Příběh chudé Michelle a skvělého Baracka

V Americe se říká, že polovinu kampaně Hillary Clintonové dělá její muž Bill, bývalý prezident. Jak to ale, že její demokratický soupeř, ještě nedávno neznámý illinoiský Afroameričan Barack Obama je tak silný? Možná proto, že polovinu jeho kampaně dělá jeho žena Michelle.

Krásná dáma v tmavých šatech si suverénně stoupá za řečnický pultík. Velký sál byznys centra v Salt Lake City je plný. Do začátku voleb zbývá několik hodin. Ve většině států jsou její muž a Hillary podle průzkumů tak těsně od sebe, že si nikdo netroufá odhadnout výsledek nejnapínavějších primárek v dějinách Ameriky.

Lidé si stoupají a křičí obamovské heslo: „We can!" tj. My můžeme, my to dokážeme. Mnozí si přivedli děti, malá holčička, asi tříletá, ukazuje hrdě obamovský plakát. Kdo by čekal, že v sále bude většina černých lidí, zle by se mýlil. Drtivě převažují běloši, podle všeho příslušníci střední třídy. Obamovské hnutí je celonárodní fenomén.

Michelle Obamová má řeč dokonale připravenu: „Lidé se mě ptají, jestli mi nevadí, že když takhle cestuji po státech a podporuji svého muže, že nejsem u svých dcerušek. A já odpovídám: Mám se skvěle, protože to dělám pro ně."

Na jejím projevu je vidět, že je školená právnička. Důstojně, ale přece plna citu přesvědčuje porotu o tom, že její klient, v tomto případě manžel Barack, je „nevinný".

„Dělám to pro všechny děti. Přicházejí na svět čisté, nezatížené, nenesou si s sebou žádný batoh. A všechny by měly mít možnost snít svůj americký sen. Bohužel teď nemají."

Michelle Obamová vypráví svůj vlastní příběh: Její otec, obyčejný městský zaměstnanec, dřel, aby uskutečnil svůj sen. Jeho děti se mají mít líp. „Chodila jsem do veřejné školy za roh," říká Michelle Obama procítěně: „Ano, budoucí první dáma je produktem veřejné školy."
Obrovský potlesk.

Tklivý příběh o tom, jak se chudá pracovitá dívka díky chudým pracovitým rodičům stala doktorkou práv a uchazečkou o místo první dámy, zobecňuje. Dnes nejsou bezpečné veřejné školy. Už nestačí, aby otec tvrdě pracoval a matka se věnovala rodičům. Dnes musí dřít oba rodiče. Děti nemá kdo hlídat.

Obraz Ameriky je smutný: „Jsme cyničtí, bojíme se, nedokážeme se obětovat jeden pro druhého, nedokážeme snít svůj sen."
Svět si právem takové Ameriky neváží. Krásná řečnice však neopomene zdůraznit, že za to nemůžou lidé, ale vláda: Amerika je tak nádherná země! Dává tolik příležitostí. Jenže teď je ustrašená a agresivní.

Jméno Bush nepadne, ale samozřejmě visí ve vzduchu.

Co chvíli se zvedá vlna fanoušků, kteří zvedají do výšky transparenty s nápisem Obama. Však to nacvičovali dobrou půlhodinu před začátkem celého dýchánku. Je to potrava pro kamery.

Paní Obamová začíná vychvalovat svého muže: „Nejsem úplně objektivní svědek, protože ho hluboce miluji", přiznává. Představuje Baracka jako člověka, který poznal různé kultury, jeho babička pochází z malé vesničky v Keni. Svou profesní kariéru věnoval péči o obyčejné Američany. Kdo z prezidentských kandidátů má tuhle zkušenost.

„Když kandidoval do senátu v Illinois, zdálo se že nemá šanci," graduje paní Obamová své vystoupení, do řeči vkládá zadržené slzy, žádná porota tomu nodolá. „Tehdy říkali: Je málo zkušený, druzí, že je moc černý, třetí že málo, další, že nedokáže sehnat peníze na kampaň. Proti němu stál multimilionář. A on to dokázal." Zřejmé narážka na současné volby sál elektrizuje.

„Nejdůležitější v životě je snít!"

A paní Obamová zkušeně uzavírá obamovským heslem, které ovládá Ameriku: „Change! Change!"

Sál skanduje: „We can! We can!"

Mítink končí. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je už nejspíš rozhodnuto. Paní Obamová je skutečnou uchazečkou o místo první dámy. Nebo se vrátí ke své právnické profesi. Ovládá ji dobře.

Martin Komárek