Korupce z pohledu Zákona přítažlivosti

  Co je to vlastně korupce? Já bych to definoval jako získání nebo poskytnutí prospěchu či výhody za úplatu. Toto zjednodušení se mi hodí k tomu, abych se mohl podívat na tento fenomén z hlediska fungování vesmírného zákona přítažlivosti, o němž jsem psal v minulém článku.  

Ve Wikipedii je definice následující: „Korupce (latinsky corrumpere = kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě, hospodářství, k osobnímu prospěchu.

Korupce postihuje zejména politiku, hospodářství i společnost. Může být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním, privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně nebo protežováním.

Politická korupce nakonec vede ke kleptokracii – vládě zlodějů, loupežníků (doslovný překlad) – kdy už odpadá i předstírání poctivosti, upřímnosti před veřejností.

Ačkoliv korupce přispívá ke zločinnosti, např. k praní špinavých peněz, kuplířství nebo obchodu s drogami, tak se zdaleka neomezuje jenom na tyto (dnes) trestné aktivity. Pro porozumění toho, jak korupce vzniká, jak roste a co ji udržuje, je důležité ji od trestné činnosti oddělit. A pak vytvořit a uplatnit podmínky, pravidla a zákony, které umožní ji omezit a postihovat. Typickým příkladem korupce v mezích vymezených zákonem je navyšování prémií státních úředníků v řádech statisíců až miliónů korun ročně. Typickým příkladem této korupce se stala Česká republika.“

Je vidět, že encyklopedie pojímají tuto ptoblemtiku šířeji.Konec konců většina z nás ještě pamatuje, kdy výkon dnes velmi populárního povolání - lobisty, v němž jde snadno vydělávat miliony korun, bylo také trestným činem. Ale bez úplatků by dnes nestál v Praze Slovanský dům a celá řada objektů ve světě, jsou známy i korupční aféry ve starověku.

Z pohledu Zákona přítažlivosti je odměňován i ten, kdo koná ve prospěch svůj z jehož činnosti plyne i prosperita či uspokojení nějakých potřeb ostatních. Výše odměny je dána myslí konajícího. To zda je odměna adekvátní je dáno společenským posouzením. Zákonem přítažlivosti je dočasně odměněna dokonce i (z našeho pohledu) trestná činnost.

Kde jsou hranice mezi tím, co je trestné a co legální a čim to je způsobeno? Hranice je dána zákony konkrétního státu. Motorem proto, že takové zákony jsou přijímány, je obyčejná lidská závist.

Místo, abychom se dívali dopředu, jak něčeho dosáhnout, něco vybudovat, prospět ostatním, ochraňujeme to, co máme, a snažíme se, aby ostatní neměli víc!

Je pravda, že jsme opět u sítí, o nichž jsem psal i minule. Člověk je tvor společenský a sám o sobě toho mnoho dosáhnout nemůže. Má-li však správné kontakty, má obrovskou výhodu. Jsou lidé, kterým je úspěšná komunikace s ostatními naprosto přirozenou a touto přirozenou cestou získávají přátele a známé a čím je člověk sympatičtější (jeho energetické pole vyzařuje lásku), tím více jsou k takovému člověku ostatní vstřícnější. Důvěřují mu. A vzájemné vztahy - osobní propojenost – je společenskou sítí, která rozhoduje o úspěšnosti. Každý touží být členem některé z takovýchto sítí. Pokud na to nemá osobní šarm, ale má prostředky, nebo ve správním aparátu (síti) příslušné postavení, je to rovněž hodnota, která může osatním něco přinést a tedy i takový člověk vstupuje do určité společenské sítě.

Takto združení lidé si vzájemně vychází častěji vstříc, než lidem mimo takové struktury, pokud takoví jedinci nepřinášejí výjimečné hodnoty.

Stát se brání tomu, aby veřejné zakázky byly zadávány na základě osobních vazeb konkrétních úředníků a tak vznikl Zákon o zadávání veřejných zakázek. Ten se však míjí s cílem – místo rovnosti příležitostí vzniká obrovský moloch umožňující „korupci“ na jiném stupni. Výsledkem je, že všechny státní zakázky se neuvěřitelně prodražují, že stát nedokáže operativně a rychle jednat tak, aby jeho náklady byly co nejnižší, ale stává se naprosto nekonkurenceschopným proti soukromému sektoru.

Úplatkářství v České republice již bylo dovedeno k úplné dokonalosti. To že poslanci dostávají finanční i materiální dary včetně „trafik s vysokou rentou“ je celkem častá praxe, ale že je nutné poskytovat úplatky i na to, aby se dostavěla státní nemocnice či opravil státní zámek, aby nepodlehl samovolné destrukci, je celkem unikátní. Dosud se uplácelo proto, aby se získaly výhody (materiálního charakteru, či postavení) na úkor společenského majetku, ale u nás už se uplácí i proto, aby mohl být majetek společnosti udržován. Není to Kocourkov, když bez úplatku je obtížné zajistit dodavatele za příznivou cenu?

Místo důsledné osobní odpovědnosti a kontroly se posunují kompetence výběru na lidi, kteří často nerozumí tomu, co vybírají a i když neprojeví korupční jednání, mohou způsobovat škody tím, že neznají všechny souvislosti a potřeby dané problematiky. Vybírá se dle formulace zadání, kterou lze zpracovat konkrétnímu zájemci na míru, zpravidla následují odvolání, jsou stanoveny doby pro vyřízení jednotlivým správním stupňům a tak vznikají další škody jednak z nečinnosti a prodlení (projekt zastará, neprovádí se oprava a roste rozsah škody...) a také za nákady odvolacích řízení. 

Jak z toho ven?

Nezávidět lidem, mít v ně důvěru a součastně nastavit potřebné kontrolní mechanizmy a dbát na osobní odpovědnost (včetně majetkové). Uvědomit si, že vše má svou cenu, tedy i schopnost najít uplatnění na trhu. Tvoříme novelizaci služebního zákona. Neprospělo by, kdybychom lidi, jimž Zákon přítažlivosti funguje, tedy úspěšně plní své úkoly, ale potřebují někdy motivovat, aby bylo dosaženo úspěchu, místo stíhání uměli odměnit (aby to nečinil někdo jiný) a zabránili úniku schopných lidí do soukromého sektoru? *

* Poznámka:

Uvědomuji si, že mé představy jsou nastíněny zjednodušeně, že realizace takové myšlenky by byla velmi obtížná (nehledě na soulad s evropskou legislativou), ale chceme-li něco eliminovat, či odstranit, nejúčinněji toho dosáhneme, pokud se přizpůsobíme zákonitostem, které s tím jsou spojeny. Korupce byla je a bude. Ale vyčleňme z postihu činnosti, které umožňují vývoj vpřed, byť nedávají rovné podmínky všem a vytvořme tomu legální pravidla. Vždyť, jak jsem v článku naznačil třeba lobisté tak již fungují. Obrovským způsobem zjednodušíme práci státních úředníků a ve státním rozpočtu ušetříme miliardy, které lze využít smysluplněji.

Vím, že zrušit zákon o veřejných zakázkách je v dnešních podmínkách utopie právě tak, jako prosazení nového volebního systému vynikajícího matematika a miliardáře Janečka. Ale co když ne a nastane situace, že si lidé budou moci volit do zastupitelských orgánů opravdu ty, které považují za nejlepší a vytvoří se podmínky, aby ti nejschopnější z nás dávali svůj um ve prospěch všech, neboť za to budou ohodnoceni tak, že se nevyplatí utíkat do ciziny či se věnovat „šedé ekonomice“.