Sveřepí vlci vyrazili z vrat – zánik rodu von Baillou u nás

Krvavé události května 1945 a konec rodu von Baillou u nás. Rabování zámku Hustopeče. Vražda baronů Carla von Baillou a Franze von Goldegg samozvanými mstiteli u zdi kostela. Sběrné a uprchlické tábory pro ostatní a útěk ze země.

Minule jsme opustili rodinu von Baillou z Hustopeč v předvečer druhé světové války. Dramatické události vzniku první republiky zanechaly Giselu von Baillou, rozenou von Attems, samotnou s dětmi. Její tchýně Amálie umírá na mrtvici poté, kdy radikální část místních obyvatel vnikla na nádvoří zámku s požadavky konfiskace. Po letech se sice situace uklidní, ale Gisela von Baillou se uzavírá do soukromí. Ven chodí jen málo a v doprovodu služebné a psů. Česky hovoří špatně, a tak se na zámku hovoří pouze německy. Baronka je velmi šetrná, lakotná v představě místních, chodí si do panské zahrady pro hlávku salátu a pár mrkví, protože by „víc nespotřebovali“ a následně k řezníkovi pro pár koleček salámu. Děti z obce jsou ze školy naučené, že mají baronce říkat „gutten tag“ a políbit jí ruku. Odměnou je jim pak desetihaléř z rukou šlechtičny (což nebylo málo, neboť tolik stál rohlík). Jinak je vdova velmi zbožná a pravidelně chodí na bohoslužby na své místo na oratoři kostela. Mnohé věci byly vynucené špatnou hospodářskou situací majetku rodu. Nicméně Gisela oblečená dle poslední vídeňské módy asi svým chováním působila na obyvatele obce poněkud groteskně. Jenže se přiblížila doba, ve které již nebude místo na grotesky. Posledním majitelem Hustopečí se stal baron Carl Heinrich von Baillou (*28.06.1908 Hustopeče, +06.05.1945 Chanovice u Horažďovic), syn Otto Johanna (1874-1911) a Gisely. Tehdy ještě nevěděl, že bude posledním na Hustopečích a jeho rodina navždy odejde z našich dějin.

Carl studoval ve Vídni na Vysoké škole zemědělské a připravil koncepci obnovy hospodářství v Hustopečích. Také byl v mládí nemocen TBC, ale na rozdíl od nešťastné sestry Aglae přežil, byť s trvalým následkem na plicích. V roce 1941 se oženil s hraběnkou Angelou von Stillfried und Rattonitz (+ 2001 v USA). Angela byla velmi sportovně nadaná a atletické postavy, studovala v Anglii a Itálii, věnovala se jazykům a sportu. Brzy měli děti Nicolause a Astrid. Matka se o děti ráda starala sama a rodina žila velmi odlišně od způsobu života paní Gisely. Vypukla válka a hospodářství opět trpělo. Carl vstupuje do NSDAP a vykonává správní funkce v chemických závodech v Přerově. Není povolán na frontu kvůli ochrnutí plic, narozdíl od synů správce jeho velkostatku Lahody, který měl za ženu velmi aktivní nacistku. Rodina Carla nijak a v ničem neškodí místním lidem, ani se nechová nadřazeně. Naopak uchrání mnoho místních od totálního nasazení a chrání sedláky před represemi ze strany úřadů za nelegální porážky domácích zvířat.

Záznam v matrice zemřelých o smrti obou mužů

Válka se dotkne Hustopeč s plnou silou zejména blíže k roku 1945. Ve škole je německý lazaret pro raněné vojáky, v obci je také cca 500 tzv. „zákopníků“, tj českých lidí, kteří musí kopat obranné linie, které mají ve fantaskních představách německých velitelů zastavit postupující sovětské jednotky. Cestami se valí nekonečné proudy německých civilistů promíchaných s vojáky, kteří jdou dále na západ. V zámku jsou opravárenské dílny wehrmachtu a všude jsou umístěna nákladní auta a vojáci majora Wienkeho. V dubnu a květnu jsou již slyšet výstřely z děl a houfnic a sovětské bitevníky přelétávají nad oblastí Hustopeč a útočí na německé jednotky. Třetí říše se otřásá v smrtelné křeči. Za této situace se Carl a Angela rozhodnou uprchnout s dětmi dál na západ blíže k americkým jednotkách. Gisela dobrovolně zůstává na opuštěném zámku, jehož okna každou noc osvětlují záblesky blízkých výbuchů a skla řinčí duněním motorů vozidel a tanků. Carl odešel. Ale odešel vstříc smrti.

Zámek Chanovice – kostel vpravo

Rodina uprchla až do jižních Čech na zámek Chánovice u Horažďovic. Zde žil Franz Ritter und Freiherr von und zu Goldegg und Lindenburg ( *24.02.1893 +06.05.1945), který byl přítelem Carla a příbuzným rodiny. Franz vystudoval Vysokou školu zemědělskou a technickou v Mnichově. Zůstal svobodný a žil s matkou na zámku v Chanovicích, kde prakticky vedl správu velkostatku. Franz měl velké malířské nadání, např. jeho autoportrét je vystaven přímo na zámku v Chanovicích a několik dalších obrazů se nachází v muzeu v Horažďovicích. Mj. bratr Franze Ferdinand (1897–1944), který se 8. května 1922 oženil s Hildegardou, roz. von Attems, padl v květnu 1944 jako příslušník wehrmachtu.

Počátkem května v okolí Horažďovic již boje prakticky ustaly a stála zde americká armáda. Ale právě zde si našla smrt Carla i Franze. V neděli dne 6. května roku 1945 asi v 10 hodin dopoledne, když vyšli lidé z kostela v Chanovicích, vyvlekli dva ozbrojení muži, jistý Šilhavý a Viktora, Franze a Carla na nádvoří před zámkem a vlekli je ven směrem k nedalekému kostelíku. Šilhavý a Viktora byli najati bývalým lesním hajným, který si chtěl vyřídit účty se správcem velkostatku Židlickým (který v roce 1944 přistihl hajného při defraudaci a propustil ho), osobně ho však neznali. Tak došlo k záměně osob, Goldegga považovali za Židlického a barona von Baillou k exekuci „přibrali“, protože ho bránil. Řídícímu učiteli Beranovi, který se snažil

Reichsritter von und zu Goldegg und Lindenburg, 1581 (wikipedie)

popravě zabránit, vyhrožovali vrahové také zastřelením, stejně i jiným lidem u kostela. Nakonec začali na oba muže střílet u kostelní zídky. Goldegg utrpěl průstřely břicha a končetin a po převozu do Strakonické nemocnice zemřel. Carl byl mrtev na místě. Po činu vrazi ujeli na motocyklu. Angela von Baillou tuto hrůzu viděla z okna zámku a se svými malými dětmi po vraždě utekla do Horažďovic, kde již byly první americké jednotky. Následujícího dne přijela do Chanovic americká vojenská policie, která celý incident vyšetřovala. Zámek byl v té době již označen nálepkami „Státní majetek“… Carl von Baillou byl pohřben 8. května 1945 za asistence americké vojenské policie do samostatného hrobu na chanovickém hřbitově, baron Goldegg byl pohřben do rodinné hrobky 16. května 1945. V šedesátých letech byly ostatky barona von Baillou exhumovány a patrně uloženy do rodinné hrobky Goldeggů. Vdova Angela se svými dětmi byla Američany umístěna v uprchlickém táboře ve Vilshofenu v Německu, kde se setkala se svými rodiči. Později se rodina přestěhovala do Švýcarska a v roce 1949 do USA. Ve Spojených Státech žije rodina von Baillou dodnes.

Nádvoří zámku Chanovice

Celý příběh byl zaznamenán pamětníky, zejména paní Pavlovská přispěla k objasnění pravdy o výše uvedené otřesné vraždě.

Další bratr Franze Goldegga, který žil na zámku Vísky – Ernst, také neunikl tzv. spravedlnosti. V květnu národní stráž na pokyn národního výboru obsadila zámek a Ernst Goldegg byl před zatčením zapřažen rozvášněnými revolucionáři do vozu a nucen pomocí bití holí objíždět zámecké nádvoří. Manželky a děti Jiřího a jeho bratra Ferdinanda byly v zámku střeženy. Byť i Ernst za války velmi pomáhal místním malorolníkům, kdy za ně odváděl povinné odvody obilí.

A Gisela? Zámek byl v květnu vyrabován některými místními obyvateli Hustopeč, konečně se dočkali oné konfiskace, spolu s vojáky Rudé armády. Baronka se skrývala na místní faře, měla pouze své oblečení. Nakonec byla odhalena a umístěna do sběrného tábora pro Němce v Hranicích a Valašském Meziříčí, které jako již starší paní skoro zázrakem přežila. Nicméně byla občankou Rakouska a nakonec se dostala do útulku pro seniory v Badenu u Vídně, kde zemřela zcela odkázaná na péči jiných 12.8.1959. [1][2]

A Astrid a Nicolaus von Baillou? V roce 2005 se z USA vrátili na zámek Hustopeče a byli srdečně uvítáni místními lidmi. Dva šarmantní šedesátníci se neubránili dojetí u vchodu do zámku. Vzpomínky a vyprávění z dětství. Kdyby šlo vrátit čas a vymazat všechnu tu nenávist a krev mezi lidmi. Sveřepí vlci nenávisti tehdy vyrazili z vrat. Ale stále tam někde jsou. V hlubokých lesích, kde je nevidíme, ale jakmile jim otevřeme vrata, vrátí se. Nechme je zavřené a nevolejme totalitní ideologie zpět.

[1] JIŘÍ GREGOREK, Osudy – rod von Baillou a Hustopeče, Praha, 2005, s. 131-136

[2] VOZÁKOVÁ, Júlia; GREGOREK, Jiří. Hustopečský zámek. Historie a znovuzrození, Brno - Hustopeče nad Bečvou, 2015, s. 18-23