Šlechtický rod Marczibányi v Púchově - navěky spojeni Váhem

Historické a kulturní propojení slovenského města na Váhu s významnou šlechtickou rodinou Marczibányi de Púcho.

Srdečně děkuji při Tvorbě článku mé drahé přítelkyni Veronice

Púchov, ležící na severozápadě Slovenska v Trenčínském kraji, představuje významné centrum regionu Pováží. Město je rozloženo na obou březích řeky Váh, která zde tvoří malebnou krajinu s charakteristickými kopci a údolími. Díky své poloze na důležité historické obchodní stezce mezi Trenčínem a Žilinou byl Púchov odedávna místem obchodního ruchu a kultury. První písemné zmínky o Púchovu pocházejí ze 13. století, kdy se město začíná objevovat v listinách uherských králů. Archeologické nálezy však dokládají osídlení této oblasti již v pravěku, což svědčí o dlouhodobém významu této lokality. V průběhu staletí zde vznikaly významné řemeslnické cechy, rozvíjel se obchod a Púchov se stal přirozeným střediskem celého regionu. V 16. století se zde usadili novokřtěnci z Moravy a po bitvě na Bílé hoře se sem stěhovali exulanti z východních Čech a Moravy. Jednalo se o členy Jednoty bratrské a ultrakvisty, město navštívil i Jan Amos Komenský.

Spojení Půchova s rodem Marczibányi

Jedním z nejvýraznějších šlechtických rodů, který zasáhl do dějin Púchova, byl rod šlechticů Marczibányi de Puchó et Csóka: král Matyáš Korvín vydal 11.6.1465 tomuto rodu erbovní listinu, a to konkrétně Ondřejovi. Za nejstaršího doložitelného člena rodu je považován Štefan de Puchó (z Púchova). V roce 1469 byl jeho syn Martin obdarován králem Matyášem šlechtickou kurií – sídlem a pozemky v Púchově a přilehlé Nimnici. V průběhu 17. a 18. století se členové rodu stali pevnou součástí života svého sídelního města Púchova a Trenčínské župy, kde zastávali různé úřední funkce [1].

Rod dosáhl i celostátního významu. V Budapešti, dřívějším sídelním městě království, nalezneme náměstí Marczibányi, které se nachází ve 2. budapešťském obvodu. Je dnes nejznámější díky kulturnímu centru Marczi, jehož základy položil István Marczibányi [2] : byl to on, kdo na počátku 19. století koupil dříve nezastavěný pozemek a statek a ve své závěti jej daroval budínské mládeži za účelem „hry a cvičení“. István jako bohatý mecenáš podporoval literaturu, umění a vědu: byl nadšeným a štědrým mecenášem díla jazykových reformátorů Ference Kazinczyho, Miklóse Révaie a Benedeka Virága a ve své závěti založil nadaci s grantem 50 000 forintů z příjmů ze svých majetků na odměňování beletristických a vědeckých prací v maďarštině. Odpovědnost za udělování Marczibányiho ceny později převzala Maďarská akademie věd a až do roku 1944 se každoročně udělovala velká a malá cena dvěma nejvýznamnějším dílům.

István Marczibanyi a německé vydání Kosmografie (wikipedie)

Rod Marczibányi v Praze a Českém království (?)

V Praze se v 16. století setkáváme se dvěma humanistickými vzdělanci, kteří se podepisovali „z Púchova“. Jedná se o Zikmunda mladšího z Púchova, později psán ze Lví Hory (úmrtí asi 1584, Praha). Je znám díky svému překladu s komentáři německého spisu Münstera Cosmographia do češtiny. Narodil se Floriánovi z Púchova v Chrášťanech u Prahy. Byl synovcem administrátora pražského biskupství a vyšehradského kanovníka Jana z Púchova, který mu pravděpodobně pomáhal při vstupu do pražského prostředí. Stejně jako strýc studoval Zikmund na Pražském učení, ale nejí jisté, zda byl také duchovním. Zikmund přeložil Cosmographii jako dvorskou zakázku od Ferdinanda I. Byl učencem spíše průměrným, ale při práci na překladu vědecky zrál s vzestupnou jazykovou tendenci. Jako uznání za svou práci získal Zikmund od krále Ferdinanda I. polepšení znaku a ve svém erbu si tak směl vyměnit medvěda za lva (německy Löwe) a přidal si predikát ze Lví Hory (von Löwenberg). Prodej Kosmografie financovala výhradně rodina Púchovských sama, která se tak chtěla obejít bez podpory krále či mecenášů. To však vedlo k finanční katastrofě. Když Zikmundův otec Florián z Púchova musel roku 1557 kvůli úplnému zadlužení panství Chrášťany přenechat svým věřitelům a nakonec i Zikmund zemřel v chudobě.

Přímé napojení na rod Marczibányi doložitelné není, ale v českém překladu Cosmographie je vyobrazen erb Zikmunda, kterým byl černý medvěd se šavlí. Láká to k teorii, že erb napovídá o příbuzenství Zikmunda i Jana s rodem Marczibányi. A toto se i často objevuje v literatuře.

Nicméně se domnívám, že je to omyl. Spíše se jedná o český Pouchov, nikoliv Púchov. A jde o český rod Pouchovských z Pouchova (Púchov je jen modernější transkripce Pouchova) [3].

Památky na rod a jeho členové v Púchově

Púchov velmi utrpěl v 80. letech a na počátku 90. let 20. století vlnami tzv. modernizací, fakticky však devastací hmotné kultury a paměti města, kdy se město zaplnilo architektonicky bezcennou pozdně socialistickou výstavbou. Nejbolestivější ztrátou pro město byla demolice z roku 1988 zámku rodu Marczibányi z 18. století. Od 19. století sídlo soudu [4]. Nicméně zázrakem se dochovaly další šlechtické památky na rod a jeho významné členy, se kterými se nyní seznámíme.

Socha sv. Jana Nepomuka s erby rodu a kostel Všech svatých (fotografie autor článku)

Na prvním místě je třeba zmínit Imricha III. Marczibányiho (* 1763, + 1814), který byl synem Vavřince a Judit Kvassovszky de Nemeskvassó. Imrich dosáhl vysoké funkce v trenčínské stoliční správě, kdy byl šlechtickou kongregací zvolen podžupanem[5]. Imrich inicioval výstavbu sídla podžupana v Púchově (dříve solný sklad), dnes je tzv. župní dům sídlem městského muzea. Dům od roku 1896 sloužil jako sídlo okresního úřadu a sídlem župy nikdy nebyl, jedná se o hovorový název, tím byl Trenčín. V té době zastávali funkci županů, a to dědičně, hrabata Illesházyové. Imrich se stal známým i tím, že přispěl největší částkou na založení Vojenské akademie ve Wiener Neustadtu za vlády panovnice Marie Terezie.

Detail aliančních erbů na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého (Imrich a Anna) a zdemolovaný zámek rodu na počátku 20. století

S manželkou Annou Huszáry měl Imrich 7 dětí: tři syny (Antal, Lórinc, János) a 4 dcery (Amália, Juditha, Terézia, Mária). Nejstarší ze synů Imricha a Anny – Antal – se dožil nejvyššího věku a jeho smrtí vymřel rod Marczibányiů z Púchova po meči.

Imrich Marczibányi je pravděpodobně od roku 1814 pohřben spolu se svou manželkou Annou Huszáry v katolickém kostele Všech svatých, před nímž se nacházejí jejich náhrobní stély s téměř nečitelnými nápisy. Další památkou na oba manžele je socha sv. Jána Nepomuckého z roku 1773, který si rodina nechala postavit před svým zámeckým sídlem. Původně bylo toto sochařské dílo obehnáno kamennou zídkou. V roce 1931 byla socha přemístěna na současné místo na Námestie slobody a o 6 let později byly kolem ní vysazeny 4 lípy. Na podstavci můžeme vidět alianční erb rodiny Marczibányi. Úcta k sv. Janu Nepomuckému ve městě souvisela s mohutnou řekou Váh, která pravidelně zaplavovala ulice a ničila majetek i životy a sv. Jan byl ochránce před velkou vodou. Proto ve městě nalezneme ještě další dvě sochy sv. Jana Nepomuckého.

Náhrobky Imricha a jeho choti Anny u kostela Všech svatých

Posledním mužským potomkem rodu byl zmíněný Antal Marczibányi, který se narodil 28. května 1793 v Púchově. Díky vlivu své rodiny a otce se ve svých 20 letech stal asistentem soudce župního úřadu v Trenčíně, o 3 roky později jeho hlavním soudcem, v letech 1816-1824 byl policejním prezidentem. Oženil se s Márií Bánoczy z Hradné. Byl poslancem uherského sněmu za Trenčínskou župu a členem Liberální strany (žil většinou v dnešní Bratislavě). V letech 1841-1845 zastával úřad podžupana Oravské župy, ale již v roce 1845 se stal županem Trenčínské župy a v této funkci setrval až do roku 1849. Navzdory svému členství v liberální straně byl zastáncem konzervativního směru a již v roce 1847 se jako jediný postavil proti revolučním snahám liberálů a většiny bohatých uherských rodin. Antal Marczibányi odmítal zrušení poddanství a následně se tím ochladily vztahy mezi jeho rodinou a obyvateli Púchova, kteří hospodařili na jeho půdě. Za uherské revoluce roku 1848 byl potvrzen ve funkcích a byl poslancem uherského sněmu. Po porážce revoluce byl dlouho internován v Prešpurku, zbaven všech úřadů a nakonec se mohl vykoupit až pokutou 50 000 forintů. Poté se z politiky zcela stáhl a svůj život věnoval především charitě. Podílel se na založení Maďarské akademie věd, které daroval v letech 1869 až 1878 téměř 50 000 korun. Umírá jako poslední rodu 13. ledna 1872 v Pešti.

Náhrobek Imricha a pohřební kaple rodu na hřbitově v Púchově

Památkou na Antala je pak Kaple Trůnící Madony s dítětem ve dvoře domu čp. 659, kterou nechal postavit roku 1833.

Rodovým erbem Marczibányiů byl medvěd se šavlí. Od první třetiny 15. století se medvěd se zbraní (meč, šavle) stal běžnou heraldickou postavou[6]. Historik a genealog Csergheö publikoval erb rodu, kde černý medvěd sedící na zadních nohách v modrém štítě na zeleném kopci drží šavli otočenou doleva před ústí tlamy. Klenotem na přilbě je medvěd ze štítu. Přikrývky jsou z obou stran stříbrno-modré [7] [8].

Erb rodu Marczybanyi a nápis na náhrobku Imricha

Zajímavé je, že Antal umírá jako poslední po meči a ve stejnou dobu vymírá po meči i rod dědičných županů Trenčínské župy hrabat Illesházyů. Hrabě Štěpán XI. Illesházy ( 30. dubna 1762, Prešpurk– 30. července 1838, Baden), mj. majitel panství Trenčín a Bánovce nad Bebravou zemřel bez legitimních potomků a stejně jako Antal se v roce 1825 podílel na založení Maďarské akademie věd a od roku 1830 byl jejím vedoucím členem [9].

Antal Marczibanyi a Štěpán Illeshazy (wikipedie)

S oběma muži symbolicky odešla i doba starého Uherska, kdy téměř veškerou správu země a moc měly v rukou šlechtické rodiny, které postupně ztrácely postavení a musely přistupovat na dříve nemyslitelné. Tak Štěpán prodává svá obrovská panství, včetně Trenčína či Valašských Klobouků řecko arménskému bankéři Georgeovi Sinovi (1783–1856), kdy hrabě jen těžce nesl, že majitelem se stane cizinec nešlechtického původu. Stejně se musel vzdát zámku v Púchově i Antal, kdy jeho rod nahradil v prostorách zámku soud.

„Tempora mutantur et nos mutamur in illis“ - „Časy se mění a my se měníme s nimi“.

[1] Tak Juraj (manželka Katarína Klobusiczky) byl kapitánem hradu Lednica (1619 – 1627). Jurajův syn Štefan byl slúžným v Trenčíně (1664) – slúžný byl soudce a zároveň stál v čele okresu, na které byla dělena župa (dříve komitát či stolice). Štefan měl syny Jána, Imricha a Adama a dcery Evu a Annu. Imrich byl trenčínským podžupanem (1727) – v čele žup stál královský úředník župan, jeho zástupcem byl podžupan, který vykonával hlavní výkonnou moc.

[2] István Marczibányi (Makó, 25. července 1752 – Budín, 21. prosince 1810, syn Lőrince Marczibányiho da Puchó a Judit Kvassovszky dy Nemeskvassó)

[3] Tak uvádí i August Sedláček v Českomoravská heraldika – část zvláštní. Nejnověji i Mysliveček v Erbovníku.

[4] Měl stát na slabém podloží, a tak se postupně propadal. Nicméně místní mladí lidé ho chtěli opravit alespoň brigádnicky a měli připravenou už i část materiálu. A tehdy se ozval městský projektant: zámeček se zbourat musí, protože hyzdí město…

[5] Kongregace byla shromáždění stoliční (župní) šlechty, která volila ze svých řad nejvyšší úředníky žup – podžupana, slúžné (soudce a hlavy okresů), fiškály, notáře atp. Podžupan byl zástupce dědičného župana a plnil fakticky nejvyšší výkonnou moc.

[6] Rody de Abránfalwa 1431, de Azzivelgha 1437, Török de Enyingh 1481 a 1507, Koppányi 1517 atd.

[7] Erb měl i další varianty. V Trnovci nad Váhom Vavřinec otiskl alianční pečeť Marczibányi – Kvassovszky, kde medvěd sedí čelem k pravému oválnému štítu na kopci a v tlapách na břiše drží šavli s držadlem na pravé straně. Voják se šavlí roste v levém děleném štítu nahoře a gryf kráčí před stromem v diagonálním pruhu níže. Vlevo nahoře je srpek měsíce, vpravo dole je hvězda. Na štítech je koruna. Štěpán ve Vídni otiskl korunovaný erb s medvědem se šavlí sedícím na trávníku (1794). Identický kompletní erb byl otištěn Imrichem (1815), v korunovačním klenotu vyrůstá ze štítu medvěd. Tento erb nalezneme na soše sv. Jana Nepomuckého.

[8] Informace o erbu a rodu in: PONGRACZ, Denis: Atlas osobních pečatí I, Bratislava, 2019

[9] V roce 1808 mu byl udělen Řád zlatého rouna. V letech 1790–1825 byl členem Uherského sněmu. Po smrti svého otce Jana Křtitele Illesháziho převzal funkci župana trenčínské a liptovské župy. V roce 1822 na protest proti absolutistické politice habsburského dvora ve Vídni formálně z funkce odstoupil.

Zasloužil se o rozvoj trenčínsko-teplických lázní, kde nechal postavit čtyři nové budovy. Lázně zpřístupnil široké veřejnosti a konaly se zde i kulturní akce. V roce 1820 nechal ke svému zámku v Dubnici nad Váhom přistavět klasicistní křídlo a postavil také sakrální stavby v Bánovcích nad Bebravou, Horním Srní a Košeci. Jak se postupně stále více zadlužoval, rozprodával své nemovitosti. Ponechal si pouze rodový statek v Eliášovcích a zámeček v Rohovcích, kde strávil zbytek života.