Život s nepřítelem

Jak mohou lidé, kteří si v kampani spílali spolupracovat ve sněmovně? Je něco nemravného nebo nepřirozeného na tom, když se poslanci, kteří se u řečnického pultíku nazvali ubožáky, sejdou u kávy a žertují o tom?  

Teď to vidím sám. Ve výboru, jehož jsem předsedou, mám Miroslava Grebeníčka, kterého jsem ve svých článcích mnohokrát kritizoval. On to ví. Musíme si ale říci dobrý den a podat si ruku. Miroslav Kalousek (omlouvám se, že zas mluvím o něm, ale jen jednu větu :-) vykopal první válečnou sekeru proti ANO, teď však přichází poprosit, abychom dali podporu jeho kandidátovi na místopředsedu sněmovny Gazdíkovi.

Gazdík je veselý a slušný jako Mirek Dušín |(kterého má jistě za vzor), ať se děje, co se děje. A pak, světe div se, řekne do novin o soupeřích něco velmi ošklivého.

Na některých poslancích z ODS a TOP 09 je znát, že dosud nepřekousli hořkost porážky. Když vás potkávají, zdraví na půl úst nebo jsou jedovatí. Je to hodně osobní. Já ve své krátké politické kariéře zažil zatím samá vítězství, jsem zvědav, zda také osobně ponesu porážky, které nutně přijdou.

Jenže ve sněmovně se s tím musí žít. S kolegy, kteří vás v před volební kampani urazili, porazili ba zesměšnili, musíte pracovat. Musíte si podat ruku s kolegou, který sedí v kanceláři, na kterou jste si dělal zálusk. A buď mu to někde vrátíte nebo ne, to podle povahy.

Možná tady někde se formuje pocit, který poslancům lidi vyčítají, a sice, že jsou něco víc, než my normální. Pocit zvolených. Ano, my tuhle hru musíme hrát, my ji hrajeme, my ji rozumíme a nikdo další do ní nevidí. Je v tom hodně náznaků a opravdu vidím na mnohých zkušených poslancích neuvěřitelnou zběhlost v tom, jak využijí každé zaváhání protivníka i „kolegy“, aby mu to dali „sežrat“.

Asi se tomu říká politika.

Vše je oděno do formální zdvořilosti: „Pane poslanče, pane předsedo, pane místopředsedo“, titulování jak v nějakém filmu s Oldřichem Novým: „Paní místopředsedová výboru a zároveň paní předsedová podvýboru, paní poslankyně X.Y., kudy se dostanu do druhého patra?“

V jednacím sále se do sebe řečníci, kteří si myslí, jak je důležité prosadit se u kecpultu, pouštějí jako bojující tetřívci. Když se sejdou nad nějakou konkrétní prací ve výboru, jsou zdvořilí, dávají si přednost ve dveřích, mluví normálně a věcně jako vzdělaní lidé. To jen ten kecpult má magickou moc.

Nepřátelé se nestávají přáteli, ale vycházejí spolu.

Mnoho se zapomíná.

Vzpomene si třeba někdo dnes při vyjednávání o vládě, jak plamenně se ČSSD distancovala od ANO?