Pár postřehů k letošnímu MS v ledním hokeji

Ač nejsem žádný velký hokejový fanda, rád bych se s vámi tímto článkem podělil o několik svých postřehů z letošního MS.

Mistrovství světa v ledním hokeji jsem i letos bral pouze jako určité zpestření života vezdejšího – ostatně jako obvykle. Dávno pryč už jsou doby, kdy jsem při sportovních přenosech pravidelně prožíval návaly bouřlivých emocí a pronášel tvrzení typu: „Jestli prohrajeme, tak zejtra nejdu do školy!!!“ V Anglii dokonce kdysi jeden fanoušek kvůli prohranému fotbalovému zápasu (pravděpodobně s Německem) spáchal sebevraždu. Lidi jsou holt zvláštní – zabývají se něčím, co nejsou schopni ani v nejmenší míře sami ovlivnit, někteří tomu dokonce zasvěcují i svůj život.  Ale co my s tím naděláme (pane diskžokej).

O třetí místo: duel poražených? Jak se to vezme …

Duel o bronz byl celkem jednoznačnou záležitostí. Rusové projevili větší vůli po vítězství, naopak výkon a přístup týmu USA k zápasu byl pro mne zklamáním. Stihl jsem pouze poslední třetinu, jejíž tempo bych ohodnotil jako vlažné. Jistě, oba týmy byly utahané z náročných zápasů ze semifinále, ale hlavně u USA jsem moc neviděl snahu vyhrát. Je to logické – když jste měli relativně na dosah finále a teď hrajete „pouze“ o bronz, je velmi obtížné se namotivovat. „Bronz nemá lesk“, říká se někdy.  Tak proč ten zápas nepojmout trochu jinak? Nikoliv jako bitvu o bronz, ale třeba o to dokázat, že jsme lepší než Rusáci (v případě Američanů). Porazit je i s hvězdným Ovečkinem před vlastním publikem (kde možná sedí i sám Vladimir Vladimirovič). Tohle že by nebylo dostatečně motivující? Lkát nad tím, že jsem se nedostal do finále a potom vypustit zápas o třetí místo je pro mne, upřímně řečeno, nepochopitelné. To už je efektivnější ten zápas prostě vynechat a bronz přenechat soupeři než těch 60 minut fyzicky a hlavně psychicky přetrpět. Ušetří se tím spousta (zbytečné) práce.

Finále: podivná reakce některých finských hokejistů po zápase

Finále bylo taktéž jednoznačnou záležitostí, třebaže na skóre se to tak markantně, jako v zápase o 3. místo, neprojevilo. Po většinu zápasu se hrálo v podstatě na jednu branku – tu finskou. Kanada si vítězství poctivě odpracovala a naprosto zaslouženě vyhrála, soupeři toho moc nedovolila. Byla jednoznačně lepší a nad síly Finů. O to víc mne překvapila reakce některých finských hokejistů bezprostředně po zápase, jmenovitě třeba Patrika Laineho, který připomínal drobného střadatele těsně po měnové reformě v roce 1953. Přitom byl, snad s výjimkou jediné šance, po většinu zápasu prakticky neviditelný. Podle toho, co jsem následně četl, se i celý finský tým vyjádřil v tom smyslu, že zůstali za svým očekáváním. Nevím, ale za předvedený výkon proti Kanadě snad ani zlato očekávat nemohli, takže podobná vyjádření mi připadají tak trochu nesoudná. Vnímám to spíše jako projev nenažranosti, absence pokory, bohužel tolik charakteristické pro dnešní svět. Chtít všechno hned teď, chtít bejt nejlepší ze všech hned teď, chtít v podstatě cokoliv hned teď. Jenže ono to leckdy nejde a je to tak podle mne dobře. Přitom Patrik truchlit vůbec nemusí. Je mu teprve 18 a už patřil k nejlepším hokejistům MS. Kolika profesionálním hokejistům se za život povede něco podobného?

Třeba Patrik časem dojde k názoru, že víc pro zlato z letošního MS skutečně udělat nemohl a to stříbro přece jen docení (stejně jako celý finský tým). Vzhledem k jeho věku bude mít ještě spoustu příležitostí nějaké to MS nebo dokonce OH vyhrát.

Přeji pěkný den a míň zabývání se věcmi, které prostě neovlivníte :)