Dostal jsem na tříkrálové odpoledne tuto sms: „Pěkný den, v reakci na několikadenní práci Sněmovny v uplynulých dvou měsících a současnému poslaneckému měsíčnímu volnu, neměli byste většinu ze svých platů, které vám zatím ze sněmovny přišly, věnovat na charitu...“ Eva Pospíšilová, Blesk.
Paní Pospíšilovou jsem požádal, aby mi zavolala a ona to udělala promptně. Vysvětlil jsem jí, že žádné poslanecké měsíční volno není. Rozhodně jsem ji nepoučoval, že by to měla vědět sama, jen jsem jí řekl, co dělám a budu dělat a jek to funguje, i když se to sám teprv učím.
Paní Pospíšilové jsem čtvrt hodiny povídal o tom, jaká práce mě čeká v onom takzvaném „měsíčním volnu“. Až jsem se trochu styděl, jak horlivě mluvím o tom, co musím a chci udělat. Snad to pochopila.
Ale možná nejen paní Pospíšilová neví, jak pracuje sněmovna.
Tak tedy: práce poslanců rozhodně nespočívá jen v tom, když zvedají ruce a případně cosi pronášejí před kamerami.
Je to asi podobně chytrá otázka, jako bychom se ptali Zuzany Hejnové, proč tak málo běhá. Jenom třináctkrát za sezonu? To paní Povidlová ze Škromach běhá každý den! Jak vysvětlí Hejnová své volno? To se fláká za naše peníze? Každý chápe, jak je tato otázka absurdní.
Poměrně jednoduchou otázkou bychom se totiž dostali k podstatě věci i ve sněmovně: proč tam poslanci zvedají ruce a řeční? Odpověď by asi zněla: Schvalují nějaké zákony. To by asi vyvolal další otázku: A kdo jim ty zákony dal?
A jsme u toho: Ty zákony musí někdo vymyslet, zformulovat a prosadit. A kdo to je? Že by ti ničemní poslanci, kteří nepracují?
Nebo že by to za ně dělali Šmoulové?
Ale vážně:
Paní Pospíšilové jsem se snažil vysvětlit, že tento týden se nejen já, ale i ostatní poslanci věnují regionu, za který byli zvoleni. Já kupříkladu jsem byl požádán, ať podpořím petici zaměstnanců liberecké pošty. Hlavně chci mluvit s normálními lidmi, kterým jsem slíbil, že napravíme nejhorší ničemnosti, které se v téhle zemi dějí.
Další dva týdny takzvaného volna mě čeká práce ve výborech. Jsem členem tří výborů. Ústavně právního, petičního a volebního. Toho jsem předsedou. Co mě tam čeká? Máme schvalovat hospodaření televize a rozhlasu. Musím a chci mluvit s jejich řediteli, se členy rad.
Ale nejde jen o to, že tomu musím přesně porozumět, abych dělal svou práci. Jsme přesvědčen, že musíme připravit návrh zákona, který vyloučí vliv politiků na rozhlas a televizi. A chci, aby za koncesionářské peníze vysílaly co nejlepší pořady.
Krom toho jsem ponořen do služebního zákona. Tedy do zákona, který by měl konečně udělat pořádek v úřadech, aby ministři nevyhazovali úředníky, jak je napadne a aby ministerstva nezahmyzovali svými kamarády a kamarády kamarádů, přes které tečou peníze na Panenské ostrovy. A taky pracuji na formulaci zákona, který by tak trochu vnesl řád do bezbřehého mluvkaření ve sněmovně. Je to taková česká specialita. Ve většině slušných zemích jsou debaty rozumně omezeny.
Ale už nebudu obtěžovat výčtem toho, co mám ještě v takzvaném volnu na práci.
Jak je to s tím platem?
Většinou se shodneme, že plat má být odvozen od toho s kolika penězi příslušný manažer hospodaří. Dvěma stům poslancům jsme svěřili hospodaření s veškerými veřejnými penězi této země...
Asi nejlepší by bylo, kdyby dostávali jen zálohu na plat. Pokud by se po čtyřech letech ukázalo, že země vzkvétá, daně jsou nízké, policie pomáhá a soudci soudí rychle a správně, měli bychom jim (nám) odhlasovat prémie vyšší, než jaké posílal pan bývalý Nečas paní budoucí Nečasové.
Pokud ne, měli by (měli bychom) vrátit i to málo, co dostávají (me)...
(Už se těším na zítřejší Blesk)
