V rozhovoru pro čtvrteční Die Welt si český vicepremiér Bělobrádek postěžoval na řešení migrantské krize, narážkou na mnichovskou dohodu z roku 1938. Zdůrazňuje, že Češi jsou velmi citliví, když se rozhoduje o nich a bez nich.
Povšimněme si zvláště věty:"....., že Češi jsou velmi citliví, když se rozhoduje o nich a bez nich."
Zejména tehdy, když se pane Bělobrádku bratříčkujete se Sudetoněmeckým landsmanšaftem a hovoříte o nás, jako by jste ani nebyl našincem, ale pouze správním sekretářem té české sebranky z Boehmen und Maehren, ktere se ne ane líbit dobře míněné kvóty a uprchlíci.
Pan Bělobrádek je svým způsobem osoba k politování v čem všem se hluboce mýlí. Mezi omyly patří takový, či onaký přístup od počátku řešení migrantské krize, na rozdíl od přístupu Maďarska, či Slovenska, jejichž stanoviska a postoje k řešení krize jsou konzistentní a tvrdá od počátku.
Je sice hezké, že se schází V4, na které se ujistí o svých vzájemných postojích, ale u jednoho to občas hezky skřípe. Příkladem může být jednání ministrů vnitra v Bruselu, kde polský ministr po nátlaku lehce pootočil své stanovisko ujednané V4. Pro změnu Sobotka s baletní grácii tančil kolem kvót a dobrovolnosti přijímání uprchlíků, na místo aby podpořil Slovensko v žalobě proti EU.
Při jednání premiérů EU v Bruselu, se Sobotka točil ve svých vyjádřeních, jako tančící Derviš.
Jaký potom může mít pocit hrdnosti a vlastenectví vlastní národ, když jeho představitelé se kroutí jako had přibitý na prkno, místo aby ukázali aspoň jednou v historii českého národa, že si můžeme tzv. dupnout, výhružky, nevýhrůžky, dotace, nedotace?
Tvrdím to stále, že se nikdy z vlastní historie nepoučíme. Špatnou pozici, jakou jsme si vydobyli v přístupu do EU, máme nejen díky Teličkově partě, a jeho následníků, ale zejména díky politikům, jejichž politická zadání tyto party plnily.
Je to skutečně, jako s tím pomazánkovým máslem. Ne Brusel, ale vyjednavači od politiků až po poslance, vše zprasili. A jsem ochoten věřit litevskému eurokomisaři Vytenisu Andriukaitistomu, že má pravdu, když dává vinu našim politikům. Ne jinak je tomu v dalších oblastech, jako je kvalita potravin apod.
Co vlastním politikům, poslancům, až po výrobce dovolíme a necháme si líbit, to dostaneme. Můžeme pak žehrat, že to, nebo ono je v Německu jiné, než ten samý produkt v ČR. Pokud něco nevyhovuje, je šizeno, spakujte si ten klumprt a odvezte si to pryč. Nejen polská sůl je dostatečným důkazem lhostejnosti státu vůči vlastmínu lidu.
Obligátní větička nadnárodních řetězců, že našinec má jiné chutě mi přijde stejně pitomá, jako kdyby Renault, Volvo společně VW tvrdili, že auta vyrábí přesně podle chuti a požadavku českého řidiče - zákazníka, nikoliv však podle platných homologačních předpisů.
Mám-li uvěřit srovnání pana Bělobrádka, že kvóty Čechům připomínají Mnichov, tak musím ptát, proč si bere ve svém srovnání, český národ za rukojmí?
Pane Bělobradou, vždyť tento národ Vám nikdy nestál za to, aby jste se ho aspoň slušně zeptali: „Tak co lidičky, co na ty zpropadený kvóty říkáte“? „Je vám to fuk?“ Není vám to fuk?“ „Tak se sakra vymáčkněte! Brusel čeká!".
Pokud si chcete brát pane Bělobrádku v jakémkoliv srovnání s Mnichovem, český národ do papule, bylo by vhodnější pro tyto a podobné důležité příležitosti uzákonit celonárodní plebiscit.
Jenže, z toho by mohl být celoevropský průser a za to Vám tenhle národ nestojí. Proto je jednodušší jej pod různými kličkami dohnat k historické a kulturní sebevraždě. Z mnichovského diktátu jsme se po válečném utrpení vyvlekli, ale z eurounijního diktátu se již nevyvlečeme. Díky Vám politikům. Teď už máme, co jsme nechtěli.
