Armáda byrokratů likviduje společnou Evropu

Myšlenka společné Evropy, která stojí na počátku vzniku Evropské unie, je v posledních letech pod těžkou palbou. 

Takzvaným euroskeptikům nahrávají hlavně nesmyslná nařízení Bruselu, normami na zahnuté banány počínaje a protežovaným zeleným bydlením bohužel zdaleka nekonče. Podobných předpisů je tolik, že je běžný člověk ani nestíhá sledovat. Běžné fungování evropské osmadvacítky je svázáno tolika pravidly, že se pochyby o společné budoucnosti 28 členských států mohou zdát oprávněné.

Rozpad EU však podle mě není tou správnou cestou, kterou bychom se měli vydat. Naopak silná a jednotná EU prospěje všem národním státům. Brusel ale musí co nejrychleji pochopit, že se společný evropský projekt postupným utahováním šroubů v hospodářské oblasti a také kvůli nesmyslným socialistickým experimentům dostal do slepé uličky. To jasně ukázal Brexit a z něj plynoucí zcela oprávněné obavy, že z EU po britském příkladu budou chtít vycouvat i další členové.

Ty tam jsou doby, kdy jedinou snahou politiků bylo odstranit bariéry volného obchodu v Evropě, odstranit hranice, které dosud bránily volnému pohybu zboží a osob. Evropská unie od té doby narostla do podoby obludného regulačního nástroje, který nejenže už žádné hranice a bariéry nebourá, ale naopak vytváří stále nové a nové zábrany, které nenechají evropský trh volně dýchat a všem jen házejí další klacky pod nohy. 

K čemu jsou dobré všechny ty absurditou zavánějící regulace vršící jeden nesmysl na druhý a na straně druhé nedomyšlené rozdávání evropských dotací (tedy rozuměj peněz nás všech) pochybnými kanály plnými děr na věci předem ztracené, které by v každé zdravě fungující ekonomice byly odsouzeny k zániku? Je snad opravdu záměrem EU dlouhodobé pokřivení trhu a podpora neschopných? Ti úspěšní totiž zpravidla žádné evropské dotace nepotřebují. A ani by je nenapadlo o nějaké žádat – mají totiž plné ruce práce s tím, aby se na sto procent věnovali svému řemeslu a svému podnikání a na nějaké vyplňování byrokratických lejster a obíhání úřadů nemají čas. Naopak pro ty, kteří nic jiného neumějí, se čerpání evropských dotací stalo jedinou, ale o to výnosnější možností „podnikání“.

K čemu (nebo možná spíše pro koho) je dobré podporovat pěstování vinné révy v Anglii, v zemi, kde se víno nikdy nepěstovalo, protože tam pro něj prostě nejsou klimatické podmínky? Jaký ještě objektivnější důkaz toho, že jde o opravdu špatný nápad, potřebujeme?

Podobně nesmyslná je například i evropská směrnice o plošném zákazu takzvaných invazivních druhů zvířat a rostlin na území EU. Je pochopitelné, že některé nepůvodní druhy rostlin a zvířat by se do naší volné přírody vůbec neměly dostat. Jenže bruselský byrokrat se nespokojí se zákazem dovozu a vypouštění do volné přírody. Hraje si na boha a některé druhy prostě chce vyškrtnout z povrchu evropského. Byť jako například nosál červený či ibis posvátný představují reálné nebezpečí pouze pro jižní státy Evropy, kde má, pokud by se náhodou dostal do volné přírody, šanci přežít. Nosálové žijící v zoologických zahradách střední a severní Evropy mají být zlikvidování stejně, i když by v těchto státech bez péče člověka ve volné přírodě nepřežili.

Dalším trumfem z bezedné studnice evropských absurdit jsou bruselské diktáty týkající se takzvaného nízkoenergetického bydlení. V současnosti prosazované nízkoenergetické standardy nepřinesou většině zájemců o nové bydlení nic dobrého, jen jim pustí žilou. Nízkoenergetické budovy totiž nemusejí být kvalitnější, komfortnější, a dokonce ani ekonomicky úspornější, budou prostě jen dražší. A přitom jde jen o další podfuk podle osvědčeného bruselského scénáře: Nelíbí se ti námi protežovaná varianta? Výběr jiné ti znemožníme zákazem všech ostatních alternativ.

Bruselská byrokracie se zkrátka rozbujela do té míry, že nás svými regulacemi a směrnicemi obklíčila doslova ve všech oblastech našeho života. Možná to na začátku myslela dobře, ale teď firmy, podnikatele i obyčejné lidi jen čím dál tím víc dusí.

Zbývá nám jediná naděje: vítězství zdravého rozumu. Jedině pak může společná Evropa přežít. Základním předpokladem ale je, aby bruselští byrokraté na chvíli opustili své klimatizované skleníky a poslechli si, co skutečné lidi z masa a kostí opravdu trápí.

Musí se zastavit byrokratická mašinérie, ta továrna na nesmysly, jež stále občanům i podnikatelům v EU otravuje život. Věřím, že jen tak si společný evropský projekt získá zpět důvěru Evropanů, kterou pro svou další existenci bezpodmínečně potřebuje. Cesta k záchraně je jediná. Zchlaďme hlavy a vraťme se konečně k ideálům, na nichž byla společná Evropa původně vystavěná: k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu bez zbytečných překážek a úřednických buzerací.

Pokud k tomu nedojde, budou další státy následovat Británii v jejím Brexitu a Evropská unie se postupně rozpadne.