České stavebnictví by bez ukrajinských dělníků zkolabovalo

V posledních dnech se v médiích rozhořelo téma zaměstnávání zahraničních pracovníků, převážně Ukrajinců. 

Okamžitě se ozvaly různé hlasy volající po zákazu dovozu této pracovní síly argumentující mimo jiné tím, že berou práci nezaměstnaným Čechům. Nic však nemůže být vzdálenější od pravdy.

Nejprve je nutné zdůraznit hlavní věc: České stavebnictví stojí na kvalifikovaných ukrajinských dělnících. Bez nich by zcela zkolabovalo. Na stavbách po celé České republice dnes najdeme 90 procent ukrajinských dělníků, v některých specializovaných profesích pracují jenom Ukrajinci. A teď nemluvím o nejhorších pozicích „námezdních dělníků“, které si asi většina obyvatel Česka představí, jakmile uslyší slovo Ukrajinec. Naopak jsou to vesměs kvalifikovaní, často vysokoškolsky vzdělaní lidé. Není výjimkou, že na stavbě najdete například vystudovaného učitele či lékaře. Mzda, kterou dostanou za práci na stavbě v České republice, je totiž výrazně vyšší, než jakou by často pobírali ve vysokoškolských pozicích na Ukrajině.

Tito lidé si tak své práce také mnohem více váží a jsou nesrovnatelně více motivovaní. Uspět a získat práci v České republice totiž mnohdy znamená zabezpečení pro celou rodinu ponechanou na Ukrajině. Ti, kteří jsou šikovní a svou práci odvádějí co nejlépe, si tak u nás opravdu dobře vydělají. Každé stavební firmě je totiž jasné, že schopného člověka musí dostatečně zaplatit, jinak velmi reálně hrozí, že šikovného dělníka přetáhne někdo jiný. Na trhu jich je zoufalý nedostatek.

Protože v situaci, kdy míra nezaměstnanosti v České republice podle Úřadu práce ČR atakuje hranici 5 % (podle lednových údajů Eurostatu činí dokonce 3,4 procenta, což je nejméně ze zemí EU), je třeba si přiznat, že ten, kdo skutečně pracovat chce, už pracuje. A ruku na srdce – lidem, kteří dlouhodobě zůstávají na úřadech práce, Ukrajinci žádnou práci neberou. Ti by o jejich práci – pokud vůbec o nějakou – stejně nestáli.

Češi o tuto práci jednak zájem nemají a jednak by v současnosti ani nebylo možné poptávku po těchto pozicích českými dělníky pokrýt. Jednoduše proto, že v našem stavebnictví tolik kvalifikovaných lidí nyní nemáme. Je to bohužel důsledek dlouhodobého nezájmu dospívajících i jejich rodičů o tyto (ale i většinu dalších) učebních oborů, které tak už léta zápasí s nedostatkem motivovaných učňů.

Kromě nezájmu o řemeslo a manuální práci vůbec je tu však ještě jeden důležitý faktor, který je třeba zmínit, a tím je naprostá neochota Čechů stěhovat se za prací. Přitom se stačí podívat k našim západním sousedům do Německa, kde je pracovní mobilita a efektivita vůbec na zcela jiné úrovni.

Proto bychom si místo nadávání a zdůvodňování vlastní pohodlnosti měli vzít z Ukrajinců v České republice příklad. Za lepší prací a lepším výdělkem se neváhají stěhovat přes několik cizích zemí do míst, kde žijí sami bez svých rodin. Kde se navíc musí učit alespoň základům nového jazyka a přizpůsobit se jinému prostředí. Přitom průměrný pracovník u nás není ochoten stěhovat se kvůli práci byť jen o 50 kilometrů, natožpak třeba na druhou stranu republiky, kde zrovna někoho jako on potřebují. Dokud si tohle nepřiznáme a hlavně nezměníme, nemáme co si stěžovat na schopnosti a ochotu pracovat u druhých.

A česká vláda by místo administrativních překážek měla zaměstnávání zkušených (nejen) ukrajinských dělníků více podporovat. Nejenže tím vyřeší problémy většiny průmyslových odvětví s nedostatkem zaměstnanců, ale pomůže tím motivovat i nezaměstnané Čechy. Třeba je pohled na pracovitého ukrajinského (ale například i slovenského, polského či vietnamského) zaměstnance přiměje k aktivnějšímu hledání práce. Vždyť co je lepší motivací, než pozitivní příklad.