Rytíři jako svědci umírajícího času - zastavení ve Vojnicích

Po Novém roce se opět rozproudil náš život tempem 21. století. Zpráva umírá zprávou. Na Strakonicku je však kout naší země, kde se čas zastavil. Vojnice, zapadlá pošumavská obec, má na svém území mimořádně zajímavý doklad o pobělohorském životě českého rytířstva. Jsou zde v pohřebním kostele navštívení P. Marie mimořádné unikáty na našem území, a to posmrtné obrazy zesnulých a jedna památka heraldická, unikát minimálně středoevropský. Vlastníky Vojnic byl rod Branišovských z Branišova.

Rytířský stav v Českém království začal po porážce stavů na Bílé hoře velmi rychle upadat a mizet jako politická síla. Postupná pauperizace a propadnutí do stavu měšťanů, podlomení hospodářské základny díky rozsáhlým císařským konfiskacím, pohlcování drobných statků silnějšími šlechtickými sousedy. Vír třicetileté války jen znásobil pobělohorskou tragedii rytířstva Českého království. Zdejší kostel je němým svědkem těch časů. I Branišovské citelně postihly konfiskace, a brzy ve Vojnicích vymřeli po meči.

 Při vstupu do kostela čteme na stropě: Leta Panie 1687 gest tento chrám Panie z kruntu vyzdvizeny a v novie postaveny od urozeného a statecneho rytirze pana Waslava Markwarta z Branissova a na Wognicich nakladem geho ke cti a slavie Bohu Wssemohoucimu a Nawstiweni blahoslavene Panny Marie, tu nediely po swatem Martinie tehož leta poswieceny, do ktereho pro sluzby Bozi niektere potrezebne wiecy gest darowala urozena pani Zofie Sedlecka prv Vogslawova, rozena z Hozlau J. M. pani materz geho, gegichzto erby pro pamatku gsou vymalovan“.

 V kapli sv. Martina v tomto kostelíku jsou obrazy. Zobrazují někdejší stavebníky a patrony tohoto chrámu v rakvích. Urozenou pani Zofii Sedleckou, rozenou Hozlauerovou z Hozlau a Jana Kašpara z Branišova. Umrlčí portréty ve své době unikáty nebyly, byly malovány běžně, ale většinou se ve druhé generaci ztrácely. Zde však díky patrně vzdálenosti od válečných vřav zůstaly dochovány.

Psal se rok 1687. V Čechách již rozkvetl barokní sloh, před desítkami let skončila třicetiletá válka. Zde v kostelíku a patrrně i na dnes nedochované tvrzi, v zapadlém koutu pošumaví, však stále vládl duch stavovských Čech, renesanční sloh i moda. Zesnulí mají totiž oděv odpovídající době kolem roku 1620. Prostý černý oděv s bílým límcem již dávno nahradily květnaté látky s potiskem. Nápisy jsou v půvabné předbělohorské češtině a erby ve slohu renesančním, nedotknuté barokem. Ostatně i oslovení urozený pán náleželo rytířům v dobách stavovských.

Alianční erby na stropě jsou unikátní heraldickou památkou, kromě umělecko-řemeslné kvality, jsou zajímavé tím, že se jedná o alianční spojené erby matky a syna. Běžné byly aliance manželské. Pohledově vpravo je erb Hozlauerů z Hozlau, pohledově vlevo erb Branišovských z Branišova.

Tolik k zajímavému pohřebnímu kostelíku dávno vymřelého rodu, který více než slova dokládá onu převratnou, slavnou i tragickou dobu 17. století, která tolik proměnila tvář Evropy, kde žili lidé zapomenutí v toku času.