Někdy se to schumelí...

Pršelo. Padal drobný, nepříjemný déšť, vyvolávající chmurné nálady a deprese. Obloha se mračila jako zklamaná milenka a hrozila špatným počasím na dlouhou dobu. Tohle bude trvat ještě týden….Seděl jsem v jednom kupé lokálky, souprava sebou kymácela a lomozila na vyhýbkách při výjezdu z hlavního nádraží. Minula chemickou továrnu se spletí stříbrných potrubí, konstrukcí a hal, projela rozsáhlým komplexem seřazovacího kolejiště.

. Pak se skřípěním a s pískotem vlak zastavil na malém nádraží na předměstí. Bouchala železná dvířka vagonů a několik cestujících seskočilo na vyvýšený peron.  Po okně kupé stékala zvenku voda a sklo se zapotilo. Otřel jsem je hřbetem ruky a vyhlédl ven. Vlevo je plot areálu nákladového nádraží, vpravo někdejší budova nádraží, dnes přestavěná na byty. Nad jedním oknem v přízemí lze na dosud neopravené fasádě ještě dnes, po mnoha letech vidět zbytky černého opálení po dávném požáru. Zahynul tam tehdy můj kamarád….

Byl jsem normální šťastný kluk, jako tisíce kluků na Moravě. Hrál jsem s kamarády fotbal, v sobotu jsem nevynechal jedinou tancovačku a nenechal jsem žádnou holku v klidu. Žil jsem od platu k platu, byl jsem vyučený opravář čerpadel v Sigmě Lutín, takže jsem neměl nouzi o peníze. Doma jsme měli hospodářství, moc času na klukovská alotria nebylo, ale já jsem se nedal, po práci vždycky nějaká ta hodinka na soukromí vybyla…Tak šel čas, až přišla vojna. Dneska se kluci mají! Do téhle podivné zelené party nastoupit nemusí, leda že by chtěli, ale tehdy byla základní vojenská služba povinná. A tak jsem se ocitl u útvaru v jednom městě ve středních Čechách. Vojna to nebyla zas tak špatná, po zácviku jsem byl přidělen k pracovní četě, chodil jsem po budovách opravovat kohoutky a v kuchyni se pro mě vždycky u kamarádů našlo něco na zub. Jenže pak se objevila Radka. Bylo to jak rána palicí do hlavy. Nádherná tmavovláska s vodopádem hustých vlasů do půli zad s uhrančivýma očima, s postavou bohyně a s úsměvem anděla. Už tehdy mě měl varovat její sexuální apetit. Hned na první schůzce došlo k divoké postelové smršti..no- byl jsem mladý kluk, tehdy jsem byl náhle ve hvězdách, myslel jsem si, že to je projev lásky a zamiloval jsem se až po uši. To jsem ovšem netušil, že Radka má těch milenců víc. Vojna se zvolna blížila ke konci a já jsem se trápil představou, že tato láska skončí. Už tehdy jsem věděl, že takové vojenské lásky dlouho nevydrží, i když si zpočátku píší a navštěvují se, ale pak to slábne a slábne, až vztah zanikne. Jenže Radka mi jednoho dne oznámila, že čeká dítě. Byl jsem štěstím bez sebe, vznášel jsem se do nebes a svět se mi zdál krásný, nádherný a úžasný. Koupil jsem drahý prsten a požádal  Radku o ruku. To jsem ještě nevěděl, že dítě není moje. Až po narození syna mi  kamarádi v hospodě prozradili, jak se věci mají. Radka se svými milenci už ani netajila, často jsem ji našel v objetí někoho jiného. Stále jsem se ale naivně domníval, že se z těchto avantýr časem vyléčí a bude si vážit toho, že ji mám  rád. Po vojně jsem se domů nevrátil, pořídil jsem  si úvěr, nakoupil materiál a postavil pěkný dům. Radčina rodina na to nepřispěla ani penězi, ani fyzicky, všechno jsem za tři roky odpracoval sám. Radka zatím střídala milence, někteří se mi vysmívali, a protože jim dala i moje telefonní číslo, volali mi sprosté, ponižující a urážlivé hovory. Vždycky jsem to zapíjel s kamarády v hospodě. Rozvedli jsme se následující rok na její žádost z důvodu mého alkoholismu. Z domu, který jsem postavil a zaplatil mě vyhodili, Radka si tam nastěhovala svou rodinu. Nedostal jsem zpátky ani korunu, jen jsem splácel úvěr. Na Moravu už jsem se nevrátil, přijal jsem práci u železnice v jiném městě, dostal jsem místnost v budově zrušeného malého nádraží na předměstí. Ztratil jsem víru v lidi, hlavně v lásku. Začal jsem nezřízeně pít a miloval jsem se s podivnými ženštinami z té nejspodnější spodiny. Chodil jsem ve špinavých, zválených montérkách a do té nehostinné studené místnosti jsem chodil jenom spát. V té době jsem se spřátelil s partou drážních montérů ze stavebního vlaku a začal s nimi bohatýrsky pít. Často už jsem ani ráno nešel do práce a pokud ano, byl jsem pro jakýkoli výkon nepoužitelný. Několikrát jsme přišel do dílny podělaný a páchnoucí, až mě mistr vynadal a poslal domů. Seděl jsem na rozestlané posteli ve strašném nepořádku, všechno se se mnou točilo a bylo mi na zvracení. Zapálil jsem si cigaretu a lehl jsem si na polštář. Usnul jsem. Po nějaké době jsem cítil nezvyklý žár. Probudil jsem se. Kolem mě plály metrové plameny, hořela postel, pálily mě hlavně nohy, chytly mi vlasy, hořelo lino na podlaze, žár byl nesnesitelný. Oheň se přiblížil k tlakové láhvi s propanem, na které jsem měl vařič v kuchyňském koutku. Snažil jsem se dostat ke dveřím, ale plamenná výheň už mě to nedovolila. Následovala silná rána, jak se roztrhla tlaková bomba a já ztratil vědomí.l Poslední pocit, jaký jsem měl, byl, že se mi roztrhnou plíce…..

Z myšlenek mě probudilo zahoukání lokomotivy. Pak zatroubil průvodčí na měděnou trumpetku a vlak se s trhnutím dal do pohybu. Stará budova bývalého předměstského nádraží mi zvolna zmizela z očí. Po oknech vagonu stékaly proudy deště, vlak přejížděl mezi závorami hlavní silnici, lidé spěchali za svými cíly s deštníky nad hlavami. Opřel jsem se do sedadla a přivřel jsem oči. Přemýšlel jsem o lidských osudech. Jak si tak s někým ten potměšilec zahraje. Rád bych znal názory oné Radky, ale neznám ji a ani po tom příliš netoužím. Sbohem, můj nešťastný kamaráde, ať je ti tam nahoře lépe, než v tomto slzavém údolí…