Zdeněk Svěrák – okouzlen českým národem

Při letošném jubileuu pana Zdeňka Svěráka bylo již řečeno mnohé. O filmech, hrách, knihách o jeho životě. Pro mě je však nejcennější jeho obrozenecké okouzlení českým národem. Dnes tolik vzácné v naší společnosti. 

Zdeněk Svěrák se prostřednictvím svých i spoluautorských děl, divadelních i filmových dívá na svět českého státu, jeho národa i dějin pohledem prvních obrozenců. Ožívají v nich zejména archetypy českých učitelů, se zvláštní směsicí naivity a neochvějnou vírou v čarovnou moc vzdělávání dětí, v neúnavnou agitaci v tom nejlepším slova smyslu českého jazyka, divů naší přírody i měst. Jako by divák viděl postavy Thama, Klicpery, Kopeckého a jiných písmáků, jak v chatrných kloboucích putují krajinou od obce k obci a rozdávají české knížky lidem, aby v nich zažehli zájem k rodnému jazyku i kraji.

Nicméně na rozdíl od obrozenců se pan Svěrák může ohlédnout zpět a uvidět národ jako již zralého člověka, který po svém zrození na sebe tu dobrovolně, tu nikoliv, přijal mnoho vin a jeho duše je zjizvená příkořími i svými, i těmi, které způsobil jiným. Zde přichází napomoc divadelní díla autora, které laskavou a úsměvnou formou otevírají české mýty snad od dob bitvy na Moravském poli, přes husitství, Bílou horu až po zánik císařství. Ve filmové tvorbě se pak otevírají bolestivá témata poválečná i dnešní polistopadová. Všude se však setkáváme nikoliv s nenávistí, výpady, odsudky jak je snad již normou v naší době, ale se snahou o pochopení lidí v české kotlině uprostřed velkých dějin. Mnohdy jsou odhaleny opravdu až směšné paradoxy, které jsou asi nutným výsledkem diskontinuity českých dějin.

Přičemž však divadelní hry v spoluautorství pana Svěráka mají vždy hlubší smysl. Někdy je to gogolovský smích, kdy Vás po konci hry zamrazí. Pro mě je takovým příkladem monolog Smrtky ve hře Posel z Liptákova, kdy hra zachytila snad nejhlouběji zlom, který první světová válka vnesla do našich dějin. Před rokem 1914 je Smrtka kmotřička, domácká s kosou, řemeslník putující krajinou, někdo holt lepí hrnce, někdo nosí kosu. Ve hře se zakecá s panem Hlavsou a zmešká tak jeho poslední hodinu. "Už končím, ještě nějakého Ferdinanda v Sarajevu a pak jdu do penze. Ten, co příjde po mně, to bude Sekáč, ten se nezakecá"

Se Sekáčem přišly miliónové armády, totální mobilizace, masový teror proti civilnímu obyvatelstvu, otevřely se brány osvětimských pecí i gulagů. Státy totálně mobilizují, obyvatelé měst a vesniček z Ladových obrázků se šikují v "živé obrazce" a odcházejí do nebytí, aby se stali obětmi nebo katy a někdy obojím...Paradox a hrůza i našich nedávných dějin.

Svěrákova díla pomáhají překonat bolesti „živých obrazců“. Autor totiž ví, že český národ vznikl na divadelních prknech a podoben písmákovi v třírohém klobouku nám nabízí dílka ze své kárky pro potěchu a poučení.

Ať další roky putuje ve zdraví českou krajinou!