Ze Slaníku ke zlatým ostruhám krále Edwarda IV. v Londýně

Každá, i ta sebemenší památka, může být branou k velkým příběhům. Takovým je i příběh rytíře a purkrabího Řádu johanitů na Strakonickém hradě Miroše z Vochova a jeho syna Jana Miroše. Po Janovi se dochoval notně sešlapaný náhrobní kámen umístěný v předsíni kostela sv. Markéty ve Strakonicích. Je zcela nenápadný, ale kdysi pod ním spočíval rytíř, který pravděpodobně obdržel zlaté ostruhy od krále anglického Edwarda IV. a byl jím pasován na rytíře v Londýně. Byl totiž členem velkého a slavného poselstva krále Jiřího z Poděbrad (1465–1467, pod velením Lva z Rožmitálu). S tímto poselstvem dojel do Anglie, Nizozemí, Francie, Španělska a Portugalska, dostal se až na mys Finisterre. Tehdy samotný konec známého světa. Kdo byl oním rytířem, který viděl věci a kraje pro jeho současníky téměř pohádkové a nepředstavitelné?

Náhrobník Jana Miroše (foto A. Šturm)

Rekonstrukce erbu Miroše (Mgr. Štěpánek)

Rekonstrukce náhrobníku

Roku 1414 se v souvislosti s obcí Slaníkem, která je vzdálena několik kilometrů od Strakonic a dnes jí vévodí prastará lípa s výhledem na údolí Otavy, připomíná Miroš z Vochova (zemř. po roce 1457) a jeho manželka Machna ze Dvorce. Miroš z Vochova je zde připomínán také roku 1430. Byl ve službách Václava z Michalovic na Strakonicích, generálního převora Řádu johanitů; roku 1444 Miroš z Vochova převorovým jménem prosil písecké měšťany za odpuštění blíže neurčených spáchaných křivd. Roku 1446 je nazýván Mirošem z Vochova a ze Dvorce. Od roku 1444 do roku 1459 byl purkrabím strakonického hradu, kde bylo převorství johanitů a i hejtmanem jejich panství. [1]

Kostel sv. Markéty a Strakonický hrad

16.9.1452 strakonický hejtman Miroš z Vochova oznamuje generálnímu převorovi Joštovi z Rožmberka, že vojska Jiříka z Kunštátu se položila u Kestřan a působí rožmberským poddaným i okolním zemanům veliké škody. Šlo o součást regionálních potyček, jež po bitvě u Lipan stále ovládaly území jižních Čech. Docházelo sice k uzavírání tzv. zemských landfrýdů, čili jakýchsi spolků pánů, jež zajišťovaly mír, nikdy však nešlo o dlouhodobou záležitost. Tehdy se Řád johanitů potýkal s velikými hospodářskými těžkostmi, které způsobila dlouhá husitská válka a i zástavní politika Zikmunda Lucemburského, který neváhal zastavovat majetky Řádu, aby získal peníze na další boj a své politické projekty. Po konci husitských válek za generálních převorů Jošta z Rožmberka, Jana ze Švamberka a Jana z Rožmberka probíhala více či méně úspěšná snaha vykupovat řádové majetky, zcelovat pozemkové vlastnictví a stabilizovat fungování Řádu v království. Zároveň se snažili o zachování charitativní činnosti jako byl zdušní dům pro chudé v Horažďovicích, špitál u kostela sv. Markéty ve Strakonicích či škola v Bezděkově. Také bylo rozdáváno jídlo pro chudé.[2]

Kestřany horní tvrz (wikipedie)

Snad synem výše uvedeného strakonického purkrabího byl Jan Miroš z Vochova (zemř. po roce 1504). Roku 1476 povolil panovník manželce Jana Miroše z Vochova Markétě stavbu nové tvrze ve Slaníku a po Markétině smrti okolo roku 1500 prodal Miroš „hrad Slaník“ ke strakonickému panství k rukám generálního převora Jana ze Švamberka. K tvrzi patřil i rozsáhlý luh pod rybníkem Trhovec. Luh později převor věnoval městu Strakonice. Když Miroš zemřel, daroval panovník Vladislav II. všechny svršky a nábytek, které po něm na Slaníku zůstaly, roku 1505 převorství ve Strakonicích. Z toho vyplývá, že Miroš zemřel bez potomků a jeho majetek byl odůmrtí. [3]V kostele ve Strakonicích se dochoval jeho náhrobní kámen, kde je nazýván plným jménem: Jan Miroš z Vochova. Špatně čitelný rok úmrtí byl interpretován jako 1523, 1533, nebo 1543. Podle historických souvislostí šlo o rok 1505/ popřípadě 1503/. Náhrobník nám dochoval podobu erbu vochovských vladyků – na štítě i v klenotu měli jako erbovní znamení kruh, znázorňující nejspíše věnec.

Písemnou památku a barvité líčení poselstva Jiřího z Poděbrad nám zanechal Václav Šašek z Bířkova. Literárně nadaný účastník oné velké výpravy. Vzpomíná i na rytíře Miroše. Nechme ho nyní promluvit a přenesme se do Londýna, kde naši rytíři dokázali, že patřili k výkvětu evropského rytířstva, v ničem se nenechali zastínit rytíři anglickými či francouzskými, a naopak budili údiv svou smělostí a silou při turnajích a velkou dvorností a kurtoazií vůči dámám šlechtických dvorů.

Turnaj ve Westminsteru – 1511 (wikipedie)

„Když se král Eduard IV. dověděl, že pan Lev z Rožmitála sem jede, dal mu zaříditi nádherné obydlí a poslal mu vstříc hlasatele a své rady, aby našeho pána uvítali a s ním vjeli. Král dal brzy pana Lva k sobě pozvati. Tu viděli jsme nesmírně velikou úctu, kterou mu jeho služebníci prokazovali, a mocní hrabata museli před ním klečeti, královskou čest pánu vzdávajíce. Král podal mu a jeho průvodcům ruku.

Když zůstávali jsme dvé nedéle v Londýne, pozval nás král k sobě a na znamení své náklonnosti velice obdaroval pana Lva a několik jeho rytířův a vyznamenal je řádem. Za veliké slavnosti byl pan Lev, Jan Žehrovsky, Burjan ze Švamberka, Achac Fradnar, Pětipeský a Miroš [4]do řádu přijati, zlatými odznaky jeho ozdobeni a na rytíře pasováni ; ostatní druhové páně Lvovi, kteří nebyli rytíři, dostali stříbrné odznaky. Král sám dal jim řády na krk a panu Lvovi a několika rytířům z jeho družiny ještě nějaký počet odznaků, aby je podle své libosti rozdali.“ [5]

Tolik k Mirošovi, který se stal součástí velké dvorské kultury své doby. Byť je dnes zapomenut, tak přesto jeho mohutný náhrobek připomíná zvuk fanfár turnajů a zlámaných dřevců rytířů českého království, které se střetly s brněním burgundských a anglických dvořanů. A erbovní věnec je vavřínem, který těmto mužům vkládaly na skráně jemné ruce urozených dam.

[1] SKALICKÝ, Karel, FIBICH, Ondřej, Obrazy z dějin Strakonic: 650 let města, Strakonice, 2017,s. 33

[2] KOTLÁROVÁ, Simona, Jan III. z Rožmberka (1484–1532): Generální převor johanitského řádu v Čechách a vladař rožmberského domu, České Budějovice, 2010, s. 91-93

[3] SKALICKÝ, Karel, FIBICH, Ondřej, Obrazy z dějin Strakonic: 650 let města, Strakonice, 2017,s. 33

[4] míněni členové poselstva Jan Žehrovský z Kolovrat, Burián ze Švamberka, Achác Frodner, pravděpodobně Václav Pětipeský z Chyš a pravděpodobně Jan Miroš z Vochova

[5] Václav Šašek z Bířkova, Šašek z Mezihoří, František Slavík, Gabriel Tetzel , František August Slavík, Cesta pana Lva z Rožmitála po západní Evropě roku 1465-1467, Telč, 1890, s. 33-34