V červnu 2019 bylo na Praze 6 v prostoru před Píseckou bránou instalováno mimořádné dílo. Litinová plastika (fontána) „Vějíř Žofie Chotkové“. Autorkou plastiky je akademická sochařka Martina Hozová.
Moderní dílo s vodním prvkem připomnělo osobnost významné šlechtičny spojené s našimi i evropskými dějinami.
Jednotlivé části vějíře jsou odlity z šedé litiny, materiál doplňují moderní instalatérské trubky, z nichž je vytvořený mělký reliéf a žebroví, připomínající skladbu vějíře. Dílo má rezavou patinu. Fontána bude v horkých dnech ochlazovat a zlepšovat mikroklima ve svém okolí. Jejím spoluautorem a zároveň autorem technického řešení je Jan Paclík. Byla vyrobena s podporou firmy MCAE Systems, jednotlivé segmenty byly odlity v jihomoravské Slévárně Kuřim. Autorem navazující technologické části je Jan Kuneš a celkové architektonické řešení jižního předpolí Písecké brány navrhl Klement Valouch.
Paní autorka využila v tak prostorově omezené plastice širokou paletu symbolů. Předně použitá litina odkazuje k 19. století, kdy byl tento materiál hojně používán pro stavby a symbolizuje celou epochu průmyslového rozvoje našich zemí. Rezavá patina samozřejmě odkazuje k nostalgické vzpomínce na starou dobu císařství a mnohdy dobu již zapomenutou. Samotné místo je spojeno s rodem hrabat Chotků. Děd Žofie byl hrabě Karel Chotek, který jako nejvyšší purkrabí Království českého organizoval rozsáhlou výstavbu a modernizaci infrastruktury v českých zemích, obzvláště v Praze. Konkrétně i prostoru mezi pražským Klárovem a Píseckou branou, kde vznikla dodnes funkční cesta a parková úprava celého prostoru - Chotkovy sady.
Hlavním symbolem plastiky je samozřejmě vějíř. Zde se již dostáváme k osobnosti Žofie, vévodkyně z Hohenbergu. Představovat jí jistě netřeba. Stala se známou, bohužel tragicky, jako manželka následníka Františka Ferdinanda d´Este. Vějíř byl symbolem dam té doby, kdy neodmyslitelně patřil k jejich šatníku, představuje i určité pojetí samotné secesní ženskosti. Zároveň byl vějíř spolu s rukavicemi položen na její rakvi a je spojen i s koncem jejího života.
Zde se domnívám, že je možné více přiblížit pohřeb obou manželů, který není tolik znám jako samotný způsob smrti v důsledku atentátu. Vzhledem k rodové nerovnosti manželů, která se počítala i po jejich smrti, nebylo možné, aby byla Žofie pochována po boku svého muže v Kapucínské kryptě ve Vídni. Proto již v roce 1909 vznikla na zámku Artstetten (vedle Konopiště další sídlo rodiny následníka) nová rodinná hrobka. V ní spočinula dne 4. července 1914 těla obou manželů, bok po boku, přesně tak, jak by si oba přáli.
Pohřeb Františka Ferdinanda a Žofie zařizoval vrchní hofmistr kníže Montenuovo. Manželům musel být vystrojen společný pohřeb, ale jelikož Žofie byla morganatická manželka následníka trůnu, nemohl být vystrojen tzv. okázalý pohřeb. Dvorní hofmistr kníže Montenuovo se rozhodl, přesně podle pravidel dvorního ceremoniálu (ještě dle španělského vzoru), pro pohřeb tzv. třetí třídy, který už v době své organizace vyvolával vlnu nevole, ale skutečně odpovídal postavení následníka v habsburské rodině. Pohřby první třídy byly organizovány pouze vládnoucímu monarchovi. Pohřeb druhé třídy pak příslušel jeho manželce a ceremoniál třetí třídy příslušel arcivévodům. Rakve s těly manželů byly vedle sebe vystaveny v dvorní kapli ve vídeňském Hofburgu. Dobové fotografie naznačují rozdílnost výšky rakví během jejich vystavení ve Vídni, což bylo i záměrem. Informace, že k rakvi vévodkyně byly položeny bílé rukavice a vějíř, které měly označovat její původ – původ dvorní dámy (bývala dvorní dámou těšínské kněžny Isabely z Croy a Dülmenu), byla do současné doby považována za zlomyslný čin knížete Montenuovo. Tyto předměty ale byly obvyklým odznakem ženské důstojnosti a dostávaly je s sebou při pohřbu všechny příslušnice habsburského rodu. Většina současníků však tyto dva předměty spojovala s odznakem dvorní dámy, patrně to souviselo s nedobrým hodnocením tohoto způsobu pohřbu ze strany veřejnosti. Na pohřeb nebyli pozváni zahraniční hosté a František Ferdinand nebyl ani pohřben s vojenskými poctami, i když zastával armádní hodnost generálního inspektora branných sil. Následník trůnu nebyl ve vysoké společnosti nijak oblíbený, ale takový způsob pohřbu byl většinou šlechticů považován za nevhodný a urážlivý. Proto se představitelé nejvyšších rodů monarchie jako byli Schwarzenbergové, Lichtensteinové, Lobkovicové, Kinští a další, rozhodli vyjádřit úctu osobně a doprovodili kočáry s rakvemi až k Západnímu nádraží ve Vídni, většinou byli oblečeni ve slavnostních uniformách. Montenuovo jim předtím zakázal účast na pohřbu dle pravidel starobylého ceremoniálu (byli to dvorští hodnostáři a vysocí důstojníci). Byla to možná první, ale jistě poslední manifestace vysoké aristokracie císařství. Montenuovo se přísně vzato držel dvorského ceremoniálu, ale veřejnost, ani aristokracie nepřijala tento způsob pohřbu dobře, dokonce s rozhořčením. Svojí roli zde hrála velmi tragická smrt manželů, jejich manželství a osud sirotků, pro které tato událost byla první, ale rozhodně ne poslední smutnou událostí jejich života. Sám císař ocenil knížete Montenuova děkovným dopisem za vystrojení pohřbu a dostal se tak do rozporu s veřejným míněním.
Závěrem je možno říci, že plastika je velmi povedeným a umělecky vynikajícím počinem na území Prahy 6, zároveň důstojným způsobem připomíná osobnost vévodkyně z Hohenbergu a období císařství, lze si jen přát, aby takových děl ve veřejném prostoru vznikalo co nejvíce, a to včetně artefaktů spojených se zaniklou monarchií.
