Změnily i vám život „Čtyři dohody“ ?

V předchozím článku jsem na příspěvky odpovídat přímo v diskusi, ale na příspěvky paní Tenzler vidím potřebu reagovat zde, protože možná je více lidí, kterým někdo velmi ublížil a potřebují pomoci přiblížit, jak  se dívat na druhé.

Sám, například, jsem byl pohoršen, když pan Knížák byl jmenován vysokoškolským pedagogem přesto, že nebyl absolventem žádné vysoké školy. Zvláště i proto, že jsem byl na jeho výstavě a vůbec jsem nechápal, jak je možné něco takového vydávat za umělecká díla.  Ale byl jsem já tím, kdo dokázal posoudit, co je umění a co kýč? Nebyl. A dokázal jsem posoudit jeho znalosti nabyté na západě v porovnání se znalostmi pedagogů, které později sám řídil? Také ne. A tak jsem si postupně uvědomil, že nejsem tím, kdo dokáže posoudit, které rozhodnutí v tomto oboru je a není správné, vzdal jsem se posuzování a vnitřní napětí, které jsem v souvislosti s tím měl („jak může někdo bez vysokoškolského vzdělání šéfovat vysoké škole“) se úplně rozplynulo. A to byl jen můj vnitřní boj – neodvážil jsem se tento můj názor publikovat.

Při rigorózní zkoušce z filosofie (části doktorské zkoušky), při níž jsem řešil otázku metodologie výzkumu, jsem (uvažujíce o autoritách našeho tehdejšího „vzoru“), použil definici metodologie významného ruského autora, jenže český autor, zabývající se tímtéž, seděl právě v komisi. Neprošlo mi to tehdy, že jsem nepoužil jeho definice, dle níž by bylo možné rozpracování metodologie výzkumu širší. Jak přesně dokážeme metodologii konkrétního výzkumu stanovit, tak více máme možnost dosáhnout předpokládaných výsledků (neplatí to absolutně, ale i výběrové řízení lze zpracovat tak, aby vyhrál náš favorit, jak ukazují kauzy v televizi).

Když se podívám na svůj problém u zkoušky zpětně, jeví se malicherný. Materialistická filozofie je z pohledu současného poznání nepoužitelná, principiálně odporuje nejnovějším poznatkům. Tehdejší vědci (i já), působící v tomto oboru, pokud nezměnili svá stanoviska, fakticky ztratili kvalifikaci, i když tituly formálně zůstávají (vyjadřují schopnost člověka, naučit se a reprodukovat aktuální stav poznání oboru, ale ne schopnost uplatnění získaných znalostí v praxi). Člověk musí umět opouštět zastaralé, neplatné poznatky a nesmí lpět na tom, co se jednou naučil, pokud jde poznání dál. Musí se trvale sebevzdělávat. A ani ten, kdo tak činí, zpravidla nedokáže objektivně posoudit druhého.

Mně osobně velice pomohla kniha moudrosti starých Toltéků  „Čtyři dohody“, kterou napsal  don Miguel Ruiz.  „Odhaluje zde zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život  v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky“, píše se na přebalu knihy.

Všem, kteří tuto knihu neznají ji vřele doporučuji. Čtyři teze (dohody se sebou samými): Nehřešte slovem; Neberte si nic osobně; Nevytvářejte si žádné domněnky a dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. Pokud se jimi řídíte, dějí  se ve vašem životě zázraky.

Význačný americký lékař a spisovatel, Deepak Chopra, jehož přednášky jsem se vloni v Praze v Lucerně zúčastnil, prohlásil: „Kniha dona Miguela Ruize je mapou cesty k osvícení a svobodě“.

Možná někdo namítne, že sám se v posledních svých článcích nechovám tak, jak zde doporučuji. Ale v nich již nejde o komunikaci, ale o snahu záchrany nevinných životů lidí, kteří se stávají hračkou mocenských ambicí aniž to sami tuší.