Zámek Troja a hrabě Šternberk v záři helénského slunce

Zámek Troja vychází z italských vzorů velkorysých příměstských šlechtických vil, kde apeninská aristokracie trávila letní čas uprostřed zahrad a vinic. Zvláště v slunečním létě je iluze Itálie na břehu Vltavy dokonalá.

Zámek Troja vychází z italských vzorů velkorysých příměstských šlechtických vil, kde apeninská aristokracie trávila letní čas uprostřed vonných zahrad a vinic. Zvláště v slunečním létě je iluze Itálie na břehu Vltavy téměř dokonalá. Burgundský architekt Jan Baptista Mathey vtiskl zámku i zahradě elegantní femininní půvab, kouzlo a promyšlenou kompozici, která překračuje svůj čas i místo. Antické výjevy na zámku patrně ovlivnily i název „Troja“, který se pak rozšířil na celou oblast.

Zámek od jihu (foto autor)

Nepochybně architektovu ruku myšlenkově vedl i velkorysý stavitel a mecenáš Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka. Zámek bychom neměli vnímat jako osamocenou stavbu. Jsme v době konce 17. století, kdy takové stavby nebyly jen rozmarem stavebníků, ale sledovaly i cíle, které měly přesáhnout jejich životy. Zámek svojí orientací téměř dokonale sleduje přímou linii přes královskou oboru Stromovka k Hradčanskému náměstí a vstupu do Pražského hradu. Jistě zde chtěl hrabě Šternberk zdůraznit postavení svého starého rodu a českých stavů v pobělohorských poměrech habsburského soustátí. Blízkost Stromovky pak naznačovala, že letohrádek mohl sloužit i jako zázemí pro lovecké kratochvíle císaře a krále i jeho doprovodu. Řídící osa celé kompozice je majestátní Pražský hrad.

Detail schodiště (foto autor)

Detail schodiště (foto autor)

Měli bychom vstupovat do areálu od jihu, kde byl slavnostní vjezd. Dnešní boční vchod je jen výsledek novodobé dopravní situace. Pouze od jihu budeme vnímat veškerou myšlenkovou koncepci Troje. Od jihu procházíme hlavní osou zahrady a vidíme řetězení stavebních a parkových hmot až dospějeme k vrcholu kompozice – schodišti. V zahradě jsou ojedinělé prvky soch, terakot a vodních prvků. Velká fontána na hlavním parteru má vzor v boční fontáně na Piazza Navona v Římě. Samotný zámek stojí na umělé terase, aby bylo dosaženo gradace. Do zámku pak vstupujeme ojedinělým dvojramenným oválným schodištěm a po stranách vidíme hmotu dvou belvederů. Na horní podestě geniální architekt vytvořil prodlevu, možnost zastavení se. Uvidíme v dálce na přímé ose velkolepý Pražský hrad a můžeme se zamyslet nad osudem a řádem našeho světa v sochařském souboji vítězných olympských bohů a poražených gigantů zobrazeném na schodišti. Tzv. Gigantomachii vytvořili Jan Jiří a Pavel Heermannové z Drážďan. Napjaté svaly výrazně maskulinních postav a ladné tvary postav ženských vytváří i smyslné napětí, které nebylo cizí době barokní. Středem celé stavby je pak hlavní freskový sál s bohatou freskovou výzdobou Abrahama Godyna z Antverp. Hlavní sál vyjadřuje poctu a oslavu panovnické habsburské dynastie od zakladatele Rudolfa Habsburského až po Leopolda I. a loajalitu rodů Šternberků a Maltzanů vůči panovníkovi. Z rodu Maltzan byla manželka hraběte. Vrcholem kompozice je pak vítězství habsburských vojsk nad vojsky Osmanské říše u Vídně roku 1683 a oslava katolické církve. Freska sálu byla dokončena v roce vítězství císařských vojsk nad Osmanskou říší u Zenty roku 1697.

Fresková a sochařská výzdoba zámku (foto autor)

V dalších bočních komnatách a chodbách se pak uplatňuje i freskové malířství Francesca Marchettiho z Tridentu, kterého později nahradil zmíněný Godyn z Antverp. Boční sály i chodby svou výzdobou sledují intimnější cíle. Od módních exotických chinoiserií a japonerií až po ženské a mužské alegorie, které jsou výrazně políbené kouzlem Eróta a přímo vybízejí ke galantním konverzacím se sklenicí vína.

Vína z místních vinic. Právě ke svahu vinic je orientovaná severní část zámku, kde byly konírny a kočárovna, a kde končí ideový záměr volnou krajinou. Na vrcholu vinic pak dodnes shlíží na zámek barokní kaplička sv. Kláry. Zasvěcení téměř jistě souvisí s chotí hraběte Šternberka – Klárou Bernardinou z Maltzanu. Je drobnou zajímavostí, že Klára z Maltzanu měla v erbu dvě zaječí hlavy a vinnou révu.

Erb Maltzanů (autor Mgr. Pavel Lasztovicza)

Erb Šternberků (autor Mgr. Pavel Lasztovicza)

Hrabě Šternberk (wikipedie)

Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka (9. února 1643 Bechyně – 25. ledna 1708 Praha) na přelomu 17. a 18. století zastával několik nejvyšších úřadů ve správě Českého království, proslul též jako barokní mecenáš. Byl nejvyšším sudím (1696–1704) a nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království (1704–1708). V roce 1699 obdržel Řád zlatého rouna. Jeho manželkou byla Klára Bernardina z Maltzanu († 1719) ze severoněmeckého šlechtického rodu. Měli spolu čtyři děti, ale dospělého věku se dožila jen dcera Marie Barbora (1672–1694), první manželka pozdějšího neapolského místokrále, hraběte Aloise Tomáše z Harrachu. Václav Vojtěch přežil všechny své děti, mužské potomstvo neměli ani jeho mladší bratři, kteří zemřeli ještě před ním. Dědicem Troje se stal vzdálený bratranec František Leopold ze Šternberka (1680–1745), který zámek později prodal.

A tak hrabě trávil sklonek života uprostřed antických bohů a půvabných nymf na svém elegantním zámku. Jistě vzpomínal na kavalírskou cestu po sladké Itálii, kde trávil svá mladá léta, a která ho inspirovala k založení letohrádku. I na všechny umělce a architekty, které spojila dlouholetá stavba. I na věci poslední.

Nakonec se stal zámek Troja jeho nejslavnějším pomníkem. Nikoliv však mrtvým a chladným náhrobním kamenem. Naopak. Živoucím a hravým, pompézním i intimním, symbolickým i přímočarým, vážným i smyslným dílem, které dalece překročilo hranice naší země.