Když mě brali za vojáčka…

Byla tehdy jiná doba,  kartotéky, psací stroje, krom pevné linky telefonu,  nic. Internet věc neznámá. Dnešní doba kompjúterizovaná  a všelikými vychytávkami  prošpikovaná, jako by ukazovala , že armáda je pannou touto technologii nepolíbenou.  Omyl.

Počítače armádou  vládnou. Jako všude jinde. Stát má o svých ovečkách  nepřeberné množství informací, mnohdy mám pocit,  že netřeba ani osobu fyzicky vidět a víme koho máme před sebou. Mnohé informace, ale zřejmě není   po chuti si ve státní správě předávat.

Z registru osob, lze lehce vyselektovat  potřebné kategorie mužů, či žen, kteří by spadali do odvodové povinnosti. Zdravotní pojišťovny zase ví  o našich neduzích téměř vše.  Správa sociálního zabezpečení zase ví  pro koho pracujeme, a pokud ne, ví to úřad práce, který vede nezaměstnané a vyplácí  dávky i matkám. Tyto  základní zdroje informací  mohou poskytnout obraz o odvedencích. Pak stačí jen formulář s oznámením, že odvedenec  byl  označen, jako schopen služby  k obraně vlasti. Obálka s pruhem, nebo datová schránka a dílo je dokonáno.   Pakli-že do určité lhůty neoznámí  důvody, které brání odvodu, má smůlu a je  fuk, je-li  jehovista, žid, křesťan, nebo bezvěrec.  .

Perličkou na  celé odvodní šaškárně,  je  dodržení  rovnosti  před zákonem a soulad s ústavou, na jehož podkladě by se dělaly současně  odvody  žen. Snad jen nějaká krvelačná masochistka, či sexuální domina by byla ochotna se podrobit  této nesmyslnosti. Nebylo by vhodnější, aby bylo zcela na dobrovolném rozhodnutí ženy? Předpokládám, že takových by byla hrstka.

Pokud se mýlím a ženy by se houfně nechaly odvést do služby. Zkoumal bych následující parametry odvedeňkyně: má přítele, milence, manžela?  Pak bych se přikláněl k vytváření  čet, rot, praporů a pluků takových to párů. Jak by klasik pravil: „I ve smrti spolu“ . Výrazně by se tak po konfliktu  snížil počet  válečných vdov  a s tím související  vyplácené  vdovské  důchody.

Ano stát musí mít přehled o své bojeschopnosti. Avšak předpokládaná útrata za odvody, zda se mi býti poněkud šílená, nebudou-li odvedencům a odvedenkyním, v upomínku darovány zdobné slipy či tanga, které kdysi nakoupili generálové z Gen. štábu. 

Ale nebyla to tatáž armáda, která několikrát za sebou naverbovala mladé lidi do svých řad,  nalila do nich znalosti, předala zkušenosti, aby se jich po měsících snažení  ve výcviku, macešky zbavila a vyhodila jako nepotřebné z armády?  V době, kdy armáda neví kde brát, se přitom ohavně zachovala ke svým kadetům. Těžko, pak  chtít v armádě sloužit, když sama neví, co chce, co dělá, co potřebuje. Osobně bych přikláněl, aby osobu ministra představoval armádní profík, na místo civilních šašků, bez anunku o armádě. 

Tyto armádní výstřelky staví armádu do pozice, kdy  připravenost odvedenců k boji bude nedostečná, na mizerné  úrovni,  rovnající se pochodu na jatka  po tisících, tak, jako to vidíme v dokumentech  z bojů na řece Marně  z I.sv. války, nebo jakékoliv bojové linie  za II. sv. války.  

Několikrát jsem ve svých blozích zmínil,  že tuto otázku jsme těžce podcenili, rychlým opuštěním ZVS, stejně tak, jako brannou přípravu na školách, které nám připadala  strašně směšná a k ničemu i s ohledem na stávající vlastní zdroje nebezpečí  z výroby apod.  Válečné  konflikty (Ukrajina, Syrie, Irák, Afghanistan)  ukazují, že civilní obyvatelstvo, vzdor  Úmluvě o zákonech a obyčejích pozemní války, podepsané  18. října 1907 v Haagu a Řádu pozemní války (Řád zákonů a obyčejů pozemní války), který je přílohou této úmluvy a  několikera  tzv. Ženevských úmluv a Protokolů , nezůstane ušetřeno.

Silné pochybnosti u mne vyvolává nejen schopnost k případné mobilizaci, ale i přechod  výroby , pro potřeby válečného  hospodářství  tohoto státu.  Důvod je prostý. Většina  podniků a firem, již není v českých rukou, ale v patří zahraničním firmám. Zkusme nařídit např. Škoda auto, aby vyráběla na jednom pásu khaki  Škoda auto pro armádu,  a vedle  v hale výrobu  nábojů.  V době kdy stát vlastnil podniky bylo  předem rozhodnuto,  kdy a v jakých  fázích se rozjede válečná výroba.  Pro tento stát skončí jakékoliv snahy  o cokoliv , po vyčerpání strategických zásob, kterých máme na 90 dní pro mírový život, avšak pro vedení války v jakékoliv formě (útočné, obranné) tyto zásoby  zmizí v nadpoloviční většině v armádě.Dá se odhadovat, že tyto zásoby by pokryly cca měsíc aktivní činnosti armády.

Válečná životnost tohoto státu v daném stavu nepřekročí  limit 90 dní. Doufat, že spojenci NATO nás spasí , je chymérou, protože sami budou potřebovat své zdroje k vedení války, zde na tomto válčišti. Historie ukazuje, že většina historických  válek prošla tam a zpět naším prostorem. V novodobém střetu tomu nebude jinak.