Pasažér
Seděl jsem na červeném koženkovém sedadle v motoráčku na Jičín, promáčené nohy na tělese topení, a sledoval oroseným oknem spěch, ruch a chaos na peróně. Snad přistoupí někdo známý, ať je s kým popovídat a zahnat uplakanou náladu. Žádná spřízněná duše! To je ale otrava! Vytáhl jsem časopis a v bídném světle zamračeného dne jsem se pustil do luštění křížovky. Mokrá bunda na věšáku za mnou mě studila do krku. Už aby to jelo! Máme zpoždění, čekáme na vlak od Kolína. Po deseti minutách mě začaly bolet oči, schoval jsem časopis a rozhlédl se kolem sebe. Na sedadle přes uličku mě zaujal rozložitý muž středního věku, oblečený v maskáčových kalhotách z nějaké vojenské uniformy a v klobouku se sklopenou střechou. V souladu s dnešní vychovaností mladých mužů klobouk nesejmul z hlavy ani uvnitř vozu. Maskáčové kalhoty jsou příšerný nevkus, nikdy bych to na sebe nevzal…Muž se rozvalil přes dvě sedadla, vytáhl krajíc chleba s nějakým salámem a dal se do jídla. Odvrátil jsem oči. Pohled na nádhernou tmavovlásku s vlasy na ramena a s patřičně vypjatou blůzkou byl mnohem zajímavější. Štíhlé nohy v džínové minisukni přehodila přes sebe a četla si nějakou knížku, temná záplava vlasů jí spadala podle půvabného obličeje jako černý závoj. Holky, kde jste byly, když jsem byl mladý..teď už se mohu tak akorát jen koukat…(a víte, že to také není špatné?)
Do vagonu se nahrnula početná skupina cestujících, zaujímali volná místa, zvedali zavazadla do sítí, sklápěli deštníky, svlékali mokré svrchníky a přinesli dovnitř vlhký vzduch. Maminky napomínaly rozjívené děti a skupinka dělníků si hlasitě vyměňovala vtípky a zážitky z pracoviště. Stále nikdo známý. Když mám osamělou náladu, ponořím se do myšlenek a nechci nikoho vidět, zaručeně se mi vnutí někdo upovídaný a nevítaný. Teď bych si rád zlepšil náladu. Kdyby tak přistoupila třeba Eva, Lenka nebo Káťa..ale kde nic, tu nic. Ke druhému nástupišti konečně přijel zpožděný osobní vlak. Skla kabiny lokomotivy otírala pravidelná kyvadla stěračů, z mokrých střech vozů přes zamlžená okna stékala dešťová voda. Lidé se vyhrnuli na peron, někteří přestoupili i do našeho vlaku, průvodčí zavolal „hotovo“, mávl zelenou plácačkou a výpravčí v červené brigadýrce zapískal. Souprava se zasyčením zavřela dveře a s trhnutím se dala do pohybu. Peron zmizel kdesi vzadu, ve voze se rozjasnilo a zakrátko po projetí pod nymburským nadjezdem vlak minul poslední městské domy, protáhl se mezi zahrádkářskými koloniemi a vyjel na volnou trať.
Opřel jsem se pohodlně v sedadle, natáhl nohy pod protější volnou sedačku a po setření oroseného okna dlaní jsem mohl pozorovat krajinu. Jenže podzimní scenérie v rovinatém Polabí je fádní a nezajímavá, jen občas projíždíme malebnými vesničkami a městy. Venku přestalo pršet a jako zázrakem se objevilo slabé slunce. Krajina za oknem se na okamžik proměnila v jakýsi surrealistický obraz Salvatora Dalího.
„Kontrola jízdních dokladů!“ Průvodčí prochází od oddělení k oddělení, cvaká lístky a kontroluje průkazky na slevy. „Jízdenky prosím!“ A lidé prohledávají kapsy kabátů a sak, šmátrají v taškách a kabelkách, připravují jízdenky ke kontrole, jen tlouštík v klobouku se cpe dál, žvýká a lhostejně zírá z okna. „Vaši jízdenku, prosím!“ Postarší otylý průvodčí si povytáhl koženou kabelu. „Nemám!“ procedil lhostejně tlouštík, nepřestávaje žvýkat. „Tak zaplatíte pokutu. Měl jste v Nymburce dost času si koupit jízdenku v pokladně. V případě, že někdo nestihne, jsme ochotni za příplatek deset korun prodat jízdenku ve vlaku. Tak co? Zaplatíte?“ „Nezaplatím ani pokutu, ani jízdenku! Máte zpoždění a já už z principu nezaplatím!“ „Tak vás budu muset v nejbližší stanici vysadit!“ „Já se vysadit nedám! Jedu do Křince a ne do nějaké Jíkve!“
Průvodčímu se zatočila hlava. Sejmul brigadýrku ze zpocené pleše a bezradně si ji zase nasadil. „Já se teda budu muset spojit s policií. S váma to asi po dobrým nejde!“ bručel rozmrzele, nechal tlouštíka tlouštíčkem a pokračoval v kontrole jízdenek. Za okny ubíhala krajina, občas se mihlo osamělé stavení, na silnici u závor stála kolona po dešti umytých, lesklých aut. „No nezlobte se lidi“ obrátil se muž k zkoprněnému a ztichlému vagonu, „princip je princip. V Japonsku by normálně vraceli jízdný, když má vlak zpoždění…“ ..a zakousl se opět do svého salámu.
Jak to s tím pánem dopadlo, nevím. Jen z dálky jsem zahlédl dva policisty, přivolané patrně průvodčím během jízdy z vlaku zřejmě mobilem, v rozhovoru s ním na peroně křineckého nádraží.
Venku se vyjasnilo, vlak pokračoval dál k Jičínu a život se vrátil do zajetých kolejí
Pavel Kopáček
Nádherné slovo Svoboda!
Okénko cely číslo 181 mrklo, pak zase zavřelo a dveře se se skřípotem otevřely. Na okamžik bylo vidět na zeleno natřené stěny chodby a kousek železného schodiště. Postavili jsme se se zlodějem Šímou, s kterým tu sdílím celu, do pozoru. „Odsouzený Kříž!“ Dozorce v nažehlené uniformě stojí na prahu cely. Udělal jsem krok vpřed. „Vezměte si svoje věci a pojďte se mnou!“ . Co mi zase chtějí, prolétlo mi hlavou. Poslední půlrok jsem strávil ve vězeňské nemocnici na druhém nádvoří, jsem tu zpátky na cele teprve třetí den...
Pavel Kopáček
Slovanská nesvornost v praxi.
Horký letní večer byl plný světel, zábavy, od kiosku v koutě náměstí voněly klobásy s hořčicí a pivo, a na širokém krytém pódiu duněl rock. Lidé se vlnili v rytmu hudby a vztyčenými pažemi mávali do taktu. Dívky v přední řadě, oddělené od pódia zábradlím z přenosných kovových mříží na nás mávaly, smály se a cosi křičely, ale nebylo slyšet co, a zpěvačka Vlasta u mikrofonu provokovala povykující kluky smyslným vlněním úzkých boků ve velmi úsporné minisukýnce. Mezi střechami a komíny okolních domů nakukovaly a tančily hvězdy, jako by se také chtěly s námi bavit a poslouchat naše písničky, a holky dole na náměstí je napodobovaly a všem bylo krásně. Jeviště, nasvícené barevnými reflektory, zářilo do prostoru, dunělo a chvělo se rockovým napětím.
Pavel Kopáček
Socky, lůza a my.
Hluboko dole pod kamennou hrází temně a líně plynula řeka, oddělená od pobřežní promenády litinovým zábradlím a alejí vzrostlých lip. Listy stromů plakaly a svisle žalovaly na nevlídnost počasí, oblaka slibovala týden mokra z nebe. Podupávali jsme v drobném studeném dešti u tyče s cedulí, označující stanici autobusu spolu se skupinou ostatních otrávených a prochladlých lidí, odevzdaně zírajících do prázdna pod vlnitým plastem střechy sprejem počmárané čekárny, nebo venku pod deštníky. Někteří pokuřovali, jiní přecházeli po chodníku sem a tam. Mirek vedle mě se každou chvíli mrzutě díval na hodinky a temně bručel na „zatraceně svinský počasí“ a „měli jsme tam zůstat!“ „Tam“ je hospoda U kačera, ve které jsme ještě před chvílí trávili příjemné chvíle při velkopopovickém kozlovi. Jenže povinnosti nečekají, mě jede za půl hodiny vlak a Mirek pospíchá na směnu. Auta rozstříkávala do stran špinavou vodu z kaluží. S hlasitým cákáním dopadala na chodník mezi uskakující chodce.
Pavel Kopáček
Povídání na terase
Pološero letního večera se rozlévalo nad krajem. Na hladině jezera se rudě odráželo zapadající slunce a vytvářelo nádhernou světelně barevnou scenérii. Na opuštěné pláži stála skupina lidí a bez dechu sledovala tu krásu. Osamělý plavec brázdil klidnou hladinu a šířil na ní rozsáhlá kola. Pobleskovala a zářila, až diváka zabolely oči. Bílý hotel u pláže svítil do houstnoucího šera zlatými a modrými neonovými nápisy a žlutými obdélníky osvětlených oken. Seděli jsme s Jindrou u jednoho z řady plastových stolků na terase, diskrétně ševelící číšník v bílém saku nám přinesl pití a vzdálil se z doslechu.
Pavel Kopáček
Večer s úchylem
Večer pokročil. Na nebi vyskočily první hvězdy a nad městem roztáhla svá temná křídla noc. V ulicích utichl denní shon a ruch, jen sem tam přejelo osamělé auto, nebo spěchal pozdní chodec. Musím už jít domů, uvědomila jsem si nerada- táta čeká, protože jsem slíbila, že budu do deseti doma... Ale večírek u Verči byl rozjetý v nejlepším, v plném proudu. Tančilo se, Jáchym se v koutě na pohovce tulil k usmívající se Mince a cosi patrně hezkého jí šeptal do vlasů. Petr seděl u stolu a naléval si už bůhví kolikátou sklenici vavřineckého. Verča právě nesla z kuchyně další podnos s chlebíčky.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
- Počet článků 218
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 764x