Tak, a je to. Co by dup, si opět připomeneme onen slavný den, kdy šel komanč do kolen. Radio, televize, tištěná média nás opět masírují, ve snaze dojmout ve vzpomínce na ty revoluční dny, dny nejistoty a nadějí.
Vzpomínky disentu mne zahanbuji, neboť jsem v ten listopadový den jel s manželkou prostřednictvím odborového zájezdu za Vánočními nákupy, kupovat do Blavy (Bratislavy) koberec, neb jsme se stěhovali do nového domova.
„Jaryne prosím ťa, drž ten rypák. Nikdo neví, jak sa to vyvrbí a budeš nakonec za blbca. Jako by nebyly inší starosti“. Držel, jsem rypák, jak si přála žena.
Ona vždycky měla pravdu, ale to by muselo jít o krk, abych rypák držel. Tak jej nedržím ani dnes, v blízkosti této události. Tak, tak, přátelé už to bude 25 let. Víte, že ona listopadová shromáždění byla největším shromážděním komparsistů? Nevite? Tehdy padaly rekordy jeden den za druhým, ani na 1.Máje, taková účat nebyla.
V jednom pořadu ČT se expremiér Pithart podřekl, když prohlásil: „Že sami komunisti, disentu vnucovali moc“. Asi tak, jako když vnucujete melouchaří pětistovku, za sehnané ložisko do škodovky. Disent byl rád, obdobně jako Karel Gott: “Jsem rád když mi tleskáte“ a my jim tleskali, a vůbec jsme nepostřehli, že vlastně jen tak z ničeho nic sebrali moc z chodníků a ulic. Ani ten mrtvý student, kdyby nezahrál svou roli, nic by se nestalo, neb tempo příběhu bylo dostatečné bylo dostatečně rozjeto, a měl spád. Všechna ta zasedání asi byla spíše jen o tom, kdo dostane symbolicky přes držku, aby ulice nereptala.
Komise co šetřily, nakonec nic stejně nevyšetřily podle scénáře“vyšetřování skončilo, zapomeňte“.
Jinak nedovedu dost dobře pochopit, proč někteří, v té době, vysoce postavení komunisté zůstali dál v politických funkcích navzdory např. pendrekového zákona. aj. , případně později přešli do exponovaných funkcí bank, podniků, apod. ? Když si díváte na ty záběry ze všech shromáždění a schůzí OF, co všechno se tehdy naslibovalo. Než došlo na Marku za 3 Kčs, tak Marka přestala existovat, Dolar byl dlouho přes 40 Kčs. Pod heslem: „Co bylo ukradeno, nutno rozkrást“, započaly hody na mrtvole komunistického hospodářství. Nakonec i Českosloslovensko padlo, jako nepodařené manželství. Akorát těch děcek (občanů) se nikdo neptal na názor. Ćesko a Slovensko se stalo vzájemnou domácí cizinou.
Celní budovy se staly po vstupu do EU mrtvými pomníky oněch časů. Fikcí a absurditou současně, oněch časů, by mohl být i dům na hranici, který byl komisí pro vytyčování státní hranice úředně rozdělen na českou a slovenskou část. V němž sedící celníci obou států. sledují pohyb osob, materiálu, a zjišťují, že otec sedící na Slovenské straně jídelního stolu, nezákonně překročil dovoz povolené kvóty knedlíků na Slovensko. Věnec pěti knedlíků z talíře Slovenští celníci konfiskují . Z manželského sexu se rázem stal sex přes hraničním, neboť i manželské lože rozdělila hraniční závora vymezující průběh obou států.
Ani toto místo nebylo ušetřeno a stávalo se předmětem častých svárů, zvláště v intimních okamžicích, kdy se Český celník ohrazoval vůči Slovenské straně, proti vměšování do vnitřních záležitostí Česka :“Hen ten kokot zase jebe do nás“,prohodil na adresu manžela, souložícího svou českou manželku na České straně, přes Slovenskou stranu, nedbaje závory půlící maželské lože. Na konec je otec oběma celníky po necelých pěti měsících zastřelen, protože si na Nový rok nevědomky odskočil na Slovenskou stranu do ložnice a ze skříně, přinesl do Česka, nezdaněnou lahvinku alkoholu, na Novoroční přípitek. “Šmejd jeden, a my mu tak důvěřovali (dôverovali)“ odtuší svorně oba celní referenti.
I takové mohly být konce
Příchod mesiáše – spasitele našeho průmyslu se až na malé vyjímky, téměř nekonal. A pokud se koná, tučné zisky nahrazují příkoří a újmu způsobenou odsunem Němců a konfiskaci majetků.
Námi volení zástupci lidu do zákonodárných orgánů, jako by zapomněli, čí zájmy mají hájit. Hájí své přidělené korýtko , dbaje na to, aby bylo vždy plné, neváhaje zvednout ruku na pokyn toho lobysty, či nadnárodní korporace, jsou-li rozdávány benefity, bez ohledu na to, že jdou proti zájmu zbytku společnosti. Stálo by za zvážení, aby poslanci makali, jako jiní občané, za své působení v obou komorách dostávali pouze náhradu své ušlé mzdy. Určitě by nebyla taková tlačenice na pozice poslanců, jako tomu bylo u letošních komunálních voleb. Uměl bych si jako vzdor a výraz občanské neposlušnosti, představit, kdyby se národ stmelil a zmařil jedny volby poslaneckých pacholků. Zvláště tehdy, kdy jim nestojí za to ani dostavit se do sněmovny, nebo vůbec jednat, zatím co my si své odkroutit musíme.
Nedivím se, že normální občan, nechce k volbám, nedivím se, že někdo „prodá“ své volební právo – hlas tomu, kdo nabídne dobrou cenu, protože stejným zvrhlým způsobem se chovají i naši zákonodárci.
Jestliže byly listopadové dny vydávány, jako vzor vzájemné sebeúcty, jednoty a sounáležitosti, k této republice, po 25 letech je tomu naopak. Chceme-li hledat příčinu zvrácenosti, hledejme ji především v politicích, v jejich stranách, hnutích, v jejich jednáních, a v příkladech, které tento stav umožnily. Ne však v obecné poučce o zakořeněnosti komunistických manýrů, dogmat a vším, čím se lze zaštítit jako důsledkem doby minulé, je-li potřeba vymýtat jakéhokoliv „dábla“, ve jménu něčeho a někoho.
Listopadové události byly nepochybně dobrou věcí, to ostatní, co přišlo potom, byl jen zmršený pokus o kvadraturu kruhu, který trvá dodnes.
S přáním hezkého svátku cinkání
Jaroslav Komosný
