Au revoir!
. Čtyřletá holčička se světlými vlásky začala straně naříkat: Maminko!
Ale beztvarý krvavý chuchvalec v koutě čekárny ničím nepřipomínal onu hezkou, elegantní a usměvavou mladou enu, matku děvčátka. Desetiletý kolák byl tlakovou vlnou vhozen do okna a teď visel napůl ven, napůl do místnosti. Z pahýlu po utrené noze mu crčela krev a z vyděených překvapených očí v bledé, sklem okna pořezané tváři mu pozvolna vyprchával ivot.
Libor leel na zemi. Zprava ho dusila mrtvola elezničáře. Vymanil se z tlaku neivé hmoty, zvedl se a lezl po kolenou ve spouti po podlaze, hledaje brýle mezi zbytky zavazadel, cáry zakrvácených zbytků oblečení a doutnajícími kusy nábytku. Zvedl s nadlidským úsilím mrtvolu elezničáře a zase ji s temným uchnutím pustil na zem. Pak si sedl na povalená kamna.
Proč se TOHLE musí stát zrovna mně? Za co mne Bůh trestá? A je vůbec nějakej? Jak mohl něco takového dopustit, kdy je přece vemohoucí! Co ty nevinné děti! A já jsem taky celej ivot poctivej chlap! Nikdy jsem nic neukrad a nikomu neublíil, tak PROČ?
Takovej bůh, jestli vůbec je, tak je zlej a patnej!
Ze vech stran se ozýval nářek raněných, dětský pláč a zděené výkřiky pozůstalých. Mladý mu v krví prosáklé koili popleskával svou mrtvou enu po tváři. Janinko, vstávej, proboha probuď se, vstaň! Okolo bylo slyet volání Tatínku! , Co jsem komu udělala! a hněvivé Vrahové!
Vyraenými okny nakoukly první hlavy zvědavců a v dálce vyly sirény policejních a záchranných vozů. Ječení, pronikající a do morku kostí, se přibliovalo.
Libor vstal a konečně nael své rozbité brýle za tělem mladé dívky. Nasadil si je na oči ve pinavém obličeji pod ohořelými zcuchanými vlasy. Hněvivě se popraskanými skly rozhlíel po té hrůze kolem. Pak se přebrodil mezi střepy, cáry, zbytky idlí a lidí k vyraeným dveřím. Náhle mu bylo velmi nevolno. Odstrčil čumily ve dveřích a vypotácel se na peron. Kdosi mu pomohl poloit se na lavičku. Jetě matně zaznamenal hlavy, skloněné nad ním.
Kdy se opět probral, vznáel se v jakémsi edobílém nehmotném prostoru. Necítil vůbec nic, naopak, nikdy mu nebylo tak lehce! Najisto věděl, e nestojí na zemi a e gravitace je jaksi mimo něj. Při pohledu dolů spatřil jen jakousi bílou mlhu. Otočil hlavu. Vzadu byly těké černé mraky, jakoby předzvěst stralivé letní bouře. Před ním naopak zářilo neuvěřitelně jasné bílé světlo, jaké předtím nikdy neviděl. Přesto, e ho oslepovalo a oslňovalo, oči ho nebolely. Moural do toho jasu, protíraje si oči oběma rukama, zatímco ho cosi neslo ílenou rychlostí vpřed. Světlo stoupalo vzhůru jakýmsi paprskovitým tunelem a neznámá síla povznáela nahoru ve, co jí přilo do cesty, i Libora. Náhle si uvědomil, e není tímto nadčasovým a nehmotným prostorem unáen sám. Rozhlédl se. Kousek od sebe zahlédl mladou, hezkou a pěkně oblečenou enu. Vzpomněl si na maminku děvčátka z nádraní čekárny.
Náhle mu to dolo!
Vdy já jsem mrtvej MRTVEJ! vykřikl nahlas.
To teda se, a já nadvakrát. Jak jste mě tam dole pustil na zem, málem jsem vypustil dui jetě před boím soudem! ozval se hlas zleva. Libor se otočil. Sympatická tvář elezničáře z čekárny se na něho poouchle klebila.
Co se to vlastně děje? vylétlo z Libora naprosto nechápavým hlasem.
Neví? Jetě jsi stačil vyběhnout na peron a tam jsi na lavičce omdlel. Kdy přijela záchranka, odvezli tě rovnou na sál. Teď se v tobě hrabou doktoři, ale jak to tak vidím, tak vzhledem k tomu, e jsi tady s námi, tak u asi marně.
A co se to v té čekárně vlastně stalo?
No to je přece nad slunce jasný! Teroristi! Jak jsem proti trestu smrti, tuhle sebranku bych stavěl ke zdi bez soudu. Jen se rozhlídni kolem sebe!
Mladá ena plakala a alostně vzlykala Markétku jsem tam nechala, co s ní jenom bude?
Okolí se zatím změnilo. Letěli růovým polosvitem, jakoby v červáncích. Oslňující paprsek se rozířil v jakousi chodbu, kterou se ílenou rychlostí řítily postavy. Libor se rozhlédl. Kromě smutných očí plačící maminky spatřil koláka, drícího se oběma rukama za nohu, nic nechápající děti, které rychlost jízdy nesmírně bavila, a dalí cestující z explodované čekárny.
ádný z nich se jaktěiv nezajímal o politiku. Nemají ani ponětí o existenci nějakých organizací a u vůbec ne o jejich poadavcích. Ti, kteří za to zodpovídají, sedí pěkně doma v teple a v bezpečí svých přepychových vil, hlídáni dokonalou ochrankou. Kdy se přece jen čas od času stane zázrak a spravedlnost některého z nich dopadne, sletí se hejno pinavých prodejných právníků a vysekají ho z toho, případně ho dostanou ven na kauci. Pak řáděj dál, nebo se zaijou někde v cizině. Kdybych já ukrad kolo, nebo stokorunu někde v krámě, budou se po mě vozit celej ivot. Takovýmhle parchantům projde vechno. Jsem docela rád, e jsem z toho svinstva venku, i kdy se mi setsakra nechtělo!
Zářivá chodba náhle končila v blankytně modrém prostoru. Ze vech stran sem ústily podobné chodby, kterými proudily davy lidí. Uprostřed prostoru byla obrovská báň karmínové barvy, ale odstíny se neustále měnily přes rudou a k růové. Čas od času se otevřela veliká stříbrná vrata a část lidí z fronty byla vputěna dovnitř. Davy lidí ze vech chodeb organizovali do ukázněných front podivní tvorové. Nijak zvlá se neliili od ostatních, ale na zádech měli obrovská sněhobílá křídla. Libor netuil, podle čeho poznali minulost a způsob smrti jednotlivých osob, ale viml si, e do jedné fronty stavěli oběti násilných zločinů zde byli i nai známí. Libor byl překvapen, e dokonale rozumí řečem vech lidí okolo. Nikdy se neučil ádnou řeč, a ve frontě stáli vedle sebe černoi, Američané, Indové a přísluníci různých národů a pronárodů. Anděltí organizátoři ke kadému jednotlivci přistoupili a namalovali mu červený kříek na čelo. Libor si viml, e ve vedlejí, jetě mnohem delí frontě mají lidé kříky modré. Dopravní nehody, vysvětlil anděl, který si viml jeho udiveného pohledu. A tamti? ukázal Libor na řadu muů v pozadí, označených černě.
K těm se nepřibliuj synu! Ti propadli peklu. Jsou to sluhové smrti. Poruili základní pravidlo přírody, e toti o smrti člověka můe rozhodovat jenom Bůh Jsou mezi nimi vrazi, kati, vojáci z povolání a teroristi Támhle v té kouli je soud boí. Tam se rozhodne, kdo přijde před zrak Nejvyího a zůstane v jeho blízkosti. Ti kdo neprojdou podívejte! Anděl ukázal na jakousi rouru, vedoucí ze dna koule a ztrácející se v mlhách hluboko pod nimi. Tou dírou je seup rovnou do pekel!
Libor, ač byl celý ivot zarytý ateista a pojmy jako nebe či peklo odsouval do říe pohádek se otřásl.. Kam asi soud zařadí mě?
Nu synu, budou na vákách. Nejsi věřící, ale to se nedá počítat, takových je tu bohuel větina. Horí je, e jsi se rouhal Bohu!
Já?
A neprohlásil jsi, e Bůh, který dopustí něco takového, jako se stalo v čekárně, je patný? Bůh ví co činí a kadému naděluje podle svého uváení!!
Ale snad vezmou v potaz fakt, e jsem byl v oku!
Snad.
Anděl se vzdálil, aby formoval dalí příchozí do front. Chodbami přicházeli stále noví a noví Co tady musel být za blázinec, kdy byla válka? Pomyslel si Libor, vzpomínaje na ty miliony nevinných ivotů, které sem nahnal Hitler, Napoleon, a jiní dnes mnohdy oslavovaní hromadní vrahové
Trvalo velmi dlouho, ne ve frontě přila řada na nai skupinku. U velikých stříbrných vrat hlídali dva obrovtí strání andělé.. Po vstupu určitého mnoství lidí vrata opět uzavřeli. Libor byl velmi překvapen, kdy spatřil docela obyčejnou kancelář s velikým psacím stolem na naletěné, jakoby voskované podlaze. Za černou oponou v podlaze, hlídanou dalími pochopy, byla pravděpodobně ona pověstná hrůzná díra do pekel. Na druhé straně byly otevřené velké lesklé dveře do jasně prosvětleného narůovělého prostoru. Stáli u nich malí nahatí andělíčci s blonďatými kadeřemi a Libor si mimoděk vzpomněl na malou holčičku, která přila o maminku. Ta stála nedaleko. U neplakala, spíe na ní byla vidět zvědavost a údiv..
Za psacím stolem seděli tři přísně se tvářící andělé. Nejstarí z nich vstal. Měl na sobě modrou splývavou tuniku, jakou nosívali staří římtí patriciové. V ruce drel plamenný meč.
Tak vás vítám v Nebi přátelé prohlásil zvučným hlasem, . Přistupte blíe!
Libor nesměle postoupil o několik krůčků.
Větina z vás se ničeho nedopustila a ničím se neprovinila. Bůh vás tedy přijme do své náruče prohlásil po krátkém proslovu. Pak se obrátil na Libora.
Ty jsi se ale rouhal a bude tedy potrestán. Soud vak přihlédl k jinak bezúhonnému ivotu a k tomu, e jsi rouhavá slova pronesl v afektu za okujících podmínek. Proto bude verdikt mírný. Nestane se andělem jako ostatní, bude v Nebi jen trpěn. Nejvyímu nesmí prvních sto let na oči!
Soudce se odmlčel, pokynul Liborovi, aby se zařadil. Pak vstal druhý anděl a pravil: Bůh nepřipustí ve své blízkosti nic pozemského..Proto vás nyní zbaví veho, co vás jetě spojuje s bývalým pozemským ivotem.
Pozdvihl meč a ze skupiny lidí zmizel vekerý oděv, perky, spony, hodinky i brýle. Libor byl překvapen, e výtečně vidí i bez nich a mohl oči nechat na krásné mamince opodál. Necítil ale ádné pozemské vzruení. Vnímal jen nadpozemskou krásu a hluboký estetický vjem. Ostatně enina nahota dlouho netrvala. Na těle se jí objevilo z jakési mlhoviny utkané bleděmodré roucho, přepásané olivovou ratolestí. Na zádech se objevila bílá křídla a ve vlasech růová stuha. Libor byl oděn jakousi tunikou, ale křídla mu nenarostla proč jsem si sakra toho boha bral do huby
Anděl pokynul a skupinka lidí zvolna prola dveřmi do růového fluida. Mlná cesta vedla mírně vzhůru a ztrácela se v jasné, oslepující záři. Jeden po druhém mizeli lidé v tom světle. Libor zůstal na cestě sám. Jetě chvíli váhal a pak vykročil i on. Vstoupil do jasné záře a ztratil se v nehmotném prostou, kterým zněly tóny varhan. Vude se převalovaly různobarevné mlhy a zahalovaly neznámý prostor, kam u kromě těch, které k robě povolal Bůh, nikdo nesmí.
Dole na Zemi v nemocnici Sv.Tomáe primář svlékl rukavice.
U to nemá smysl. Má to za sebou, nedá se nic dělat. Sestro, přikryjte ho!
A operační tým, unavený po dlouhé snaze zachovat Liborovi ivot, odeel ze sálu. Světlo zhaslo a v místnosti bylo ticho. Za chvíli přijde zřízenec, naloí tělo na vozík a přikryté prostěradlem je odveze na prosekturu.
Au Revoir!
Pavel Kopáček
A budu tátou
A budu tátou, tak tady vechny ty lesy vykácím!, hudroval sedmiletý Pavlík, kdy celý utrmácený v letním horku musel s rodiči a strýcem sbírat malinké lesní jahody. Strejda z nich potom doma udělá báječnou jahodovou pěnu, po které se Pavlík můe utlouci, ale kdy je má sbírat...a kdy ono to trvá tak dlouho! A slunce nemilosrdně pálí, Pavlíkovi se lepí ízní jazyk na patro... A doma zahálí elektrický vláček, který doopravdy svítí a houká, a ve vilce přes ulici čeká Standa Hořejů, s kterým se tak nádherně hraje na cirkus! A na loupeníky a partyzány! Pavlík hlasitě reptá, a ho maminka musí napomínat. Kdy nebude sbírat, strejda ti pak z té dobré pěny nedá ani líznout! To zabralo. A tak Pavlík urputně rve ty protivné mrňavé červené kuličky (a polovinu jich přitom sní..) Dospělí se na sebe po straně culí. Pavlíkův výrok o pokácených lesích jetě po letech bude bavit společnost...
Pavel Kopáček
Slunce, voda, vzduch, léto....
Jsme u moře u třetí den. Počasí nám přeje, azurové nebe je bez mráčku a voda báječně teplá. Sedíme ve vodě na mělčině u pláe a necháváme se přelévat vlnami, které s eleznou pravidelností doráejí na pobřeí. Nad starobylým přístavním městem se na vysoké skále tyčí kamenná pevnost ze estnáctého století, prý na obranu před piráty. Pozorujeme obrovské lodě v dálce na obzoru a obdivujeme odválivce, kteří se nechávají táhnout motorovým člunem, take padák, který mají upevněný na těle je vynese vysoko do zářivého nebe nad zátokou.
Pavel Kopáček
Léto budi pochváleno - Letní povídka
Proíváme prázdninové období celou duí devíti let, lítáme po rozpáleném městě, líeme zmrzlinu, kornout za korunu edesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kaně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s prákem do pečiva a trochou vody....a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.
Pavel Kopáček
Pro strach má mít člověk uděláno
Na kostele odbila půlnoc. Ulice byla tmavá, chuchvalce mlhy se převalovaly nízko nad zemí, jen místy chabě svítily ostrůvky bledého světla pouličních lamp, matně pronikaly mlhou a tvořily osamělé kruhy kolem stoárů. Smutné holé větve stromů připomínaly pařáty kostlivce. Klapot mých kroků se hlasitě nesl tichým prostorem. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, jako kdybych za sebou slyel jetě jedny kroky. Zastavil jsem se a kroky ztichly. Kdy jsem ale po krátké chvíli pokračoval v chůzi, ozvaly se znovu. Mimoděk jsem zrychlil, kroky té, znovu jsem se zastavil , kroky ustaly. Teprve později jsem si uvědomil, e se to zvuk mých vlastních kroků odráí od stěn okolních ztichlých a tmavých domů, zdvojil se a děsil osamělého nočního chodce. Oddychl jsem si úlevou a zasmál vlastní naivitě. Jsem já to ale blbec...
Pavel Kopáček
Na pohřbu
Přestoe byl krásný letní den, slunce jásavě barvilo červeň střech domů v Hřbitovní ulici, i zeleň, obklopující náhrobky městského hřbitova, bylo zde smutno. Hloučky pozůstalých spolupracovníků a přátel mue, který se dnes loučí s tímto světem, aby navěky odpočíval v tom druhém, záhadném a podivném, z kterého se jetě nikdy nikdo nevrátil, postávaly na asfaltovém prostranství před irokým schoditěm, vedoucím do obřadní síně. Zahlédl jsem mezi davem několik známých hlav, s trochou obtíí jsem se prodral zástupem lidí a poplácal po zádech kamaráda Mirka: Tebe taky je vidět jenom na pohřbech! Co pořád dělá? Přítel zamoural za silnými skly brýlí. Jé, to jsi ty? Tebe bych tady nečekal! To ví, důchodce, já jinak nikam nechodím, abych chodil do hospody jako zamlada, na to mi důchod nestačí...a co ty? Pořád chodí topit? Coe- promiň, já u taky blbě slyím...tak ty u se taky v důchodu? To to letí, to to letí...ale vůbec na to nevypadá..
| Dalí články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 můe překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v praských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Praské vodovody a kanalizace (PVK)...
MAPA: Klíčovou křiovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objídět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křiovatek v Praze. Práce...
Praha zaije první Pyamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru a do Motola
Vyrazit ráno do praského metra v pyamu? Za normálních okolností by člověk nejspí sklidil pár...
Zvonice, odkud estébáci sledovali ambasády, skrývá nečekané příběhy
Pozorovací stanovitě Státní bezpečnosti z doby totality se v Praze staly po 17. listopadu 1989...
VIDEO: V Kozolupech pokáceli vánoční strom pro Plzeň, rostl třicet let
Letoním plzeňským vánočním stromem je dougalska tisolistá, která tři desetiletí rostla u domu v...
OBRAZEM: Světýlka vyprávějí. U Vltavy oívá příběh Anny z Rogendorfu
Po roce se do českokrumlovské Pivovarské zahrady u řeky Vltavy vrátily tisíce světýlek. Ta tvoří...
Z Ostravy se bude v zimě létat do Keni, tendr na opravu dráhy ale dál vázne
Ostravské letitě Leoe Janáčka přelo na zimní letový řád, ve kterém zůstávají pravidelné linky do...
Plzeňské divadlo uvede světovou premiéru baletu o ruské baletce Anně Pavlovové
ivot slavné ruské primabaleríny Anny Pavlovové, která proslavila baletní sólo Umírající labu a...

Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky vech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 218
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 765x



















