Nulovou toleranci ano, ale jen vůči ideologii a jejím nositelům.

Asi mám příliš velký strach ze smrti a odpor vůči fyzickému násilí, ale to, co prožila rodina Milady Horákové a ona sama je cosi, co nemohu stále vstřebat, nedokáži se s tím vyrovnat a mám intenzívní pocit, že se ta křivda nikdy nenarovná. A tento pocit umocňuje to, že popravami, mučením a vězením byly postiženy desítky a stovky rodin! Zdá se mi, že se o tom málo mluví a že je to za hranicí zájmu lidí obecně. Možná se mýlím, ale asi je to i tím, že se o takových nadčasových věcech při všednodenní uspěchanosti běžně nehovoří. Asi nám chybí hollywoodské pojetí tématu a zpracování emotivního příběhu ála Titanic.

Nakonec je fakt, že zpráva o mrtvých na lodi stejně jako milióny mrtvých ve světových válkách nás nerozechvějí a nedojmout tolik jako dobře zdramatizované vyprávění konkrétního osudu. Teprve když se sžijeme s hlavním hrdinou jsme ochotni na konci filmu uronit slzu pro jeho skon. Aby se skuteční mučedníci dostali i do našich srdcí nestačí jen pohnutý osud, ale bude nutné filmové dramatické zpracování.

            Jak jsem říkal úvodem, mám asi více rozjitřené nitro a stále se vžívám do těch okamžiků, kdy se děti musí rozloučit s matkou, aby jí za úsvitu mohl zločinný režim popravit. Dovedeme si představit to šílené zoufalství, když námi milovanou osobu chtějí umučit uškrcením na provaze?! Jaký boj v nitru musí prožívat matka či otec, když nedobrovolně a zbytečně musí opustit své děti, rodinu a připravit se na umírání. Co se odehrává v myslích těch lidí? Na co mysleli v předvečer popravy? Na co mysleli ostatní členové rodiny? A dokázal si toto, byť jen na okamžik, představit některý z aktérů tohoto brutálního dramatu?!

Osobně mě to děsí a nedokáži si představit, že bych mohl žít s vědomím, že jsem dlouhodobě  připravoval vraždu osobnosti, političky, manželky, matky… Když umírá nám blízká osoba, je to strašně kruté, děsný pocit zoufalství a bezmoci, ale dá se s tím časem vypořádat, protože je to zákon přírody. Pokud ke stejnému dochází ze zlovůle člověka, je to neomluvitelné, nezapomenutelné a neodpustitelné. Každý, kdo se této lumpárny účastnil v nějaké roli, měl být přísně potrestán, ale co je nejzávažnější, měl být v opovržení všech normálních lidí a živořit na okraji společnosti. To, že ideologický strůjce této vraždy a deformátor pokřivené justiční mašinérie má stálou podporu veřejnosti cosi vypovídá o nás samotných. Je děsivé, že má KSČ (M) takovou podporu a stále zuřím, že strůjci i schvalovači zla sedí v parlamentu a káží o tom, co je správné a jak se má co dělat. Jsme hloupí, sadističtí a bezcitní, jestliže si zvolíme tolik poslanců této strany. Pokud někdo způsobí smrt jinému nedbalostí nebo v afektu, dá se to alespoň pochopit a odpustit, až čas zhojí rány. Nikoli v politickém procesu.

            Alibismus v nás říká: komunisty měli hned po listopadu zakázat, dneska je pozdě a nakonec i prezident byl volen jejich hlasy. Ano, měli být zakázáni a nikdy není pozdě bojovat proti zlu. Ale kdybychom nebyli tací tupci, tak jsme je nezvolili a nemusel by se nikdo doprošovat o jejich hlasy. Je to hanba, že si necháme kázat o tom, jak máme vést stát, ekonomiku a dbát dodržování lidských práv od těch, kteří stát přivedli na buben, ekonomiku na pokraj kolapsu a práva pošlapávali celá desetiletí! Jak zpíval Kryl: „..vrah o morálce káže..“. Považuji to za naší slabost a nedostatek hrdosti, že nejsme vůči soudruhům radikální. Když vystoupí komunistický poslanec a začne se vyjadřovat k reformě, měl by vystoupit kterýkoliv z demokratů a připomenout mu, že bez jejich čtyřicetiletého plenění by taková reforma nebyla nutná!  Člověk se diví, kde berou tu drzost říkat co se má a nemá dělat a jsou za to placení z našich daní a nejvíc mne zlobí, že jim svým dílem nedobrovolně přispívám i já!

            Ta hroší bolševická kůže je to, co způsobuje, že demokraté nikdy nevyhrají. Nikdy slušní neuvěří, že může někdo zajít tak daleko. Pravděpodobně i lidé na lavici obžalovaných doufali, že monstr proces splní svou mediální úlohu a nakonec nebude absolutní trest skutečně vykonán. Vždycky bude na jedné straně dost tolerance, vždy se najdou ochránci práva, kteří budou v rámci rovného přístupu chránit i ty, před kterými bychom se měli třást strachy. Vždy se najde moralista, který bude dbát o to, aby i ty největší zrůdy nebyly kráceny na svých právech. Nakonec i příliš sametově hladké předání moci po listopadu, které bylo vyváženo beztrestností a tolerancí komunistů s nerušením KSČ vypovídá o podcenění vlivu a schopností bývalé vládnoucí klaky. Naivita a přecenění občanů s jejich vědomím a svědomím ruku v ruce zapříčinila opatrnou toleranci komunistů, kteří vždy otřepou a znovu vstanou z popela jako pohádkový pták Fénix.