Skončí Evropská unie jako ČSSR ve víru prázdných hesel?

Poslední měsíce jsme svědky zoufalého vyprazdňování rétoriky politiků Evropské unie a jejích institucí. Velmi mi to připomíná hlubokou krizi, kterou zažívala ČSSR na sklonku své existence, a která vedla k zániku celého režimu.

Na počátku, ač dnes všichni víme, že to byl důsledek dlouhodobých společenských procesů, stály velké demonstrace občanů ČSSR, kteří projevovali nespokojenost s institucemi a dalším směřováním země. Jednalo se o bezpochyby mimořádnou situaci pro vedení země. Mimořádné situace jsou takové, u kterých není možné čerpat z minulých zkušeností a je třeba rozhodnutí. Zda povede k pozitivnímu výsledku či ponese zkázonosné výsledky pro rozhodujícího se, není možné v danou chvíli s jistotou vědět.

Vedení ČSSR se rozhodlo pro něj zkázonosně. Rozhodlo se pominout v jejích očích okrajové a extrémní proudy společnosti a přidržet se osvědčených frází, ty fráze však byly otřepané a vyprázdněné, byly duté jako hliněný džbán a stejně křehké. Absence sebereflexe, prázdné fráze a odsunutí nespokojených lidí do kolonky „dětí“, kterým není třeba naslouchat.

Evropská unie, její instituce a spíše lidé, kteří jí tvoří, nyní stojí před mimořádnou situací, tou je masová imigrace, minulost nenabízí řešení. Přešlapují a nemohou se rozhodnout, protože mají obavu, co přinese rozhodnutí.  

Najednou však fráze přestávají stačit. Osvědčené fráze nám zní otřepaně, protože připomínají hesla pozdního socialismu, plakáty a propagace, kterým málokdo věří, z Německa zaznívají železná slova o povinnostech, z Francie se nesou hesla o bratrství mezi národy. Nespokojení lidé jsou odsouváni do kolonky rozvratníků, se kterými slušný člověk nemluví, a kteří ničemu nerozumí. Sebereflexe a diskuse nad příčinami oné imigrace na politické scéně chybí, je diskrétně zamlčována. Nůžky mezi politickými elitami a voliči se rozevírají více a více.

Mrtví nešťastníci z kamionů na rakouské dálnici snad mají být záminkou k rozhodnutí? K donucení ke kvotam? Jako měla demonstrace 17.11.1989 být záminkou k rozhodnutí vedení státu, které nakonec vedlo k bodu zvratu, kde již nebylo pro starý režim návratu?

Na Alexandrově náměstí se 4. listopadu 1989 konala vůbec největší protirežimní demonstrace v dějinách NDR. Zúčastnilo se jí více než půl milionu lidí. Snad nejznámějšími se tehdy stala zvolání: "My jsme ten lid!" a "Zůstaneme tady!" Obě provolání reagovala na prohlášení východoněmecké vládnoucí garnitury, že lid si přeje klid na práci, republiku si rozvracet nedá a štváči ať odejdou.

Nechť je to mementem při úvahách odborníků, politiků a komisařů při jejich rozhodování. Režimy a státy vznikají a zanikají s idejemi, na kterých byly postaveny. Na prázdných frázích dlouho neustojí ani Evropská unie.