Sedmihradský kníže a jeho nobilitace věrným služebníkům

Gabriel Bethlen v průběhu své knížecí vlády využíval suverénního práva povyšovat do šlechtického stavu a udělovat další privilegia. Stejně jako předchozí sedmihradská knížata. Byly to tzv. charty transylvánských knížat.

Za inspiraci a podklady k článku děkuji své drahé a krásné přítelkyni Veronice

Vláda Gabriela Bethlena v Sedmihradsku

války a soupeření o moc

Na hranici 16. a 17. století, kdy se střední Evropa zmítala v bouřích náboženských válek, vynořila se na scéně osobnost, která přesáhla běžný dobový rámec: Gabriel Bethlen, kníže sedmihradský. Gabriel byl starším ze dvou synů Farkase Bethlena de Iktár a Druzsiány Lázár de Szárhegy. Sedmihradsko (Transylvánie) bylo formálně samostatným knížectvím začleněným do Uher a tvořilo nárazníkovou bariéru mezi Osmany a Habsburky. Ovšem bylo podporované vojensky i sultánem, a tak zároveň do značné míry vydané na milost a nemilost Osmanské říši. Vláda v této zemi byla mimořádně složitá a osud obyvatel těžký i na tu dobu [1].

Bethlen a jeho erb jako knížete Sedmihradska (wikipedie)

V mládí se Gabriel účastnil bojů v Sedmihradsku o vládu mezi Zikmundem a Ondřejem Báthory a Štěpánem Bocskaiem a s knížetem Valašska, který vtrhl do Transylvánie. Byla to velmi krvavá a neklidná doba, kdy mohl zvítězit jen ten nejobratnější a nejodhodlanější. Nakonec Bethlen vyjednáváním, předstíranou oddaností a slibem, že vydá Turkům města Lipu a Jenő, pohnul sultána k tomu, že ho 1. května 1613 prohlásil knížetem sedmihradským. Když byl předchozí kníže Báthory na útěku zavražděn vlastními žoldnéři, byl Bethlen od stavů sedmihradských přijat za knížete a tehdy se chopil své příležitosti. Spojil svůj osud s protestantskými stavy v Uhrách a později se stal jedním z hlavních vůdců protihabsburských povstání během třicetileté války. Jeho kroky provázelo neustálé nebezpečí a války – vyjednával s Turky, bránil své země a snažil se je rozšiřovat a vytrvale usiloval o samostatnost Sedmihradska.

Bethlenova vláda v Sedmihradsku se vyznačovala do jité míry osvíceným absolutismem. Rozvíjel důlní těžbu a obchod. Jeho agenti nakupovali zboží za pevné ceny a se ziskem ho prodávali do zahraničí. Ve svém hlavním městě Gyulafehérvár (Alba Julia) Bethlen postavil nový velkolepý palác. Byl mecenášem umění a kalvinistické církve a protestantským kněžím uděloval dědičné šlechtické tituly. Podporoval vzdělání založením své koleje a vysílal transylvánské studenty na protestantské univerzity v Anglii , Nizozemské republice a protestantských knížectvích Německa. Bethlen zemřel 15. listopadu 1629. Jeho druhá manželka, Kateřina Braniborská, se následně stala kněžnou vládkyní Transylvánie.

Sedmihradská knížecí privilegia věrným služebníkům

Gabriel Bethlen v průběhu své knížecí vlády využíval svého suverénního práva povyšovat do šlechtického stavu a udělovat další privilegia, včetně darování půdy. Stejně jako předchozí sedmihradská knížata. Byly to tzv. charty transylvánských knížat (1560-1689). V letech 1560 až 1689 bylo těchto privilegií a darování několik tisíc. Nejvíce jich bylo uděleno v roce 1607 (kníže Zikmund Rákóczi). Vysoký počet je také možné sledovat od roku 1613 až 1664. Dále 1569 až 1570 a 1580 až 1591 (knížata Jan Zikmund Zápolský, Štěpán a Zikmund Báthory). V dalších letech se často jednalo jen o jednotky privilegií ročně. Čili nejvíce nobilitací, darování půdy a jiných výsad připadá na období třicetileté války a mocenských bojů v 16. a 17. století. Zcela zřejmě to odráží hlavní účel těchto privilegií – odměna za vojenské či finanční služby nebo snaha o získání loajality ke knížecí vládě.

Povyšování do šlechtického stavu bylo někdy i hromadné. Kupříkladu Zikmund Rákóczi roku 1607 povýšil na šlechtice 160 lippeianských vojáků. Jednalo se o dobytí hradu a města Lipova v dnešním Rumunsku (tehdy komitát Arad) pro Zikmunda.

Podívejme se podrobněji na dva rody, které získaly tzv. sedmihradskou nobilitaci od Gabriela Bethlena.

Rod Szabó Szent-Jóbi – od krejčích až po věrné důstojníky císaře

Rodina Szabóů. (Szent-Jóbi). Původně krejčovská rodina z bývalé župy Bihor (dnes v severozápadní části Rumunska). Prvním šlechticem z rodu byl László Szentjobi Szabó, který byl nejprve krejčovským mistrem soudce Istvána Frátera, poté Ferencze Rédeyho, generálního kapitána hradu Oradeje. Byl také váženým členem krejčovského cechu. Za věrné a poctivé služby byl v roce 1618 odměněn šlechtickým stavem a erbem od Gabriela Bethlena [2].

Hrad Kufstein a erb rodu (wikipedie a kresba Mgr. Ondřej Štěpánek)

Nejznámější z rodu byl László Szentjóbi Szabó (22. června 1767, Ottomány, dnes Osmani v Rumunsku – 6. října 1795, Kufstein). Byl to maďarský preromantický básník a dramatik. Jeho otec byl zcela chudý muž, který neměl nic víc než šlechtický titul. Studoval v Debrecínu a na škole začal psát básně. Po skončení studia byl roku 1786 jmenován učitelem v Nagyváradu (dnes Oradea v Rumunsku), kde jej v jeho básnické tvorbě podpořil klasicistní básník Dávid Baróty-Sabó. V roce 1789 byl přijat na gymnázium v Nagybánye (dnes Baia Mare v Rumunsku), odkud odešel studovat práva do Pešti, pracoval v různých funkcích a roku 1794 se stal tajemníkem kancléře Sedmihradska, hraběte Sámuela Telekiho. V tom samém roce se účastnil spiknutí uherských jakobínů (Martničovo povstání) ovlivněných myšlenkami Francouzské revoluce, jehož cílem bylo svrhnutí Habsburků a vytvoření republiky. Byl odsouzen k smrti, ale později mu byl trest změněn na vězení na hradě v Kufsteinu, kde také zemřel v hradní kobce ve věku pouhých dvaceti osmi let a byl pohřben na vězeňském hřbitově. Szentjóbi Szabó je jedním z nejvýraznějších maďarských sentimentálních básníků. Své básně, z nichž mnohé se vyznačují písňovou formou, vydával nejprve časopisecky a poté i knižně. [3] Rod zůstal regionálním a žil i nadále v Ottomany v postavení drobnějších statkářů.

V době první světové války bojují a padnou na polích slávy dva mladí důstojníci ze sedmihradského rodu Szentjóbi Szabó. Szentjóbi Szabó Andor Elek se narodil 5. dubna 1891 v Belényesu v dnešním Rumunsku. Po přestěhování do Debrecínu absolvoval I.–VIII. ročník Evangelického reformovaného gymnázia a po absolvování střední školy zahájil v roce 1911 studium katastrálního inženýra v Bratislavě jako úředník v 6. úřadu pro dohled nad zeměměřictvím. V roce 1914 se bez přerušení studia dobrovolně přihlásil do debrecínského 39. pěšího pluku jako voják a narukoval na bojiště jako kadet. Byl odeslán na haličské bojiště. 28. října 1914 byl při třetím útoku dne na severním bojišti poblíž Złoczowa vážně zraněn kulkou. Z bojiště byl vojenským vlakem odvezen do nemocnice Alžběty II. v Sátoraljaújhely. Po měsíci zemřel 27. listopadu 1914 v náručí své matky ve věku 23 let. Položil svůj život na oltář císařství.

Szentjóbi Szabó Lóránt Elemér se narodil 3. června 1884 v Rátonu v župě Szilágy v dnešním Rumunsku. Základní vzdělání zahájil v Belényesu a po absolvování šesti ročníků civilní školy studoval na vojenské škole v Oradei, kterou úspěšně absolvoval v roce 1905. Ze školy byl přidělen k 3. pěšímu pluku v Debrecínu. Po vypuknutí první světové války odešel na frontu jako poručík 32. vojenského pěšího pluku v Dési.

Na haličské frontě byl několikrát zraněn. Po zotavení ze zranění, které utrpěl u Miszkowa 9. září 1915, pokračoval ve vedení mužů své čety. 13. září 1915 byl smrtelně postřelen u Dzwiniacze. Byl pohřben s vojenskými poctami na Starém hřbitově v Zaleszczykách svými spolubojovníky a veliteli jiných jednotek. Padl na poli slávy ve věku 31 let [4].

Lorant Szabo a úmrtní oznámení o jeho smrti (sbírka autor)

Erb rodu byla labuť, která svírá v pravém pařátu krejčovské nůžky. Labuť odkazovala k erbu rodu Bethlena de Iktár a nůžky k povolání nobilitanta.

Rod Baricza – od vojáků k inteligenci

Rod Baricza byl rodem pocházejícím z oblasti kolem obce Gyomaendrőd (Gyoma) v Békéšské župě v dnešním Maďarsku. Nejstarší zmínky o rodu se objevují v 16. století. Gabriel Bethlen ve městě Košice udělil 6.8. 1624 erb a šlechtictví, včetně půdy, bratrům Balázsovi a Mihálimu Bariczům (Blažej a Michal), kteří byli vojáci ve službách sedmihradského knížete a bojovali na bojištích uherských válek. Přičemž oba bratry zprostil poddanství ke šlechtičně Alžbětě Doczy. Oblast pak prochází tureckým pustošením. Příslušníci rodu mizí a následně se objevují v záznamech Turčianské župy v horním Uhersku na konci 17. století. Konkrétně v Turanech (dnes v okrese Martin) a následně se rod objevuje i v Púchově. Většinou hospodařili na statcích a vynikali jako schopní řemeslníci a obchodníci nebo později i úředníci a intelektuálové.

Ve 20. století z rodu mj. vynikl Alexander Barica, který studoval teologii v Bratislavě a v Erlangenu v Německu. Na kněze byl vysvěcen v Košicích dne 30.6.1935. Jako evangelický protifašistický kněz byl pronásledován fašistickým a později komunistickým totalitarismem. Ve Vrbovém, kde vykonával duchovní správu, ukrýval mnoho pronásledovaných osob na faře. Podařilo se mu osvobodit několik zajatých partyzánů, zaručil se za ně, i když riskoval bezpečí své rodiny. Ani po skončení války pronásledování neskončilo. Dne 8. prosince 1959 byl odvezen do vazby. V knize Horlivost a utrpení pro pravdu Krista popisuje obtížné podmínky ve vězení: nedostatek jídla, tenké oblečení, tmu a vlhkost vězeňské cely. Alexandr Barica byl obviněn z podvracení republiky. Podle obžaloby měly být jeho protistátní projevy připravovány na tajných tzv. seniorátních shromážděních, kterých se mělo účastnit dalších 6 evangelických kněží. Obvinili ho, že diskutovali o vzdělávání mládeže a rozhodli se pořádat biblické kurzy, aby odvedli pozornost mladých lidí od aktivit Československé socialistické republiky. Obžaloba tvrdila, že setkání probíhala bez vědomí státních orgánů a že pastor Barica přednášel výbušné přednášky proti socialistickému režimu. Alexander Barica byl odsouzen k 18 měsícům vězení a na 5 let mu bylo zakázáno vykonávat kněžskou praxi. Po propuštění z vězení pracoval v nábytkářské továrně v Topoľčanech. Po pěti letech požádal o zařazení do duchovní služby. Dne 8. června 1965 byl jmenován farářem v Horné Lehotě, kde pracoval 16 měsíců, a poté 20 let jako kazatel v Lišově, kde je pohřben (6).

Erbem rodu Baricza byla useknutá paže s třemi klasy pšenice a šavlí (odkaz na rolnický původ rodu a jeho vojenské zásluhy). Pro zajímavost uvádím výňatek textu listiny z roku 1624 s překladem z latiny.

Opis nobilitační listiny a erb rodu Baricza

„Basimæ — hic revidenda Christi sa nescio q. hæredes e’ posteritates utriusque sexus in unice, pro ueris et maturitatis. Nobilibus habebantur e’ reputentur. Insignia aut huiusmodi uexæ et præclara Nobilitatis eor hac arma, seu Nobilitatis insignia, scutum uidelicè militare et prætecta Nobilitatis eor hac arma, seu area brachii humani humerotenus resectum aliquot decetimi ceteris in eius campo sive area brachium humanum humerotenus resectum aliquot et maturitati tritici aristis plaudic uaginato sursumque elevato compressas tenere conspiciet. S’ utra scutum galea militaris causa est posita, quam contegit corona sive diadema regiu gemmis atque unionibus decenter exornatum, ex quo quivis im brachium humani exerti pars omni simile exurgere visitur, ex eodem porro galea tenuis uel lenis cuius varius color, fine inde defluente tenues, utraque ora, sive margines ipsius scuti pulcherrime ambiunt et exornant, pro ut hac m. capite sive armis et praesentium literarum nostrar, docta manu et arte pictoris…“

„Základ (nebo štít) — zde se opět uvádí, že dědicové a potomci obou pohlaví, bez rozdílu, mají být považováni a uznáváni za urozené a šlechtické. Jejich znamení nebo slavná označení urozenosti jsou tato: totiž vojenský štít, a znak jejich šlechtictví, nebo pole, v němž se nachází paže lidská, od ramene useknutá, která v ruce drží několik klasů pšenice, již zralé, s plevami nahoru pozvednutými a stlačenými k sobě. Na štítu je položena vojenská přilba, ozdobená korunou nebo královským diadémem, vkusně vyzdobeným drahokamy a perlami. Z přilby pak vystupuje část lidského ramene, jako by se zdvihalo, a z téže přilby se dále zvedá lehká nebo jemná točenice různých barev, která na konci splývá dolů. Oba okraje, neboli okružní lemy samotného štítu, jsou nádherně lemovány a zdobeny, jak je vyobrazeno v hlavní části a v současných listech našich, rukou vzdělaného a umělého malíře.[5] „.

Obě rodiny ilustrují dlouhou historii rodů, které kdysi povýšil do šlechtického stavu sedmihradský kníže, a které přetrvaly až do dnešních dnů a se ctí nesou svou historickou tradici, která se zrodila v daleké a dodnes tajemné Transylvánii.

[1] Tato větev Bethénů – Bethlén de Iktár odvozuje svůj název od panství Iktár (Ilkar, dříve Aktár) v Temešském banátu , které vlastnila spolu s několika dalšími lokalitami až do doby, než jej obsadili Turci . Poté, co byli Turci vyhnáni z Uher, se rodina několikrát pokusila získat zpět své rodové panství. Tato větev se od ostatních liší také svým erbem. János Bethlen obdržel svůj erb od krále Zikmunda , který zobrazuje dvě labutě směřující proti sobě, probodnuté krky šípem.

[2] https://www.arcanum.com/cs/online-kiadvanyok/Nagyivan-nagy-ivan-magyarorszag-csaladai-1/tizedik-kotet-9475/szabo-csalad-szent-jobi-A3BB/?list=eyJmaWx0ZXJzIjogeyJNVSI6IFsiTkZPX0tPTllfTmFneWl2YW5fMSJdfSwgInF1ZXJ5IjogIlN6YWJvIEJldGhsZW4ifQ [dostupné online 16.11.2025]

[3] http://www.kislexikon.hu/szentjobi_szabo.html [dostupné online 16.11.2025]

[4] https://www.haon.hu/helyi-kozelet/2021/04/a-szentjobi-fiuk-kulfoldon-estek-el-a-holttesteket-az-edesanyjuk-hozatta-haza [dostupné online 16.11.2025]

[5] https://adatbazisokonline.mnl.gov.hu/imgview/az-erdelyi-fejedelmek-oklevelei-1560-1689/E22B9AFB828B4F361B76EEF2D7B4B67B/

6 Odkaz údaje o rodu Baricza v nepublikovaném tisku: Alexander Barica: Rod Barica. Rodokmeň a kronika rodiny Baricovskej.