Čeští zemědělci nechávají momentálně hnít stovky tun ovoce i zeleniny. Místo kompotů ve sklenicích máme tak akorát červy v plesnivých plodech. Místo vůně štrúdlů se zemí rozlézá pach hniloby. Celá země hnije!
Připravovat se cíleně o úrodu, to je nepokora a zvrácenost, nad nimiž by naše babičky nevěřícně kroutily hlavou. Já tedy hlavou kroutím také. Ale už jsem si tak nějak zvykl na specifika socialismu 21. století, socialismu eurounijního. Když s pádem železné opony kolaboval socialismus 20. století, socialismus sovětský, bláhově jsem se domníval, že už se žádného dalšího socialismu nedožiju. Bohužel jsem se mýlil.
Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat. Snad každému soudnému člověku je jasné, že devastace plodů přírody, a to v době, kdy po celém světě hladoví stamiliony lidí, je prostě hanebnost. Jen stručně, v deseti bodech, shrnu, jak k ní došlo. Takhle:
1) Nejprve Evropská unie začala s Ukrajinou dojednávat asociační dohodu, čímž de facto učinila zásadní krok ke skoncování s dosavadním statusem Ukrajiny jakožto „nárazníkového pásma“ mezi EU a Ruskem, které zaručovalo určitou balanci sil.
2) Rusko si to nenechalo líbit, a dokonce přešlo do ofenzívy.
3) V rámci eskalace konfliktu mezi EU (a potažmo Západem) a Ruskem uvaluje Západ sankce.
4) Rusko si to opět nenechává líbit a uchyluje se k protisankcím, jejichž součástí je i embargo na dovoz ovoce z EU.
5) Co čert nechtěl, v EU se zrovna letos urodilo hodně ovoce i zeleniny.
6) V jeden a týž okamžik se tedy potýkáme s nadúrodou, nemožností vyvážet jablka a spol. do Ruska – a navíc k nám svoji úrodu hrne Polsko, které rovněž nemůže vyvážet do Ruska.
7) Domácí trh je tedy nasycený, ba přesycený.
8) Základní ekonomická poučka říká, že při přesycení trhu, při převisu nabídky nad poptávkou, je třeba jít s cenou nabídky dolů tak, aby se našli dodateční kupci a trh se takzvaně vyčistil.
9) Proč by ale zemědělci prodávali lacino, když jim EU ztrátu výhodněji zadotuje – podmínkou ovšem je právě to, aby úrodu zlikvidovali (když zemědělec prodá levněji, nemá na dotaci nárok).
10) Končíme tedy v situaci, kdy jsou uvaleny oboustranně nesmyslné sankce, které historicky podobné konflikty, jako je ten ukrajinský, vyřešit nedokázaly. Lidé, kteří kupují třeba právě jablka, navíc za ně platí vyšší cenu, než by měli. Cenová hladina je dotacemi udržována uměle vysoko, což pochopitelně všichni platíme ze svých daní. A k tomu všemu dochází k obrovskému plýtvání, neboť v zájmu udržení vyšší cenové hladiny hnijí ve skladech tisíce a tisíce tun plodů přírody.
Takže to je ten socialismus 21. století. Socialismu 20. století se někdy říkalo „ekonomika nedostatku“. Současný socialismus je zvrácenou „ekonomikou přebytku“. Přebytku, jehož si však nevážíme. Lépe řečeno, vážíme si (či spíše politici si váží) více zájmů jedné zájmové skupiny než zájmů celé společnosti a ostatně i přírody samotné, která nám své plody poskytuje. Pro „ekonomiku nedostatku“ byly typické fronty, i stohlavé – třeba ty pověstné na banány. Pro „ekonomiku přebytku“ je typické ovoce po stovkách tun hnijící ve skladech.
Ale nenechme se mýlit. Všechno to nakonec stejně někdo bude muset zaplatit. Ať už my nebo budoucí generace. Ten přebytek je tedy jen zdánlivý. Je umožněn jedině existencí dotací (bez nich by cena klesla a trh by se vyčistil), které však poskytují stále zadluženější státy. Nikdo jiný. Ty dluhy nakonec někdo splatí. Bude muset. Nebude to nikdo jiný než daňový poplatník. Nikdo jiný než já, vy, moje děti, vaše děti.
Splátky budou vysoké. Tak vysoké, že za to tento popsaný Kocourkov určitě nestojí. Vlastně kvůli němu rok co rok chudneme – ať už přímo my, naše děti nebo naši vnuci.
Jenže… Co teď s tím vším?
Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru:
https://twitter.com/evzenkorec
