Levicová sociální demokracie nedokázala včas reagovat na módní vlnu obamovského stylu. Příjemné vystupování, široký úsměv. O všechny se postaráme, mějme se všichni rádi a všechno bude dobré. „Obyčejní lidé“ už nestojí o upoceného těžkopádného žvanila, který dští síru na všechny strany. Poslední chvíle úspěchu této strategie vzaly za své spolu s Topolánkem a jeho nezkrotným hulvátstvím. Paroubek už nedokázal změnit svou image, nebylo to v jeho silách, jeho potenciál se zcela vyčerpal. Jiří Paroubek odchází, protože si těchto skutečností je moc dobře vědom, stejně jako faktu, že prostor pro jeho návrat již zřejmě neexistuje.
O jeho osud se však nemusíme bát, ani o osudy „vykroužkovaných“ neúspěšných kandidátů různých politických stran. Tito lidé totiž za dobu svého působení v politice nasbírali to, co se cení snad ze všeho nejvíc – kontakty. Pro své strany jsou nadále významnými a užitečnými hráči a je proto vysoce pravděpodobné, že strany se o ně dobře postarají. Teplá křesla ve státním jsou pro tento účel vždy k dispozici.
Je zcela mylné se domnívat, že posledními volbami levice oslabila, že se lidé přeorientovali více napravo. Skutečnost je taková, že lidé se spíše vyhranili vůči Paroubkovi a celé éře, která s ním je spojena. Podaří-li se sociální demokracii zvolit si do svého čela lídra moderního střihu, může klidně po příštích volbách slavit vítězství právě on. Levicové smýšlení v řadách veřejnosti nadále trvá, stejně jako naivní představa o roli politiků jako všeobecných spasitelů. Už jen z toho prostého důvodu, že jiný náhled na svět dnes těžko získává mediální prostor.
Hlasování proti Paroubkovi tak bohužel vyneslo poslanecká křesla i nečitelným uskupením s nádechem nedůvěryhodnosti, která by při racionální volbě, pozitivní volbě pro něco, nemohla dostat šanci. Ano, vedle Paroubka to všichni jeho konkurenti měli v předvolebním boji až příliš snadné. Bez problémů jim prošel jejich populismus, převlékání kabátů i nesplněné sliby. Buďto oni nebo bubák Paroubek. Alternativní politické směry zůstaly vyloučeny ze hry. I přes pestré obarvení sněmovny jsou si zvolené strany v lecčems podobné jako vejce vejci. Všechny se vyznačují nebezpečně nekritickým přístupem k budovatelskému projektu Evropské unie a téměř všechny jsou postaveny na lobbistickém základu, nikoliv základu ideovém. Jejich politici jsou jen nastrčenými prostředníky k implementaci požadavků EU a soukromých zájmových skupin. Berme tento neutěšený stav jako poslední pomník paroubkovské éry.
