Trvalá demonstrace síly napětí jen znásobí

Musel to být asi šok pro čtenáře, který si otevřel stejný zpravodajský server jako já a dozvěděl se, že Česko patří mezi země, jež údajně stojí o trvalé posílení vojenské přítomnosti NATO na svém území. 

Asi jsem přehlédl referendum, když jsem byl o víkendu na chatě, mohl si čtenář říct. A kolegové v práci si o hlasování nejspíš povídali právě ve chvíli, kdy jsem si skočil pro oběd. Takového čtenáře můžu ujistit, že jeho šok je na místě: ne, o něčem tak závažném plebiscit neproběhl. 

Požadavek nikoliv dočasného, ale trvalého pobytu cizích vojsk i na našem území opravdu zazněl, a to na summitu v rumunské Bukurešti. Jsou pod ním podepsání představitelé devíti zemí »východního křídla« NATO. Demonstrace síly má být namířena proti Rusku. 

Nevím, kde pánové, kteří to prosazují bez mandátů od českých občanů, chtějí vzít argumenty, že harašení zbraněmi napjatou atmosféru urovná. Novodobá historie mluví o něčem jiném. Podobný přístup mívá spíše tragické následky. Samozřejmě ne pro zbrojní průmysl. 

Nikdy jsem se netajila tím, že NATO nepovažuji za záruku bezpečnosti, za obranný pakt. Ve světových konfliktech od Jugoslávie, přes Irák či Afghánistán, po Sýrii nebo Libyi působí spíše jako agresor. Proto úvahu o trvalé vojenské přítomnosti NATO považuji nejen za kontraproduktivní, ale přímo za nebezpečnou. Jde spíše o gesto připravenosti na vojenský konflikt, který většina z nás nechce, než o snahu k oprášení židlí u jednacího stolu. A tam by státníci, kterým jde o mírová řešení napětí, měli mířit především.