Obyčejný den?

Dnes ráno mi kotě přeběhlo po nohách, zatnulo drápek a mňouklo. "Je čas na snídani, viď," prohodila jsem, zcela probuzena, v rozporu s pevně semknutými víčky.

Jedno očko, druhé, zívnutí, zahýbání prstů.

Začínal obyčejný den.

Venku se rozburácela sekačka. Prohrábla jsem vlasy (voněly barvou), olízla si rty a sáhla po kapsičkách (skrytá reklama na Whiskas). Kotě huplo do peřin se zavrněním a čumáček větřil nad prázdnou miskou.

"Nojo, už to bude, mrňousku," zašeptala jsem a roztrhla vršek. Obsah žblunkavě vyšplouchl a kocourek se hltavě rozmlaskal. Vrnění mu vibrovalo tělíčkem. Starší kočky posedávaly opodál. Kočičí soudružnost a tolerance. Čekaly i na svůj příděl. Dolila jsem vodu do misky i do konvice. Lžička nabrala cukr, kafe a cinkla o stěnu sklenice. Zavrtěla jsem zadečkem. Musím se převléknout.

Plena byla vyměněna, stomický pytlík teprve čekal. Nejdřív kafe a cigaretka. Kočičáci dojídali, sekačka přidala na intenzitě. Voda zabublala, konvice cvakla a horká voda vypustila páru. Vůně kafe se promísila s cigaretovým dýmem. Podívala jsem se z okna.

Obloha zatažená, stromy potažené oparem. Nehybné. Okna naproti bez lesku, divně smutná, jen místy bílou prozářil barevný odstín závěsů. Jinak žádný náznak pohybu. Ani paní z druhého nevyklepává ubrusy a potahy jako každý den. Že by ještě spala? Usrkla jsem kafe a uvědomila si ticho v pokoji. Otevřela jsem notebook a klikla na start. Jeden z kocourů drápky upravoval peřinu a rozvalil se v celé délce, kočička do mne strčila čumáček a hlasitým vrněním se dožadovala pozornosti. Zajela jsem prsty do heboučké srsti. Svalila se na bok a natáhla packy. Kotě řádilo na škrabadle. Veletoče, seskoky, výkruty. Občas mňouklo, dávajíc najevo radost, zvědavost i vztek.

"Co tam blbneš? Necháš toho," okřikla jsem ho při strhávání obrázku ze zdi. "Grrrn," zazněla jeho opověď a skočil na ležícího kocoura. Ten prsknul a kopnul packama. Ranní bitky začaly. Notebook přívětivě svítil a tapeta tygra na mě posměšně pomrkávala. Najela jsem na písničky. Božský hlas našeho českého slavíka mi šeptal o tom, co cítí. Klikla jsem na stránku s domácí prací. Data, kopírování, ukládání. Za čtvrt hodinky bylo hotovo, korunky vydělány.

Čekala mne emailová schránka. Vzkazy, informace, reklamy.

Emaily, které potěší, mám nejraději.

"Milá Mějsinko, jak se máš?"

"Ahoj Mějse, vzpomněl jsem si na tebe.."

"Ivko, představ si.."

Otevírala jsem jeden po druhém, mé virtuální přátelství. I když už ne tak docela, znám ty tváře, skrývající se pod IP adresou. Jsou mi blízké svými osudy, svým zájmem. Překlikla jsem na zdroje informací.. iDnes, Aktuálně, Lidovky a konečně Facebook. Co asi dělají ti na druhé straně? Jaké mají oni ráno?

Usrkla jsem vlažné kafe a ...

Zvonek!

"No ahojky, jdem na to?"

Pečovatelka Monika se svým zářivým úsměvem a halasností, tak typickou pro lidi, starající se o nedoslýchavé stařenky.

"Vrrr," zahučela jsem: "Nenecháme to na zítřek?" prskla jsem slova do prostoru. Nemám ráda ĺuxování. Prostě nemám. Vysavač řve jak sbíječka u silnice, kočky uklidňuji ještě hodinu potom. V řevu se ztrácí klid, pohoda a zpěv "božského" Káji.

"To vydržíš, převléknem nejdřív postel? Máš jí samý chlup.." už jen konstatovala a odkráčela pro lux, který by snesl i pojmenování starožitnost.

Nebylo zbytí. Přitáhla jsem peřinu, rozepnula knoflíky a stáhla povlak. Zavřela jsem notebook a vyndala kabely. Šťáva, plecháček, prkno a polštáře jsem přeložila na levou stranu. Musím se přesunout na prádelník vpravo. Přidržujíc si plenu, sunula jsem se po centimetrech k oknu. Záda, zadek, nohy. Kousek po kousku. Vždycky jsem si připadala jak hrdinka, když jsem to zvládla bez pomoci.

"Moni, prostěradlo je asi vedle v pokoji," hulákala jsem na pečovatelku, která v zápalu uklízení drhla chodbu.

"Jo, hned a chceš i pleny a podložky?" Dveře se rozlétly a Monča nesla hadicovou starožitnost a prádlo.

"No ty jsi šikulka," pochválila mě a já se jen culila. Kočky zalezly pod postel. Matrace byla otřena, přikrývka převléknuta, voňavé a zelené prostěradlo našponováno. Čekala mne cesta přísunem zpátky. Mám ráda tu chvilku, kdy si deku přitáhnu až k bradě. Vydýchávám pohyb, srdce se zklidňuje. Moni zapíná vysavač. Znechuceně se zadívám z okna. Okna odnaproti ztratila šeď z rána. Blýskají se občasnými paprsky postupujícího slunce. Malý větrník na jednom z balkónů tančí s větrem. Starší muž kouří, opřen o zábradlí, u nohou se mu ometá pes. Přestože je vidět, svítí se v restauraci, asi uklízí. Otáčím hlavu. Moni zvedne pohled od koberce a její oči se mi smějí: "Nojo, už to bude." Nemám ráda luxování.

Konečně je ticho a vysavač uklizen do spíže. Kočky vystrkují hlavy. Chystám si lopatku na písek. Házím na sebe podložku a Moni hudruje: "Ivet, já to udělám v koupelně." Jen vrtím hlavou. Já mám kočky, já se o ně postarám. Beru první kočičí záchod a čistím ho. Pytel v koši se plní, nový písek je dosypán a kočky hned testují vyčištěné. Potvory, nemůžou to chvilku nechat.

Tak a ještě nákup. Den co den je stejný, můj výběr zná pečovatelka nazpaměť. Kousek sekané, kousek salámu, čtvrtku chleba a něco na mls. Jo a Brumíky pro vnoučátka. Bouchly dveře a já zůstala sama. Stejně polovinu nebudou mít. Zapálila jsem si (Moni je nekuřák a dává mi svou nelibost k mému zlozvyku znát), pustila jsem pro změnu Lucku Bílou a pohladila už uklidněné kočky. Zazvonil telefon.

Dcera se ujistila, že dýchám a slíbila gulášek. No vida, mám se na co těšit. Večer bude ve znamení libě vonící omáčky. Malá vnučka mi zažvatlala do sluchátka. Další čtvrthodinku jsem se snažila rozluštit významy jejího "pabataka" s následným "ajoj". Mrkla jsem na hodiny. Bylo jedenáct, no páni, nějak to utíká a já vlastně nic neudělala. Žádný článek, žádný nápad. Ale co, dnes mám slíbenou procházku. Sice až k večeru, ale budu venku. Posadí mne na vozík a ofoukne mne vítr. Jen aby nezačalo pršet. Jak já bych jela na houby. Co když nepojede výtah? Mohli bychom do Billy. Nebo ne, stačí jet na hřiště. Jen jestli nemám prázdné gumy u kol. To je taky nápad, nafukovací kola, ale kdo s tím bude jezdit na benzinku, aby je dofouknul, to už výrobce nezajímá.

Myšlenky mi rotovaly hlavou.

Zvonek u dveří. Otevírám a Monča mává igelitkou.

"Ivetko, představ si, měli všechno."

Vítězství, dnešek jak malovaný, hlady neumřu, ležím si v čistém, kočky jsou spokojené a čeká mě vyjížďka mezi lidi.

No chybí mi něco?

Já myslím, že ne...

...

Štěstí dá ti víra v sebe,
naději snad slz jen pár.
Kde je láska, už nezebe,
kde je pýcha, bývá zmar.
 
Křídla nutí lidi létat,
v myšlenkách se povznesou.
Ti, kdo umí blesky metat,
kříž si světem ponesou.
 
Jaká já jsem, mluv zrcadlo,
to se veršem nepoví.
Proč do oka zrnko padlo?
To ty hrátky se slovy.
 
Jednou slané mívám oči,
jindy jsem zas samý smích.
Jednou vítr vlasem točí,
jindy duši svírá hřích.
 
Jednou zpívám, volám nahlas
o svém štěstí, naději.
Jindy duše prosta je krás
a mám ticho raději.
 
Jsem jaká jsem, bez přetvářky,
možná hlídám tajemství.
Ozdobena puncem lhářky
či vzpomínkou na dětství.
 
Poznávání se tak vleče...
otvírání dušiček.
Moje láska neuteče,
sálá tiše zpod víček.
 
Jedním jsem si téměř jistá,
život stojí za zmínku.
Moje duše je snad čistá
jako potok z pramínků.
 
Pokud se vám to však nezdá,
lehněte si do trávy.
Až zasvítí malá hvězda,
můj osud převypráví.