Zaběhnuté dělení politických stran na pravici a levici je v dnešní situaci matoucí a nedostatečné. Navzdory tomu, co často publikují média, totiž vzniká početná skupina politiků i celých stran, které nejsou napravo ani nalevo. Nejenže vůbec nezapadají do pravolevé osy, ony v podstatě nepatří nikam a zároveň kamkoliv. Popírají tak doposud vžité principy politiky jako souboje myšlenkových proudů a demokracie jako nástroje výběru. Vedle politiků skutečných se objevují politici, které v těchto souvislostech můžeme chápat jako falešné. Říkejme jim zkráceně Skuteční a Falešní.
A nyní můžeme jít přímo k věci. Schválně, co poznáte z hesel typu „Náš program jste Vy“? Co takový program přináší, jak je zaručena jeho konzistence, jak si ověřím jeho plnění, kdo za něj nese odpovědnost?
Falešným se může stát kdokoliv ze dne na den, Skutečným nikoliv. Program Skutečných vznikl na základě vlastního dlouhodobého přesvědčení, má svou historii (neplést s „dinosaury“), a proto vím, co volím a co mám očekávat. Program Falešných je mnohem více produktem marketingu a implementace aktuálního průzkumu veřejného mínění. Je to snaha zalíbit se širokým masám, právě teď. Prvotní je touha dostat se k moci, teprve poté se hledají prostředky, jak toho dosáhnout. A nejsnazší je samozřejmě přijít se stranou „pro všechny“. Důvody kandidatury tedy patrně budou zcela odlišné od prosazování idejí a vlastního pohledu na svět. Ale pak se nutně musíme ptát, nesměřujeme-li tím mimo rámec demokracie.
Voliči, i přes veškeré populistické proklamace, v demokratickém systému nevytvářejí program politické strany. Voliči vybírají z politických stran podle předem daného programu. Jinak bychom klidně mohli mít jen jednu univerzální a jedinou správnou stranu a volby bychom mohli rovnou zrušit nebo z nich udělat pouhou frašku. Vláda nevolených bez zřetelné odpovědnosti je zajisté přesně to, co by mnohým vyhovovalo a není žádným tajemstvím, že k takovému stavu již máme nakročeno. V naší historii to není poprvé.
Napsat líbivý politický program a pojmenovat běžné společenské problémy dokáže kdekdo z nás. Žádný politický program však přirozeně nemůže být tak obsáhlý, aby popsal řešení všech potenciálních situací, které mohou nastat. Přitom pro každého, kdo nevlastní křišťálovou kouli, jde o věc podstatnou: Jak se politici zachovají? Zatímco u Skutečných existuje možnost odhadu na základě znalosti jejich myšlenkového postoje, u Falešných toto nepřichází v úvahu. Vlastně byli ještě včera docela neznámí nebo dělali něco úplně jiného či přestoupili z úplně jiné politické strany. Někteří otočili názory ze dne na den, u jiných ani žádný názor neznáme.
Skutečným politickým programem mohou být pouze teze, které jsou jedinečné, které odlišují jednu stranu od druhé. Proto postavit svůj program na frázích, jako třeba „konec korupce“, znamená přiznat neexistenci skutečného programu a politického názoru. Žádná politická strana přece nebude explicitně avizovat záměr rozšířit korupci nebo zločin. Zatočit s korupcí slibují všichni, už desítky let. Výsledek známe. Cesta k omezení korupce totiž nevede přes zřizování speciálních institucí (a jejich obsazování loajálními politickými přisluhovači), ani přes rozšiřování dohledu, kontrol a regulací. Právě tyto prvky jsou živnou půdou korupce. Boj s korupcí se stal pouhou záminkou, v důsledku pro její další rozšiřování. Aby bylo stále proti čemu bojovat.
Riziko Falešných je zejména v jejich nevypočítatelnosti. Nic pořádně nevíme o jejich motivaci pro vstup do politiky. Pokud nejsme schopni vyloučit, že hlavním činitelem byla teplá státní křesla, moc a podíl z přerozdělovaných peněz, pak my jako voliči můžeme klidně být až ti poslední, v jejichž prospěch by Falešní konali. Nic nového, že? Vždyť jednotlivé pasáže falešného programu si mnohdy vzájemně odporují (opravdu netuším, jak se náklonnost k současnému zřízení EU a k systému jejích dotací a regulací slučuje s hesly jako „šetřit veřejné peníze“, „zlepšit podmínky pro podnikání“, „zredukovat počet úředníků“ nebo „snížit administrativní zátěž“).
Svět samozřejmě není černobílý, ač na to mnozí zapomínají, a tak naše rozdělení na Skutečné a Falešné je v čisté podobě aplikovatelné jen na několik stran. Častěji najdeme v jednotlivých stranách směsici Skutečných a Falešných v různém poměru. Tento poměr navíc vykazuje značnou dynamiku v čase. Dochází k více či méně skrytým soubojům mezi Skutečnými a Falešnými. Falešní putují mezi stranami, mezi státními institucemi nebo mezi vedoucími pozicemi v podnicích se státní účastí.
Palčivým problémem bývá postupná přeměna Skutečných ve Falešné. Zkrátka i Skuteční, pokud získají vliv, se stávají cílem nájezdů Falešných. Předcházet by tomu mohl systém, kde o obsazení volebních kandidátek nerozhodují hlavně peníze, „sponzoři“ a neprůhledné zákulisní praktiky, ale kde se na obsazení ve větší míře podílí příznivci strany. Takových stran existuje několik. Hledejte! Voliči soustavně mluví o tom, že jdou znechuceně volit nejmenší zlo, a přitom většinu politických stran vůbec neznají. To, co vám přistane až pod nosem, je pouze to, co si někdo zaplatil, protože je to výhodné zejména pro něj, nikoliv pro vás. Každý, kdo tápe, by si měl dát tu práci a projít si program těch více než dvou desítek stran, nedělá to pro nikoho jiného, než sám pro sebe. Pak by třeba zjistil, že může volit pozitivně, pro něco, nikoliv proti něčemu. Vhozením lístku opravdu vyjádřit svůj vlastní názor.
Volte srdcem, nikoliv proti své vůli, podle pochybných strategií, marketingového nátlaku a veřejných manipulací. Volte podle pevných a předem čitelných názorů. Jedině tak mají volby smysl. Hodně štěstí!
