Nejčastěji se v souvislosti s defenestrací ze dne 23.5. 1618 opakují následující omyly a jsou v podstatě úporně a stále dokola opakované bez ohledu na stávající stav historiografie. Pokusme se je osvětlit, vážení čtenáři
Písař Fabricius
Fabricius v době defenestrace zastával úřední místo prvního sekretáře německé expedice České dvorské kanceláře. Sekretář byl úředník, který vedl agendu dvorské kanceláře a organizoval práci množství písařů kanceláře a kontrasignoval akty nejvyššího kancléře. Sekretáři přímo vytvářeli úřední rozhodnutí, a to tím, že pročítali podklady (spisy), dělali k nim poznámky a předávali koncipistům, ti vytvořili návrh rozhodnutí, který poté putoval ke schválení příslušné osobě, kancléři či místokancléři, někdy sekretáři. Čistopis poté vyhotovil písař. Písaři u kanceláře museli perfektně ovládat gramatiku a jazyky dle agendy a museli mít znalosti kaligrafie. Po vyhotovení dal písař písemnost svému kolegovi ke kontrole chyb. Samotný úřad byl v Ludvíkově křídle Pražského hradu. V přízemí byla tzv německá expedice, kam docházel Fabricius (starala se o záležitosti slezských knížectví a části Čech). Je nutno říci, že úřad byl vysoce byrokratizovaný a efektivní. Spisy byly registrovány a evidovány (registrátory), vyřizovány sekretáři a koncipisty, za poplatky a nákup nábytku a psacích potřeb a jiného materiálu odpovídal taxátor, dále byl v kanceláři pomocný aparát sluhů, vrátných a poslové. Na vrcholku pyramidy byl nejvyšší kancléř a místokancléř.
A odkud se vzal mýtus o písaři? Patrně z důvodu, že ve chvíli defenestrace byl Fabricius přítomen u jednání obou místodržitelů v úřadovně České kanceláře ve druhém patře. Za krále Ferdinanda II byla kancelář rozdělena na část pražskou a vídeňskou, sekretáři české expedice byli často nepřítomni, a tak jejich agendu zastával i Fabricius jako sekretář expedice německé a skutečný královský rada, tuto hodnost získal za píli a věrnost od Rudolfa II. Účastníci těch události vždy Fabricia nazývali sekretářem, ale později se povědomí lidí rozmělnilo, a tak Fabricius klesl na roveň prostého písaře v očích lidí, což je daleko od pravdy.
Ke dni defenestrace byl tedy Filip Fabricius prvním sekretářem německé expedice České dvorské kanceláře a skutečným královským radou.
Místodržitelé dopadli do odpadků či hnoje nebo snad papírů
Pan prof. Jozef Petráň s prof. Jaromírem Tesařem z ústavu soudního lékaře již v 80. letech 20. století prokázali výzkumem, že: "Při pádu lidského těla z výše záleží na podložce, na kterou tělo dopadne. Kdyby šlo o rovnou nebo téměř rovnou tvrdou plochu (například kamenitou nebo skalnatou), došlo by z výše 15 - 16 metrů určitě k závažným zraněním (zlomeniny končetin, páteře, žeber nebo lebky). Tato zranění vedou většinou k smrti. Dochází i k poranění vnitřních orgánů, například roztržení sleziny, jater, utržení srdce a podobně. Ani smetiště by úplně nezabránilo nějakému poranění. Mimoto smetiště by muselo být dosti vysoké, měkké a značně pružné, protože síla dopadu silnějšího člověka z tak velké výše je značná. Kromě toho nelze předpokládat, že by se na takovém svahu podobné smetiště udrželo. To, že nedošlo ke zranění tří osob po pádu z výše 15 - 16 metrů, lze však vysvětlit jinak. Svah byl dosti prudký. Nedošlo proto při dopadu těla k náhlému zastavení těla (což má právě za následek těžká zranění), ale jen k mírnému zabrzdění a tangenciálnímu posunu po šikmé ploše. Těla na tuto šikmou plochu nedopadla zřejmě hlavou, ale buď hýžděmi, zády nebo bokem, Po dotyku s podložkou došlo k posunu těla po silně sešikmeném svahu a tím k tření těla na povrchu svahu a zabrzdění. Samozřejmě, že při tomto mechanismu mohlo dojít i ke kutálení se po svahu. Tak lze snadno vysvětlit, že ani jeden z padajících neměl vážnější zranění a Martinic a Fabricius byli schopni ihned odejít, respektive utíkat. Oblek, který v té době býval dosti silný, snadno mohlo zabránit oděrkám na těle. Tržná rána na hlavě Slavatově mohla nastat jak o římsu dolejšího okna, tak i případně o nějaký kámen nebo výčnělek na svahu, na který dopadl. Při tom, spíše než při nárazu na římsu, mohlo dojít k lehkému otřesu mozku a bezvědomí."
Taktéž bylo prokázáno archeologickým výzkumem, že pod Ludvíkovým křídlem smetiště nebylo.
A odkud se vzala legenda o odpadech, hnoji a papírech? Důvodem byla patrně silná konsternace účastníků defenestrace z toho faktu, že jejich oběti přežili bez úhony. Jsme v době silné víry, provázené i velkou pověrčivostí. Mnozí viděli v tomto špatné znamení, a že Bůh nebyl nakloněn krokům vzbouřenců. Snažili se tak racionálně vysvětlit důvod přežití. "Ale po lidsku o tom pádu jejich mluvě," píše protestantský historik Pavel Skála ze Zhoře, "i to mohlo těm osobám hrubě býti nápomocno, že se v tom pádu smrtelně neztloukli aneb dokonce nezabili, že upadli právě na místo a smetiště, na něž vrátní kanceláře české od mnoha let neustále kancelář vymetali i druhou světnici, v níž osoby přísežné obyčejně sedají, a dotčeným oknem všechno smetí dolů sypali." Podivuhodné zachránění místodržících nezajímalo jen katolíky, ale i turecké diplomaty. Za dvě léta nato, roku 1620, Václav Budovec z Budova v rozmluvě s tureckým poselstvím říkal o defenestraci, "že v tom příkopu pod tím oknem hrubá hromada papíru, co tak z kanceláře od zbytečných listů a papírů z toho i dolejšího okna dolů vyházeli, byla, a tak že ti vyhození měkce na tu hromadu papíru padli a proto se neurazili." V podstatě skoro ihned po defenestraci začali zúčastněné oběti přičítat svou záchranu Panně Marii, k níž se modlili při vyhazování z okna. Zázračné zachránění s pomocí Panny Marie se velmi brzy stalo součástí pobělohorské ikonografie a velmi se rozšířilo.
Místodržitelé a sekretář vděčí tedy za záchranu terénním poměrům v místě, nikoliv dopadu do odpadků, papíru či hnojiště. Výška pádu je pouze odhadována, dnes již nelze prokázat hloubku příkopu a tedy i výšku oken od země ke dni defenestrace.
Filip Fabricius byl odměněn šlechtickým titulem „z Hohenfallu“.
S tímto jsem se setkal zcela nedávno. Je třeba osvětlit, že Filip Fabricius pocházel z Mikulova ze zcela prostých poměrů, rodiče patrně zemřeli na mor, byl absolventem jezuitské Akademie v Praze (Klementinum), kdy mu studia hradil Adam z Ditrichštejna, který si povšiml jeho nadání v Mikulově, kde vynikal na tamní škole. Za doby před rokem 1618 dosáhl úřední hodnosti prvního sekretáře německé expedice České dvorské kanceláře a skutečného královského rady.
Po porážce stavovského povstání započal rychlý vzestup Fabricia, výhodně zakoupil konfiskované majetky na Mělnicku a získal úřad komorního rady a podkomořího věnných měst. Je dlužno říci, že Fabricius po celý život vynikal pracovitostí, znalostmi a pílí. Všechny úřady skutečně odpovědně vykonával a nezařadil se do řady pobělohorských parvenu
23.3.1623 byl listinou v Řezně z vůle Ferdinanda II. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen titul rytíře a predikát z Hohenfallu a polepšen erb. Fabricius totiž již erb měl. Za Rudolfa II mu byl udělen erb a predikát z Rosenfeldu, a to za vynikající služby v úřadu a věrnost koruně. Stal se tak erbovním měšťanem, erbovník nebyl šlechticem, nevlastnil deskový statek, ani neměl právo zasedat na zemském sněmu. Jednalo se většinou o zámožné patricije, umělce či vědce, stali se tzv. povýšenými měšťany. Erbovník měl erb a predikát, ale nejednalo se o šlechtice.
Roku 1623 se stává šlechticem – rytířem. Psal se tedy Filip Fabricius, rytíř z Rosenfeldu a Hohenfallu.
Hohenfall byl proslulý přídomek z „vysokého pádu“, nešlo o titul, jednalo se o velkou čest a Fabricius se k němu hrdě hlásil. Nazýval se poté povětšinou rytířem z Hohenfallu.
Tolik tedy několik poznámek k části legend kolem defenestrace 1618. Snad přispějí k lepšímu pochopení a hlubšímu zájmu o ony události před 400 lety.
Literatura:
Kilián, Jan. Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu, České Budějovice: Veduta, 2005
Petráň, Josef. Staroměstská exekuce. Praha: Mladá fronta, 1985.
Fotografie: Fotografie jsou použity z publikace Kilián, Jan. Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu, České Budějovice: Veduta, 2005 z vlastního archivu autora blogu
