Ze starších a chudších občané druhé kategorie? Braňme právo být offline

Digitalizace nesmí vytlačit seniory a chudší. Právo být offline chrání svobodu, důstojnost i rovnost.

Z dánských ulic zmizely poštovní schránky. Seveřané se tak stali první zemí v Evropě, která zrušila doručování dopisů a s úřady tak budou Dánové komunikovat pouze digitálně.

Já doufám, že se u nás ničeho takového ještě dlouho nedočkáme. Ne, když u nás každý pokus o digitalizaci končí průšvihem. Ne, když si i stále více mladých lidí kvůli civilizačním chorobám způsobeným technologií - závislostem, úzkostem či nespavostí - čím dál víc přeje žít bez internetu.

Právo být offline lidem zaručuje, že nebudou do digitální komunikace nuceni. Z dat přitom vyplývá ještě jeden zásadní trend - čím nižší příjem domácnosti, tím klesá dostupnost moderních technologií. Podobné opatření jako v Dánsku by tak znamenalo především další ztížení života lidem na hranici chudoby. A ti už si tu se státem vytrpěli v posledních letech myslím dost.

A tak dlouhodobě prosazuji, aby digitální svět nebyl povinnou vstupenkou ke zdravotní péči, bankovním službám, nebo ke kontaktu s úřady. Aby senioři nemuseli mít aplikaci na vyzvednutí léků nebo na uplatnění slev v obchodech. Nejde totiž jen o možnost volby, ale o ochranu soukromí, zdraví a skutečných mezilidských vztahů.

Návrh na ukotvení práva být offline do základní listiny práv a svobod Senát v říjnu bohužel zamítl. O to důležitější je být bdělý vůči drobným krůčkům, které by z těch, co chtějí být offline, udělaly občany druhé kategorie. Potenciální konec fyzického doručování dopisů je právě jedním z takových kroků.