Utajený nádobí

Když u kamarádky uvidíš nádherný jídelní servis, který vůbec nepotřebuješ, ale musíš ho bezpodmínečně mít.

Dlouho jsem sem nepsala, ale tenhle mini příběh stojí za to a vlastně by mě i zajímal názor, jak to mají doma jinde.

Sedím u kamarádky na kafi.

„Musím ti ukázat, jaký krásný nádobí jsem si koupila!“ říká a otevírá v kuchyni postupně skříňky. Stručně řečeno, slintám a zjišťuji, že i já potřebuji nutně nové nádobí. Dávám si u ní i polívku, abych otestovala elegantní, bílý, jednoduchý, s medovým okrajem hluboký talíř. Žádná polévková miska. Připadá mi, že jím v prvorepublikové vile u paní továrníkové. I tu květákovku to tak nějak posune o level výš, Jani promiň.

Kamarádka sháněla nádobí, které by jí vyhovovalo, bylo vkusné a ne předražené rok. Já ho objednávám ještě ten den večer.

Já se tak těším, neskutečně! Bože, jak já teď v těch vedrech budu vařit, abychom testovali. Žádný fastfoody a rychlovky z prkénka!

Jenže pak to vypuklo!

První informace, že balík, váha 16 kilo, jsou na cestě, přišlo za týden. Adresa domů. Přeci to nebudu tahat z výdejního místa, že?

Další informace, že balík dorazí „dnes“ mezi 11 až 13 hodinou. Takže zalarmuji maminku, která bydlí o patro výš, aby nevycházela z domu a držela pohotovost, než zavolám. Já jsem samozřejmě, jak jinak, než v práci.

Další informace přichází smskou, „Nezastižen, zboží si vyzvedněte na výdejním místě, a na druhém konci města!“

„Jak, nezastižen!“ buším pěstičkami do volantu, žádný zmeškaný hovor, nikdo u nás nezvonil…!

Vytočená volám majitelce e-shopu, co s tím? Začíná maraton telefonování mezi majitelkou a rozvozovou společností, majitelkou a mnou. Omlouvá se a řeší.

Finále dvouhodinového maratonu končí. Jedu přes celé město do výdejny. Nádobí je ve dvou velkých krabicích, kód, co mi poslali jeden. I když jsou oba balíky na moje jméno, s druhým mám prostě problém.

„Budu mít tedy jen hrníčky, desertní talířky, ….? Nebo co?“ tečou mi nervy.

Paní Vietnamka vidí, že už asi budu i plakat, dává mi balíky oba, chce se mě zbavit. Dokonce mi pomáhá, narvat je do auta. Což je taky psycho, těžký, objemný a na výstražných v 33stupních.

Shrnu! Nádobí mám! Vybaleno! Je nádherný.

Manžel si dělá večeři, druhý den snídani a nic neříká !

Je to moje překvapení? Vyházela jsem to starý….., nic!

Nic!

Uvidíme, kdy na to přijde!

Dnes. Po týdnu.

Sedíme se známými na večeři.

Mezi řečí říkám Verče „Koupila jsem fakt nadherný nadobí a ukazuji ho v mobilu!“

„Kdy?“ ptá se manžel.

„Miláčku, před týdnem!“

„A že jsi nic neřekla?“

Výbuchy smíchu všech přebily mojí odpověď „Překvapení!!!“