Pojďte pane, budeme si hrát!

„Dejte pokoj! Na co si chcete hrát?“ „No, no třeba na mašinku – hů, hů, ..“ A malý medvídek se proměňuje v parničku a strhává s sebou většího medvídka (toho zlomyslného), aby mu dělat uhlák. Tomu se to nelíbí a mění se ve vojenskou Tatru, po jejíž tíhou jen koulí očima malý medvídek …

Tak nějak by mohla začínat nová série pohádek z cyklu „Pojďte pane, budeme si hrát“ pro dospělé. Taková trochu satira. Nebo něco jiného, vážnějšího by to chtělo? Vážnější pořad o plýtvání peněz ze státního rozpočtu, na jednotlivých ministerstvech, ve zdravotnictví? Ano, rád bych viděl skutečné investigativní novináře, kteří za případem půjdou až do konce. Takový seriál na pokračování. Průvodcem by byl novinář, který by dokázal politika blábolícího o ničem usměrnit a zesměšnit. Když si dělají blbce z nás, tak pro by to nemohlo být naopak?

Zatím sleduji v televizi kauzy, které jsou velmi zajímavé, ale vyšumí do ztracena. V reportážích se většině zainteresovaných nechce mluvit a když už promluví, tak to s nikým nezahýbe. U obrazovky si zanadáváme, ale co dál? Někteří nostalgicky vzpomínají na socialismus a ti druzí jim vyčítají, že si neváží svobody. Tato diskuse je o ničem. Nikam nás neposouvá. Dokud si nedokážeme vydupat opravdovou demokracii, tzn. že veřejné prostředky jsou informace veřejné a kdykoliv dostupné, budeme opět jen hádajícím se stádem.

Není přeci možné bez veřejné diskuse zavádět poplatky ve zdravotnictví, když je zřejmé, že 20% investic je vynaloženo zbytečně. Kolik černých děr ve zdravotnictví existuje a nemluví se o nich. Pro ministra, úředníka je vždy snazší vybrat více peněz od lidí než provést systémové změny a udělat pořádek ve svěřeném resortu. Nejsem např. proti poplatku za pobyt v nemocnici, nemohu žádat, aby mě tam zadarmo ubytovali s plnou penzí. Směšná je debata o tom, jestli budu platit, když doktorovi zavolám. Polovina ráno se rozhodujících lidí, zda jít či nejít, bude volat a ptát se, zda ano či ne. To, aby si doktoři pořídili handsfree, jinak nikoho neošetří. Místo zacelování černých děr budou, pacienti hledat skulinky, jak neplatit.

Každou chvíli slyšíme a čteme, že Nejvyšší kontrolní úřad shledal, že na tom či onom ministerstvu se promrhalo tolik a tolik miliónů. Informace zazní a jde se dál. Stát z nás tahá další a další peníze a my jdeme vydělávat víc. Na nejdražší dálnice v Evropě, na nové i staré černé díry, o kterých se jen neochotně mluví. Proč nejsme schopní se otočit a říct: „A dost!“  Pojďte ministře, budeme si hrát na charitu. Tady je finanční audit, který říká, že 20% financí v resortu bylo neefektivně proinvestováno, prohospodařeno. Vám pane ministře, náměstkům a ředitelům 20% platu dolů po dobu půl roku. Tady je kasička – peníze jdou na dětské domovy.

Pojďte pane premiére, budeme si hrát na letadlo. Přistání v Rakousku ze zahraniční cesty vládním speciálem z nejasných důvodů. Cenu mezipřistání, pokutu za nevysvětlení útraty těchto veřejných peněz a následné arogantní mlžení a mlčení suma sumárum 200.000,- Kč. Tady je kasička – právě jste přispěl na letenku do Kanady, kde se bude léčit nemocná Kačenka, protože pojišťovna nehradí dopravu. Protože nehradí ani léčbu, půjdeme za ředitelem pojišťovny a budeme si hrát na hodného strýčka. Dva milióny stálo pojišťovnu občerstvení v roce 2006, léčba v Kanadě milión a půl. Pan ředitel ze svého zaplatí léčbu.

Tak a končí jeden z pohádkových dílů Pojďte pane, budeme si hrát. Dobrou noc dospěláci!