Proč píši

V létě jsem zveřejnil dva příspěvky do liiterární soutěže, konané u příležitosti Knižního veletru v Lysé nad Labem. Protože jsem tehdy zaslal do této akce tři příspěvky, dovoluji si nyní zveřejnit i ten poslední:

PROČ PÍŠI

Příspěvek do literární soutěže u příležitosti Polabského knižního veletrhu 2009

V životě jsou chvíle plné slunce, jásavé radosti ze  života, optimismu a krásy. Jsou ale i jevy a situace, které člověka deprimují a které přímo volají po tom, aby se na ně upozorňovalo, o kterých by se mělo psát. A tak píši o radostech i strastech, o citlivé a humánní lidskosti, jindy zase o hulvátství, sobectví, hamižnosti, násilí a vulgaritě života….

Píši tedy proto, že Ivanka má v hnědých očích hvězdy, když se na mě směje. Možná, že se směje mně – to my muži často nedokážeme odhadnout. Každopádně Ivanka je kouzelné stvoření s postavou bohyně a s tváří anděla. Nebo čerta? Snad je to směs obojího, lemovaná dlouhými tmavými vlasy, padajícími až do půli zad. Když si ty vlasy rozpustí, musím se hodně ovládat, abych nezapomněl, že jsem řadu let šťastně ženatý s milou a obětavou Helenkou….Ostatně bych musel být hodně domýšlivý, kdybych si činil jakékoli naděje. Kolem Ivanky se točí mladší, bohatší, vyšší, zábavnější a pohlednější mládenci….

(Jiná Ivanka pak byla kdysi má největší láska, stále ještě na mě vzpomíná, píše, volá, ….i když už uplynulo třicet let…)

Píši z radosti ze slunce, z radosti z květin,  z pohody na dece u  letní vody, košatosti krásných stromů, chuti dobrého vína v příjemné společnosti přátel, vlahých letních večerů i zimních radovánek v útulné hospůdce, podzimu v lese, plném hub a jásavého jara plného barev.

Píši i proto, že Lenka má sice drobný handicap s postavou, ale tento nedostatek  u Lenky plně vyvažuje nebezpečná hloubka tmavohnědých očí, podmanivý smích, nádherné, na ramena padající tmavé vlasy s rusým melírem, snědé líce, bělostné zuby a především kamarádská, usměvavá povaha, inteligence a schopnost proměny zamračeného dne v slunný jásot. Lze s ní hovořit o všem, od knížek přes filmy a divadlo až po hudbu a muzikály…

Píši proto, že Jiřinka mi denně posílá internetová psaníčka, plná moudrosti života, lásky k přírodě a ke zvířatům. Vytváří nádherné obrazy, které doplňuje mimo jiné i mými verši, což mě naplňuje hrdostí. Zná mě celá léta a ač se téměř nevidíme – jsme každý z jiného města – jsme si bližší než kdykoli předtím.

Píši, protože mám krásnou dceru, která  to „dotáhla“ až na vysokoškolská studia. Je milá a hodná, dělá mi radost. Občas si sice z táty dělá legraci a zdá se, že mě nebere vážně, ale je to rozhodně lepší, než kdybychom na sebe nevražili a křičeli, jak to v některých rodinách bývá…

Mám báječnou, obětavou a spolehlivou ženu, s kterou se už společně probíjíme životem, přes dvacet let přes všechny nepřízně osudu se stále máme rádi.

Mám také pár stále vzácnějších kamarádů, s kterými se vidím jednou za čas, protože bydlí i oni jinde, ale každé setkání je pro mne osvěžující svátek a příjemné vzpomínání na dávné časy, kdy jsme byli stále spolu v dobrém i zlém, v slunci i nepohodě, trávili jsme společně dovolené u moře, na vodě či v horách, hráli jsme muziku, prožívali první lásky i první zklamání, vypili mnohou sklenici a prožili téměř půl života stále pohromadě.

Píši však také proto, že se mi nelíbí moje vlast, počmáraná spreji. Nelíbí se mi část mládeže, dobrovolně se zabíjející drogami. Nelíbí se mi krásné dívky, páchnoucí tabákem, místo aby voněly kosmetikou a něžným ženstvím.  Nelíbí se mi křupani, hromadně se rvoucí na fotbalových stadionech a ničící vše, na co přijdou. Nelíbí se mi fašistické pochody, chráněné policií. Nelíbí se mi špatní ministři, kteří chtějí vlastní chyby napravovat chudnutím obyvatel a kteří hledají chybějící finance tam, kde nejsou, nechávajíce je v poklidu ležet a množit se tam, kde jsou. Nelíbí se mi nedostupné bydlení s nesmyslnými, absurdně přemrštěnými cenami a vyděračským nájemným.  Nelíbí se mi ničení přírody a jiných hodnot pro peníze, nesnáším lidi, schopné pro zisk všeho,včetně intrik a pomluv spolupracovníků pro získání přízně nadřízených. Nelíbí se mi domácí násilí, týrání těch, které bychom měli hýčkat a chránit – dětí a seniorů. Obzvláště ubozí a zbabělí jsou „hrdinové“, okrádající bezbranné roztřesené stařenky…

Nelíbí se mi chamtivost a hamižnost, na kterých je bohužel postaven celý současný společenský systém, v němž skromný a pracovitý člověk je považován za troubu a za slovo ‚hodný‘ se často dává rovnítko ‚hlupák‘, slušný a taktní jedinec bývá slaboch.. Zato bezohledný hamoun, pro peníze schopný všeho, je slaven jako ‚schopný a úspěšný‘…

Přímo nesnáším povýšenou nadřazenost u lidí, kteří považují své spoluobčany za méněcenné, protože těm osud nedopřál dosáhnout na vyšší posty, příjmy či vzdělání jako oni, a dávají to nesnesitelným chováním najevo.

Je ještě mnoho důvodů, proč píši. Například po letech opět umírání českých chlapců v cizích válkách za cizí zájmy, rasismus, zčásti sice oprávněný, ale vzrůstající do forem, přesahujících meze mého chápání….  Jsou věci a jevy nádherné, oslavující život, ale jsou i věci, které slušným lidem život ztrpčují. Literatura by měla čtenáře povznášet a těšit, ale také budit a burcovat proti narůstajícímu zlu.

Mrzí mě, že existuje stále více lidí, kteří vůbec nečtou, a pokud ano, tak jen bulvární škvár. Ani netuší, jak si ochuzují život! Televize v žádném případě nenahradí emocionální požitek z četby dobré knihy – a při současné úrovni vysílaných pořadů už vůbec ne. Kniha rozvíjí osobnost, ducha, cit pro lásku a přátelství, a v neposlední řadě rozšiřuje čtenářův rozhled. Je nedílnou součástí kulturního bohatství každého státu.

Bohužel v současné době se knihy díky vysoké ceně stávají pro mnoho lidí přepychem….ale to jsem poněkud odbočil.

Snad jsem ale srozumitelně naznačil, proč píši, jak píši a o čem píši. Byť jen amatérsky – nechci se stát spisovatelem. Píši prostě proto, že mě to baví a že občas cítím potřebu zareagovat na svět kolem sebe, na krásné dívky, humor, hudbu a lásku (Příběh z šuplíku, Drobásky po kapsách, Věčný outsider, Krámek se štěstím, Docela malá psí pohádka), na přátele, přírodu a radost ze života (Putování s meducínkou), i na negativa, která život přináší (Nový satiricon).

Téma soutěžních prací, vypsané pro literární soutěž při Polabském knižním veletrhu 20009 – „Proč píši“ je tématem nesmírně obtížným. Doufám, že svými příspěvky se tohoto tématu uspokojivě zhostím.