Vídeň šlechtických paláců a erbů

Díky své roli císařského hlavního a rezidenčního města rakouského císařství se Vídeň od roku 1804 stala kulturním a politickým centrem Evropy. Najdeme zde množství paláců s erby.

Po zániku ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše nastal po roce 1683 velký stavební ruch a město vzkvétalo. V průběhu přestavby byla Vídeň z velké části přeměněna na barokní město (Vienna gloriosa). Díky své roli císařského hlavního a rezidenčního města rakouského císařství se Vídeň od roku 1804 stala kulturním a politickým centrem Evropy. Bylo přirozené, že zde v průběhu historie začaly vznikat městské paláce nejvyšší aristokracie, která byla svými vazbami spojena se dvorem. Pojem městský palác z historického hlediska označuje převážně šlechtické, reprezentativní a honosné sídlo. Jsou spojeny především se jmény architektů Johanna Bernharda Fischera von Erlach a Johanna Lukase von Hildebrandta. Ve Vídni si stavěla sídla aristokracie původem z mnoha koutů Habsburské říše. Od Uherska, přes Čechy a Moravu až po Rakouské země či Itálii. Nezřídka šlechta měla své další městské paláce i ve svých „domovských“ sídelních městech. V Praze, Budapešti nebo Prešpurku, Benátkách i jinde. Zároveň fasády paláců ozdobily i erby svých majitelů, které tvoří bohatý heraldický poklad na rušných ulicích Vídně. Jen je třeba zvednout hlavu a obdivovat pestrý svět erbovních štítů. Jsou soustředěny v centrálním prvním okrese Innere Stadt, který je vídeňským starým městem, kolem vede velký bulvár Ringstrasse. Podívejme se na jejich výběr. Od Hofburgu až po jména méně známá či téměř zapomenutá.

Hofburg – sídlo habsburských panovníků

První zmínka o panovnickém Novém hradu je v listinách krále Rudolfa I. v roce 1279, stavba však začala v první polovině 13. století za Babenbergů. Hrad byl dostavěn za českého krále Otakara II. (od roku 1251 též vévody rakouského, † 1278). Komplex – v té době vše, jen ne reprezentativní sídlo - byl součástí vídeňského městského opevnění s obrannými věžemi a příkopem. Díky tomu se stal jedním z několika nejvýznamnějších hradů panovníků v rakouském vévodství, vedle hradu na Leopoldsbergu, hradu Mödling a často využívaného hradu ve Wiener Neustadt. Římský a český král a pozdější císař Ferdinand I. přestěhoval své hlavní sídlo do Vídně v polovině 16. století poté, co se v roce 1521 dohodl se svým bratrem císařem Karlem V. na převzetí vlády v habsburských dědičných zemích. Nechal přestavět a renesančně rozšířit gotický hradní komplex a z Nového hradu se stal Hofburg. Prošel následně mnohými úpravami a přestavbami a byl sídlem habsburských panovníků až do roku 1918. Dnes je sídlem spolkového prezidenta, Spolkového památkového úřadu, Rakouské národní knihovny a několika spolkových muzeí. Najdeme zde mj. pozoruhodnou renesanční heraldickou výzdobu z doby Ferdinanda I.

Starý Hofburg – erby Ferdinanda I.

Zimní palác prince Evžena Savojského

Zimní palác (městský palác) prince Evžena Savojského - Evžen František, princ savojský, kníže z Carignana, hrabě ze Soissons. Významný vrcholně barokní palác na Himmelpfortgasse 8. Evženu Savojskému sloužil především jako zimní sídlo, zatímco léta trávil v paláci Belvedere. Dnes je zde Ministerstvo financí. Architekty stavby byli Johann Bernhard Fischer von Erlach a Johann Lucas von Hildebrandt. Princ Evžen zemřel v roce 1736. Jeho neteř Anna Victoria Savojská , provdaná Saxe-Hildburghausen, se jako dědička stala jednou z nejbohatších žen v Evropě (Její manžel Joseph Fridrich ze Saxe-Hildburghausenu sloužil Habsburkům jako generál). Anna Evženův majetek vydražila. Palác (jako většina dalších knížecích budov) připadl císařskému dvoru a po renovaci Nikolausem Pacassim v roce 1752 byl sídlem různých státních institucí a od roku 1848 císařského ministerstva financí. Na průčelí vidíme velký erb Evžena Savojského a erb císaře Františka I. Himmelpfortgasse vznikla už v 13. století, původně pod měnícími se názvy (od roku 1272 a ještě v roce 1530 Traibotenstrasse, nakonec byla ulice pojmenována podle zde sídlícího kláštera Himmelpfortkloster. Klášter sv. Anežky z Himmelpforte byl ženský klášter premonstrátek od 13. do 18. století, 24. září 1783 byl klášter za abatyše Marie Terezie Freifrau von Hackelberg and Landau zrušen. Je zajímavostí, že původně byl klášter snad založen Konstancií Uherskou, manželkou českého krále Otakara I.

Erb Evžena Savojského

Erb Františka I.

Palác barona Wilhelma von Walterskirchen

Bývalý Walterskirchensche Freihaus, jak se původně raně barokní palác jmenoval, se nachází na začátku Bräunerstrasse, nedaleko císařského Hofburgu. Zřejmě ještě počátkem 17. století na jeho místě stával kravín, který patřil sedlákovi dodávajícímu mléko na císařský dvůr. Ale v letech 1664 až 1671 zde byl postaven dnešní městský palác svobodného pána Wilhelma von Walterskirchen. Rodina von Walterskirchenů byla rakouská šlechtická rodina, která žila v Dolním Rakousku od 16. století. V roce 1544 získal Otto Wilhelm zu Walterskirchen a Hundsheim pevnost Wolfsthal a nedaleký Pottenburg. V roce 1643 byli rytíři povýšeni do hodnosti svobodných pánů. Povýšení do hraběcího stavu se uskutečnilo až v roce 1907, tedy relativně krátce před koncem monarchie. Dlouholetí baroni přes blízkost svého městského paláce k Hofburgu nevyhledávali císařský dvůr a téměř nezastávali žádné dvorské úřady. Svou roli mohly hrát i náboženské důvody. Jako většina dolnorakouských šlechticů byli Walterskirchen pravděpodobně původně protestanté. Měli panství u hranic s Uherskem, které bylo zřejmě docela výnosné, jak dokazuje jejich reprezentativní městský palác. Rodina Walterskirchenů žila v Dolním Rakousku až do 21. století, ale s jejich bývalým vídeňským palácem už neměla nic společného. Nejznámějším členem rodu byl politik baron Robert von Walterskirchen, který v roce 1882 získal poloostrov u jezera Wörthersee, který je po něm pojmenován dodnes. Na fasádě vidíme rodový znak Walterskirchenů v hodnosti svobodných pánů.

Palác baronů von Brentano

Měšťanský dům a pozdější palác taktéž na Bräunerstraße 3 byl postaven v roce 1761 v rokokovém slohu. Od roku 1803 do roku 1853 jej vlastnili italští baroni z Brentana a od roku 1871 patří vídeňské arcidiecézi. Přidružená okna mají trojúhelníkové štíty, prostřední má erbovní kartuši baronů z Brentana. V přízemí je umístěna pamětní deska rakouského dramatika Johanna Nestroye, který se zde narodil v roce 1801. Pozoruhodný je vnitřní dvůr s otevřenými chodníkovými chodbami na konzolách pokrytých maskami a nádherným kovaným zábradlím. Nachází se zde také kamenná kašna. Uvnitř stojí za povšimnutí klenby příjezdové cesty a schodiště s pilastrovým čtyřpilířovým schodištěm a původním rokokovým zábradlím. V prvním patře se nachází domovní kaple. V suterénu zadního traktu se dochovaly zbytky středověkých základů. Dům je památkově chráněný. Svobodní páni von Brentano byla starobylá středověká rodina původem z Lombardie od jezera Como. Brento je název vinného sudu, který měli původně v erbu. Johann Brentano, vídeňský bankéř a finančník a jeho bratr Josef Anton, císařský generál, byli roku 1780 povýšeni Josefem II. do stavu svobodných pánů. Bräunerstrasse je důležitá stará městská ulička s pozoruhodnými budovami z 18. a 19. století. Je zde mnoho restaurací, obchodů, starožitnictví, hudební škola a známá Elmayerova taneční škola. Díky tomu a napojení na velkou pěší zónu na Grabenu navštěvuje živou Bräunerstrasse mnoho turistů a obyvatel Vídně.

Palác rytíře Josefa Gaßnera (Gaszner)

Dům na Franziskanerplatz 6 se poprvé připomíná v listině z roku 1443, v té době patřil Hansi Scharfenpergerovi. V roce 1453 rozhodl Friedrich III., že dům bude sídlem katedrálního probošta - Domprobst, v roce 1476 jej vlastnil Karl Hölzer. Od roku 1690 patřil dům řádovým sestrám Nebeské brány - Nonnen der Himmelspforte. Po zrušení kláštera v roce 1783 se majitelkou stala Anna Gaßner, která nechala dům přestavět Franzem Duschingerem na městský palác. Kašna (Mojžíšova kašna), která kdysi stávala na nádvoří domu, byla v roce 1798 odstraněna a umístěna na Franziskanerplatz. Manželem Anny byl Josef Gaßner (Gaszner), který byl královským radou a sekretářem Uherské dvorní kanceláře ve Vídni. Pocházel z Uherska. V roce 1760 mu Marie Terezie udělila uherský šlechtický stav a roku 1810 získal rytířský stav Dolního Rakouska. Dům najdete i pod názvy „Zum Gelben nebo Steinernen nebo Grünen Leb“ a „Zum Grünen Löwen“. Na fasádě vidíme alianční znak Josefa (erb pohledově vlevo) a Anny (erb pohledově vpravo). Anna měla taktéž svůj původní rodový erb. Náměstí Franziskanerplatz je mimořádně půvabné s atmosférou staré Vídně. Najdeme na něm i kostel Františkánů, kde je mj. velmi monumentální postříbřená plastika sv. Jana Nepomuckého a Karlova mostu. Jsou zde v kaplích uchovávané i ostatky mučedníků v barokních šatech v prosklených sarkofázích.

VŠECHNY FOTOGRAFIE V ČLÁNKU JSOU DÍLEM AUTORA