Vikomt François-René de Chateaubriand v Praze – ultraroyalista, básník a maltézský rytíř

François-René, vikomt z Chateaubriand je považován za jednoho z předchůdců a průkopníků francouzského romantismu a za jedno z velkých jmen francouzské literatury. Navštívil i Prahu

V domě na rohu pražských malostranských ulic Lázeňské a Saské na Malé Straně kdysi býval hotel, který se nazýval V lázních. Název je odvozen od skutečných lázní, které tu měl řád johanitů, jimž budova patřila, a která byla součástí jejich pražské komendy. Na stěně domu je pamětní deska z červené žuly s textem: „François René de Chateaubriand bydlel v tomto domě nazvaném „V lázních“ 24-30 května 1833“.

Dům v Lázních – nad obchodem Plný pekáč je pamětní tabule, v pozadí věž kostela Panny Marie pod řetězem (fota autor článku)

François-René, vikomt z Chateaubriand je považován za jednoho z předchůdců a průkopníků francouzského romantismu a za jedno z velkých jmen francouzské literatury.

Vikomt François-René de Chateaubriand se narodil 4. září 1768 v Saint-Malo ve Francii a pocházel ze staré šlechtické rodiny z Guérande v Hénanbihen. Zchudlá šlechtická rodina získala majetek díky obchodnímu úspěchu Chateaubriandova otce, hraběte René-Auguste de Chateaubriand. Jeho otec mohl v roce 1761 koupit zámek Château de Combourg v Bretani, kde se rodina Chateaubriandů usadila v roce 1777. François-René zde prožil dětství, které popsal jako často zasmušilé s mlčenlivým otcem a pověrčivou a nemocnou matkou, ale veselé a kultivované. Ve svých sedmnácti letech sloužil jako podporučík v navarrském pluku, poté byl jmenován kapitánem.

Erb vikomta Chateubrianda (wikipedie)

Chateubriand (wikipedie)

Přišel do Paříže v roce 1788, kde debutoval v literatuře psaním veršů pro Almanach des Muses. V lednu revolučního roku 1789 se účastnil shromáždění stavů za Bretaň a v červenci se také zúčastnil útoku na Bastille se svými sestrami Julií a Lucile. Nepochybně byl oslněn ideály revoluce, stejně jako jeho sestry. Nicméně brzy přechází na stranu odpůrců revoluce. V březnu 1792 se oženil se s Céleste Buisson de la Vigne. V roce 1791 podnikl cestu do Severní Ameriky, která měla pro jeho tvorbu zásadní význam. Období revolučního teroru tedy částečně strávil v exilu. V července 1792, v doprovodu svého bratra, ale bez manželky, odjel z Francie do německé Koblence. Tam vstoupil do armády royalistů a francouzských emigrantů, aby mohl bojovat s armádami mladé republiky. Jeho mladá žena Céleste je tehdy zatčena jako „manželka emigranta „ a uvězněna v Rennes, kde zůstává až do 9. Thermidoru (27. července 1794). François-René, zraněný ve válce s republikány při obléhání Thionville, je odvezen na léčení mimo Francii a odchází do exilu do Londýna. Po zbytek života patřil k tzv. ultraroyalistům a katolickým konzervativcům. Roku 1794 byli v Paříži za revolučního teroru popraveni jeho bratr, jeho švagrová (vnučka Malsherbese, advokáta Ludvíka XVI.) a část jeho rodiny.

Po návratu do Francie v roce 1800 působil krátce ve službách císařské diplomacie Napoleona Bonaparta.[1] Za restaurace Bourbonů a Ludvíka XVIII. se vrátil do diplomatických služeb; v roce 1815 a 1822–24 působil jako ministr zahraničí Francie. Ve 30. letech dvakrát cestoval s diplomatickým posláním k exilovému francouzskému králi Karlovi X. do Prahy, bydlel na Malé Straně v Lázeňské ulici (kde je umístěna pamětní deska). Po celou dobu byl literárně činný. Od roku 1838 až do své smrti žil v Paříži v ulici Rue du Bac, umírá 4. července 1848. Podle svého přání byl pochován nedaleko svého rodiště v přístavním městě Saint-Malo na ostrově Grand Bé.

Je zajímavé, že v Praze žil tento diplomat a literát v bývalé budově patřící johanitské komendě v těsném sousedství chrámu Panny Marie pod řetězem, konventu a velkopřevorského paláce. Je to sám Chateaubriand, kdo se v Les Mémoires d’outre-tombe (jeho dílo vlastních vzpomínek Paměti ze záhrobí) zmiňuje o svém přijetí do Maltézského řádu. Po představení u dvora Ludvíku XVI. poslal jeho bratr žádost Řádu o přijetí Chateaubrianda a zároveň podklady k jeho šlechtictví k ověření na Maltu a brzy poté předložil jeho jménem žádost kapitule velkopřevorství v Akvitánii, která se konala v Poitiers, aby byli jmenováni komisaři, kteří budou ověřovat podmínky ke vstupu do Řádu. Pan Pontois byl tehdy archivářem, vicekancléřem a genealogem velkopřevorství. Hlavou kapituly byl Louis-Joseph des Escotais, velkopřevor Akvitánie a slavný generál armády Ludvíka XVI., s nímž byl vykonavatel z Freslonu, rytíř z La Laurencie, rytíř z Murata, rytíř z Lanjamet, rytíř z La Bourdonnaye-Montluc a rytíř z Bouëtiez. Žádost byla přijata 9., 10. a 11. září 1789. Chateaubriand uvádí, že byl do Řádu přijat skrze splnění podmínek.[2] Jeho členství však bývá zpochybňováno skrze to, že nebyl pasován při investituře. Nicméně v tehdy dramatické situaci v předvečer pádu Bastily by bylo zhola nemožné očekávat, že velkopřevorství bude činit investitury. Brzy byl ve Francii Řád sekularizován, majetek zabaven a nejeden rytíř zemřel pod gilotinou.

Jinak podmínkou přijetí do Řádu ve Francii byli tehdy čtyři šlechtičtí předci na otcovské straně a čtyři na mateřské a také minimálně sto let šlechtického původu. Ověřování šlechtictví byl a je proces v Maltézském řádu, kdy příslušné převorství genealogicky prověřuje a shromažďuje podklady šlechtictví kandidáta ke vstupu, aby je následně poslalo do Říma ke schválení. Tyto spisy ověřování jsou dodnes bohatým genealogickým pramenem k dějinám šlechty.

Tzv. ověření rodokmenu Freiin Barbary Anny Henninger von Eberg – takto vypadal tzv. dokonalý rodokmen (wikipedie)

Podmínkou přijetí do Maltézského řádu je vykázání náležitého šlechtického původu. Kandidát členství musel vykázat v generaci pra-pra-prarodičů (tedy 4 generace zpět) šestnáct šlechtických předků, osm ze strany otce a stejný počet ze strany matky. Kandidát předložil patřičný vývod předků, který v rámci ověřovacího procesu zpravidla přezkoumal řádový genealog a který musel být dosvědčen většinou alespoň dvěma (v římském velkopřevorství čtyřmi) členy řádu, kteří sami tuto podmínku splňovali. Podobná podmínka (takzvané „šlechtické zkoušky“) platila také v řádu Německých rytířů (Řád Panny Marie jeruzalémské německého domu) a spisy z tohoto ověřování jsou dodnes bohatým genealogickým pramenem k dějinám šlechty. Přijetí nešlechtice do Maltézského řádu (pokud se nejednalo o člena kněžské větve) bylo v historii mimořádně vzácné a dělo se tak pouze na základě milosti velmistra (rytíři z milosti). Od konce 19. století, ale především od počátku 20. století, když se začala uzavřená šlechtická společnost v Evropě více otevírat, začalo postupně docházet také k revizi řádových pravidel pro přijetí, protože počet kandidátů členství, kteří by splňovali původní přísné požadavky, neustále rapidně klesal. Proto byla nejprve vytvořena hodnost takzvaných magistrálních rytířů a dam, což byli členové řádu, kteří neměli (dostatečný) šlechtický původ (tj. měli šlechtické předky, ale z nějakého důvodu nesplňovali podmínky), ale vynikali občanskými kvalitami. Často se jednalo o špičkové lékaře, právníky a podobně. V polovině 20. století pak byla vytvořena hodnost graciálních a devočních rytířů a dam, která byla otevřena pro šlechtice, kteří mohli vykázat pouze osm šlechtických předků v generaci pra-prarodičů (tedy 3 generace zpět). Nejpřísnější podmínky poté zůstaly pouze pro hodnost čestných a devočních rytířů a dam. I tam ale došlo v některých velkopřevorstvích a asociacích (včetně českého velkopřevorství) ve druhé polovině 20. století k uvolnění pravidel, takže šestnáct šlechtických předků v generaci pra-pra-prarodičů lze nahradit dostatečně dlouhým šlechtictvím v otcovské linii (alespoň 350 let). Šlechtická hodnost přitom teoreticky nehraje roli, v českém velkopřevorství jsou však do této hodnosti přijímáni zpravidla jen členové rodů s hodností svobodných pánů nebo vyšší. Jelikož je řád mezinárodní, nehraje roli ani místo povýšení do šlechtického stavu. Podmínkou ale je, že jej musel vykonat suverén (panovník), který k tomu měl v daný okamžik nesporné právo. Čili i v dnešní době jsou české velkopřevorství i Řád obecně složené převážně z členů se šlechtickými předky či erbovníky.

[1] Tehdy vzniká i pojem Chateaubriandův steak neboli prostě chateaubriand (alternativně i Châteaubriant podle francouzské obce), což je pokrm z velmi silného (8 cm) řízku (steaku) hovězí svíčkové, který byl podle francouzské kuchařské bible Larousse Gastronomique vytvořen osobním šéfkuchařem Montmireilem pro Chateaubrianda a sira Russella Retallicka. Po správné přípravě patří mezi nejvoňavější a nejjemnější steaky spolu se Filet mignon.

[2] Chateaubriand, François-René de, Paměti ze záhrobí I. díl. Dostupné ve FJ online: https://fr.wikisource.org/wiki/M%C3%A9moires_d%E2%80%99outre-tombe/Premi%C3%A8re_partie/Livre_premier [citováno 9.2.2025]