honza studoval postgraduál, se to dotklo. Ba pobouřilo. Či snad šlo „jen“ o závist? To je jedno, každopádně přišlo udání (vida, závist a udávání tedy zjevně nejsou ryze českou doménou). Honzův nadřízený, šéf katedry, lze-li to tak říci, jej taktně, ale důrazně požádal, aby – obrazně řečeno – fotku hodil do koše. Aby se jí prostě zbavil. Jinak prý by totiž mohla fakulta čelit nařčení ze sexuálního harašení. A noviny by si na tom smlsly (pojem sexual harassment se na počátku 90. let zabydloval v amerických médiích a šlo o atraktivní téma).
Tehdy Honza „objevil Ameriku“. Ameriku, kterou do té doby neznal a ani jej nenapadlo, že by taková mohla být. Ameriku, v níž nevinná fotografie půvabné dívky na pracovním stole může být důvodem k justičnímu popotahování. Ameriku, v níž muž již neví, zda se může usmát na kolegyni, zda ji může pomoci do kabátu. Ameriku, v níž muž raději přibouchne před ženou dveře, než aby padl v podezření, že mu haraší a že jeho úslužnost a pozornost jsou rovnou předehrou k vynucenému sexuálnímu aktu.
Dnes tuhle „Ameriku“ objevujeme v České republice. Loni třeba spáchal sebevraždu mladý trenér malých fotbalistů z Milovic. Obvinili jej z pedofilního harašení. Prý si ale vše na mladého trenéra vymysleli chlapi v hospodě. Malí kluci pak pro svého zesnulého trenéra na pohřbu plakali… jako malí kluci.
Falešné obvinění z harašení, ať už pedofilního, heterosexuálního či homosexuálního, je jednou z největších ubohostí, jakých se člověk může na bližním dopustit. Bohužel, prostředí, které si z Ameriky „dovážíme“ a v němž je úsměv na kolegyni či fotografie přítelkyně na pracovním stole málem trestným činem, je těmto ubohostem doslova živnou půdou. A jak pokryteckou! O to více, že třeba tvrdý a krajně oplzlý pornografický materiál nebyl nikdy v minulosti tak snadno dostupný – a to i malým dětem – jako právě dnes. Stačí dvě kliknutí myši.
Tím vším se rozhodně nezastávám jiné ubohosti, a sice když je vůči ženě či dítěti užito násilí, když je na komukoli vynucován sexuální kontakt proti jeho vůli. Jenže, zdá se mi, jsme se dostali jen z deště pod okap. Z bláta do louže. Vyrážíme klín klínem. Jednu ubohost jinou ubohostí.
Přes dvacet let řídím jednu a tutéž firmu. Pomalu mohu zaměstnávat dcery matek, které u mě kdysi začínaly hned po škole. A stále platí, jak před dvaceti lety, tak dnes, že ženský půvab pracovnímu prostředí prostě svědčí. Muži se rádi „předvedou“ a ženský půvab je k dobrým pracovním výkonům a svěžím nápadům přiměje jako máloco jiného. Ženy také rády předvedou… nejen své znalosti a um, ale i svoji krásu. A chtějí být obdivovány, ne že ne.
Nevím, možná jsem měl jen kliku, ale za těch více než dvacet let jsem žádné harašení, oplzlosti, obscénnosti či nedej bože sexuální násilí na pracovišti řešit nemusel. Žádné přísné vnitrofiremní směrnice u nás v tomto ohledu neexistují – stačí si vybrat inteligentní kolegy a kolegyně. A jaké mají na stole fotky, to upřímně řečeno nevím a ani mě to nezajímá. Zajímá mě úplně něco jiného. Možná i proto jsme už přes dvacet let na špice českého realitního byznysu. Neřešíme pitomosti. Neobjevujeme „Ameriku“.
