Rytíř se Smíchovem v erbu

Na pražském Smíchově bylo několik šlechtických podnikatelů v dnešním slova smyslu – průmyslníků, obchodníků i velkomajitelů realit, kteří významně formovali tuto čtvrť do podoby jak jí známe dnes. 

Někteří patřili k tzv. nové šlechtě císařství, tj. byli za zásluhy císařem povýšení v první či druhé generaci do šlechtického stavu. Obvykle byli obdařeni titulem - rytíř (Ritter von), méně pak svobodný pán (Freiherr von).

Mezi tyto „smíchovské“ šlechtice s erbem patřil i  Eduard rytíř Daubek ml., syn Eduarda rytíře Daubka st.,  (* 29. 1. 1844 Praha, † 7. 12. 1912 Praha).  Ve velkostatkářské kurii zemského sněmu zastupoval 1872–82 německý nesvěřenský velkostatek, přičemž si víc než politických záležitostí hleděl otázek hospodářských. Na pražském Smíchově založil parní mlýn a z přilehlých parcel věnoval 1883 u příležitosti narození princezny Alžběty (vnučky Františka Josefa I.) asi 37 000 čtverečních metrů na zřízení městského parku, který později vznikl v místě dnešního Arbesova náměstí. Rytířský titul získal za zásluhy již jeho otec.

Na tomto místě chci upozornit na častý omyl i v některých odbornějších publikacích. Uvádí se, že Daubkové měli v erbu větev dubu s žaludy, tj mluvící znamení. Tento erb ale při povýšení do stavu šlechtického obdržel pouze  Josef Šebestián rytíř Daubek. Eduard rytíř Daubek st. obdržel zcela jiný erb. Oba příbuzní totiž byli povýšeni do šlechtického stavu nezávisle.

Kromě pozemků v místě dnešního Arbesova náměstí věnoval Eduard mladší  pozemky pro další veřejný park, a to půvabný dnešní park na Skalce. Eduard vystavěl na Skalce park, který roku 1889 daroval smíchovské obci. Ta pověřila architekta Františka Thomayera, aby park ještě lépe zvelebil, což se také v letech 1891-4 stalo. A Thomayerovu výslednou podobu neoklasicistní parkové úpravy s jezírkem a altánkem a značným převýšením můžeme vidět i dnes. Park je nevelký, ale po nedávné revitalizaci patří ke skutečně půvabným koutům naší krásné Prahy.

Další stopou Eduarda na Smíchově je zdobný park Santoška se stejnojmenným letohrádkem. Kdysi zdejší dávno zaniklou vinici vlastnil Jan starší z Popovic. Jemu byla v 17. století zabavena za účast na stavovském povstání a ve 20. letech 18. století ji dostal darem doktor František Vilém Sonntag od Adama Františka knížete Schwarzenberga za právní služby. Dle Sonntagů se jmenuje tato oblast Santoška. Ostatně smíchovské pozemky z velké části patřili rodu Schwarzenbergů, dodnes se tak říká oblasti kolem autobusového nádraží „Na Knížecí“, rod připomíná i erb na rohu činžovního domu v křížení ulic Nádražní a Ostrovského. Doktor Sonntag zde dal na místě usedlosti postavit barokní předměstskou vilu a kolem ní nechal upravit zahradu se sochařskou výzdobou. Daubek poté v 19. století upravil letohrádek

v novogotickém slohu, mj. na vile dodnes vidíme erb Eduarda, stejně tak významnou přestavbou prošel i celý park. Santošku jako nedalekou Skalku převedl na smíchovskou obec. Město tak získalo rozsáhlé pozemky, které mohlo upravit pro potřeby veřejných parků, tolik žádaných v moderních městech, zvláště pak v rodících se průmyslových čtvrtích, kde byl stálý nedostatek obecních pozemků.

Eduard rytíř Daubek ml. se tak právem řadí k „smíchovským rytířům“, kteří se zasloužili o dnešní podobu této nesmírně barvité a zajímavé pražské čtvrti.