Boží posel

Boening 747 společnosti British airways roluje po třetí ranveji londýnského letiště Heathrow. Odletí podle letového řádu ve třináct hodin padesát minut. Kromě obvyklých obtíží v odbavovací hale, vyplývajících z obav západní civilizace z teroristických útoků vše probíhá podle plánu.

Alláh je veliký! Notebook se zabudovanou silnou dávkou semtexu jsem přes všechna ta směšná opatření propašoval na palubu letadla bez problémů. Mám ho v přihrádce nad sedadlem, exploze je nastavena na 15.00, to bude stroj nad Atlantikem uprostřed oceánu. Mám tedy ještě hodinu života před sebou. Trochu mě škrtí nepohodlný evropský oblek, můj vzdušný arabský hábit i s látkou, halící hlavu opatřenou obroučkou proti sklouznutí z hlavy zůstal v Bagdádu. Také vous, na který jsem byl tolik hrdý, jsem musel oholit, i svého milovaného kalašnikova, můj jediný majetek jsem tam musel nechat, ale není mi ničeho líto. Alláh Akbar! Rád se pro něho obětuji, vždyť na Nebi, kde mě po splnění tohoto božího poslání už čekají, se budu mít nesrovnatelně lépe, než v nuzném životě v hliněné boudě v poušti a mé rodině, kterou tam nechávám, brzy snese nevídané bohatství. Tak mi to alespoň slíbil svatý muž, imám Ben Mustafa Ibn Raíd, a tomu Prorok Mohamed vložil do úst pouze a jenom Pravdu!! V Koránu se prý sice píše o lásce k bližnímu, o pohostinnosti a nenásilí, ale to se netýká ďaurů- ty je třeba vyhubit jako krysy, aby Pravá víra jediného Alláha vládla světu!

Rozhlížím se po letadle. Letuška v uniformě, nemravně odhalující nohy až ke kolenům (!) s ohavně úlisným úsměvem rozdává kávu a zákusky. Na sedadle přes uličku se k sobě tulí chlapec s dívkou- na veřejnosti-a ó hrůza- se líbají! Ti dozajista přijdou do očistce. Vzadu je rodina s třemi malými dětmi, těch dětí je mi jako jediných trochu líto. Mám doma svoje krásné snědé děti s očima jako korálky, kdyby jim někdo ublížil, zabil bych ho, podřízl bych ho jako jehně.. Budu je navštěvovat z Nebe, už se na to těším.

Tohle jsou ale děti oné nenáviděné bílé rasy, stejně by z nich zase vyrostly zase jenom ďaurové, kteří jsou buď nevěřící pohanští psi, nebo jsou to křesťané pojídající prasata, což je obzvláště zrůdné…jak to kázal Ben Mustafa…

Letadlo se rozjíždí po betonové dráze, pak se odlepí od země, otočí se nosem vzhůru jak pyšná ženská a vzlétá k oblakům. V palubním rozhlase to zachrastí a pak se ozve hlas „Vítám vás na palubě letadla Boening 747. Poletíme ve výšce deset tisíc metrů, počasí je příznivé, v New Yorku budeme v 17.15. Přejeme vám příjemný let“

Potlačil jsem pohrdlivé ušklíbnutí. V 17.15 v New Yorku určitě nebudeme….

Vyhlédl jsem z okénka do sluncem prozářeného vzduchu. Svět venku vypadal mírumilovně, mezi bílými obláčky bylo vidět hluboko dole vidět jakési pohoří, zelená údolí a červené střechy města, tu a tam narušené věžemi kostelů. JEDNOU TAM BUDOU MEŠITYA TY NESTYDATÉ HOLKY BUDOU NOSIT BURKY! Já bych jim dal minisukně, nebo dokonce bikiny! Prorok Mohamed se jistě obrací v hrobě! Za to, čemu říkají láska je budou kamenovat, škoda, že u toho nebudu…

Pohlédl jsem na hodinky. Půl třetí- ještě půl hodiny! To je ale nekonečné! Začal jsem se potit, třesou se mi ruce a kdyby mi to islám nezakazoval, požádal bych letušku o sklenici whisky.

Sedadla vpředu jsou obsazena jakýmisi sportovci, letí do Ameriky na nějaké závody a teď se hlasitě dohadují o stylu, strategii a nasazení. Předčasné starosti…škoda, že tu nemám svou vodní dýmku, trochu bych se uklidnil…

Vytáhl jsem z náprsní kapsy obleku Sunday Times a předstíral jsem, že čtu. 14.45 – to je neskutečné! Oči mi mimovolně zabloudily nahoru ke kufříku s notebookem. Už jen chviličku…Promítám si před očima celý dosavadní život, živoření v poušti, žena, utrmácená nošením džberů ze vzdálené studny, plné odporné hnědé vody, zničená rozením dětí a neustálým vařením a okřikováním potomků, k jídlu kukuřičné placky, v neděli pilav s rýží, když jsem sehnal trochu peněz na skopové maso.

Pak se jednoho dne objevil v naší vsi dervíš Molla Nádán, kázal na udusaném plácku mezi chýšemi o tom, že za naši bídu a nouzi mohou bílí ďáblové z Ameriky a že je třeba je zničit, vyhubit a poslat do pekel, pak teprve nám bude všem lépe. Bylo to dlouhé a poučné kázání , sugestivní a přesvědčivé. Večer po poslední motlitbě pak vybral dobrovolníky, mezi jinými i mne, a odvedl je do Bagdádu k samotnému imámovi Benu Mustafovi Ibn Raídovi. Ubytovali nás v přepychovém orientálním karavanseraji, na který jsme zírali s očima navrch hlavy, denně nás vozili autobusem na výcvik do střediska vysoko v horách. Imám nám pak denně kázal, že se obětujeme pro Alláha, který je dobrotivý a všemocný, který mé rodině zařídí, že se žena nebude muset dřít v bídě a mé děti že budou moci chodit do školy a studovat učení Proroka Mohameda. Pětkrát denně jsme se modlili a klaněli směrem k Mecce. ALLÁH AKBAR, ! ALLÁH AKBAR!

Po nějakém čase nám oholili plnovousy a učili nosit ty škrtící a nepohodlné evropské šaty- jak to ti lidé mohou nosit…a potom už nás odvezli na jednotlivé akce. Alí jel do Madridu, Hadži do Moskvy, Abdullah a já jsme skončili v Londýně. Několik dní jsme lenošili v hotelu Ritz. Zatímco Abdullah se připravoval na akci v londýnském metru, já jsem dostal kufřík s náloží a v pondělí nasedl do letadla. Teď tu sedím a sleduji ručičky hodinek. Pod námi už drahnou chvíli stříbrně fosforeskuje oceán, v dálce je vidět bílý zaoceánský parník. Z výšky vypadá jako dětská lodička ve vaně. Letuška prochází uličkou mezi sedadly s plastovým tácem a nabízí obložené chlebíčky. Měl bych na jeden chuť, ale je na nich šunka z vepřového…fuj…

Za pět minut tři! Nevydržím tady jen tak sedět a čekat! Musím být ve tváři červený jako rak, pot ze mě leje každým pórem a už mi promáčel bílou košili. Povolil jsem si vázanku, vstal jsem a odpotácel se na toaletu. Uviděl jsem v zrcadle svou strhanou tvář. Nepoznávám se. Hrdá snědá tvář syna pouště je tváří starce. Co to vlastně dělám? Jsem vrah? Ještě k tomu naprosto nevinných, nic netušících lidí? Ne- jsem zaslíbený vykonavatel vůle Allahovy! Inšalláh!

Tři hodiny. Rozrazil jsem prudce dveře do chodbičky mezi sedadly a vykřikl s rukama nábožně zdviženýma k Nebi „ALLÁH AKBAR“, klekl jsem si k motlitbě. Vtom se stroj zatřásl, ozval se mohutný výbuch, oslnivý plamen mne oslepil a rozervaným pláštěm letadla mne podtlak vynesl ven do prostoru. Ještě kolem sebe vidím  létat rozervané kusy těl a trosky zničeného zařízení. Trup letadla- nebo to, co z něj zbylo,  se s hvízdáním vzduchu řítí neovládán do moře hluboko pod námi. Pak už je jen tma, nic. Žádné Nebe, žádný ráj, žádný Alláh – nic….