Tom

V dobách, kdy rocková kapela sklízela první úspěchy a začala vyprodávat sály, budili její členové ve městě pozornost. Celé party děvčat jezdily na veškeré zájezdy, vyžadovaly podpisy nejen na papír, ale i na různé, někdy i intimní části těla…

Málokdo věděl, že jde o partu amatérskou, že její členové mají i normální občanská povolání.

„Odborné“ komise při povinných kvalifikačních přehrávkách kapele moc nepřály a zařazovaly ji do nižších, méně placených tříd, což ovšem veřejnost nevěděla.

A tak se stalo, že jednoho dne přišel na zkoušku skupiny Tom.

Nesl si pod paží saxofon a žádal, zda by nemohl být hudebníkem a členem kapely. Ta z toho moc nadšená nebyla. Tehdy se dechové nástroje v rockové hudbě ještě příliš nenosily.

Tom přinesl na zkoušku kapely skladbu In the Mood od Glenna Millera ( na big beat!…) a nutil kluky, aby ji s ním nazkoušeli. A tak si s tím zkazili celé odpoledne a proklínali Toma za tenhle poněkud ulítlý nápad.

Tom se v následujících dnech promenádoval s nástrojem v ruce po městě, v ulicích i po restauracích, na potkání známým vykládaje, že od teď hraje s klukama v kapele a že tam konečně udělá pořádek. Barvitě líčil, jak jsou kluci nedisciplínovaní, jak až On je naučil hrát, a že On teprve s nimi udělá díru do světa. Chodil výhradně do nejdražších podniků, kouřil pouze americké cigarety a proháněl se ulicemi fordem mustang, které mu nějaký příbuzný sehnal levně z ciziny…

V den jeho veřejné premiéry hrála kapela ve vzdáleném městě. Odmítl jet s ostatními autobusem a jel fordem, neustále předjížděje a nechávaje se předjíždět autobusem kapely, hodlaje na místě vyvolat zaslouženou pozornost bílým naleštěným vozem.

Na místě vystoupení se kluci tahali s těžkými reproboxy a bednami s nástroji. Tom se vyhoupl s profesionální samozřejmostí z vozu se saxofonem v ruce, zamkl dveře a v kostkovaném saku, s černými brýlemi a důležitým výrazem v tváři přezíravě kráčel sálem k jevišti.

Kapela hrála jako o život. Rychlé skladby střídaly pomalé ploužáky, barevná světla podbarvovala skvělou atmosféru lidé nadšeně aplaudovali až do chvíle, které se kluci obávali, do chvíle, kdy měl Tom vystoupit s jedinou skladbou – In the Mood.

Přišel s profesionální samozřejmostí na jeviště, kostkované sako zazářilo v barevných světlech, černé brýle blýskly skly a naleštěný saxofon se vrhal odrazy světel do publika. Tom zaujal presleyovský  postoj u mikrofonu, Jarda u bicích odťukal začátek, kapela zahrála první takty.. Přestože se Tom svíjel u saxofonu jako rock and rolloví muzikanti padesátých let , zvuk nástroje nebylo slyšet. Kluci se shýbali z rampy a volali na zvukaře Balcara, ať to „sakra pustí víc!“ Balcar zoufale točil potenciometry a reostaty, ozvalo se nesnesitelné pískání přebuzené aparatury a muzikantů se zmocňovala panika. Tom se dál kroutil jakoby nic, lidé zírali, co se děje a na jeviště se vloudil trapas. Píseň skončila jako obrovské fiasko uprostřed taktu, pár lidí zapískalo a v sála vzniklo rozpačité ticho.

Kapela honem spustila další písně, aby tu hrůzu zaretušovala a doufala, že lidé na trapas se saxofonistou zapomenou.

Vše se vysvětlilo po skončení vystoupení.

„Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, měl jsem příšernou trému. Tak jsem jenom dělal, že hraju, ale nehrál jsem“. přiznal se Tom.

Svlékl kostkované sako, sejmul z očí tmavé brýle a odjel fordem oblažovat vinárenská děvčata a vykládat po městě, jak klukům ukázal, jak se hraje….

Tak skončila Tomova rocková kariéra.