Řepice – mezi zlatými kapry a latinskou poezií

Řepice je obec u Strakonic, která leží v Jihočeském kraji asi tři kilometry severovýchodně od města. Je to vesnice, která je usazena v duze řepických rybníků se starými názvy – Bradýř, Bašta, Okrouhlík, a velké rybníky Dolní řepický a Pilský. Rybníky i dnes plní svou hospodářskou funkci. A na vesnici můžeme shlížet z vrchu Hradec a Jaslov porostlými hustými lesy. Krajina se zde neměnila po staletí, ale proměňovala se ves.

Řepice historicky patří k nejvýznamnějším obcím v okolí Strakonic. V 16. století to bylo centrum humanistické poezie Českého království. A to díky Janu staršímu Hodějovskému z Hodějova (6. ledna 1496 tvrz Chotěřiny, nyní Kotýřina – 11. února 1566 Řepice). Latinsky Hoddeiovinus ab Hoddeiova. Jan pocházel ze starého rytířského rodu Hodějovských a panství koupil roku 1552 od Kateřiny ze Šternberka.

Hodějovský patřil ke úřednické a kulturní elitě předbělohorských Čech. Studoval na latinských školách v Míšni a ve Svídnici. V letech 1537–1555 působil jako místosudí Českého království. Díky sňatku se sestrou vlivného šlechtice Jiřího Žabky z Limberka se mohl opírat o jeho pomoc v spletitém světě správy království. Při stavovském povstání 1547 stál na straně Ferdinanda I. a postupně si získal důvěru nejmocnějších mužů království jako byl Vilém z Rožmberka, Jindřich ze Švamberka, Jan st. z Lobkovic a mnozí jiní. Získal si je svými vyváženými a uměřenými postoji, kdy sice stál na straně krále, ale zároveň nabádal, pokud mohl, k mírnosti vůči poraženým. Byl katolíkem, ale taktéž projevoval velkou náboženskou toleranci. V podstatě patřil k těm nejlepším mužům té doby, kteří byli tolerantní, smířliví a zároveň velmi kultivovaní a vzdělaní. Byl čtyřikrát ženat – s Reginou z Vratišova, Annou z Limberka, Voršilou z Újezda a Magdalenou z Brloha. Zůstala po něm pouze jediná dcera Alena.[1]

Vrcholem jeho majetkového vzestupu byla koupě panství Řepice. Nový majitel v Řepici sídlil od roku 1555, kdy opustil úřad a věnoval se pouze kulturní činnosti. Nechal zdejší tvrz přestavět v renesančním slohu na zámeček. Ve tvrzi se nacházelo množství pokojů, jejichž vybavením by podle dobových popisů nepohrdl ani panovník. Tvrz, označovanou tehdy také jako hrad, chránilo opevnění a přiléhala k ní botanická zahrada. U paláce byla věž se zlatým kaprem na věžičce – zlatý kapr v modrém poli byl erbovní figurou Hodějovských. V knihovně měl knihy dobové i historické, i mnoho prvotisků. Kolem sebe soustřeďoval plejádu humanistických spisovatelů a básníků (např. univerzitního mistra Matouše Collina z Chotěřiny, matematika a astronoma Tadeáše Hájka z Hájku, kronikáře, literáta a duchovního Václava Hájka z Libočan, literáta a tiskaře Mikuláše Konáče z Hodiškova, literáta a básníka Martina Kuthena ze Šprinsberku), ale také právníků a učených literátů. Ti si zde knihy navzájem půjčovali, vyměňovali či je do knihovny darovali. Na Řepici i tvořili a zdejší krajina jim byla obrazně slunnou Itálií či antickým Římem. Jeho sídlo se tak stalo jedním z center českého humanismu. [2] Řepice nabyla proslulosti po celé zemi. Svou literární družinu podporoval i finančně jako mecenáš a byl to právě on, kdo přesvědčil Václava Hájka k sepsání slavné Kroniky české.[3]

Hmotová rekonstrukce zámku Řepice a zahrady 16. století (autorem je Mgr. Ondřej Štěpánek)

Hodějovský navazoval na italský humanismus a snažil se o rozkvět latinské písemné tvorby jako za starších dob Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic.[4] Dlužno říci, že někdy jeho snaha nebyla příliš šťastná, a to když požadoval, aby básníci veršovali díla právní či vědecká, což nebylo ku prospěchu umělecké stránky věci. V 50. letech 16. století nechal vydat tiskem sbírky tvorby své literární družiny - Farragines poematum – jedná se o latinské básně mnoha autorů, které uspořádal mistr Matouš Collinus z Chotěřiny. Tato čtyřsvazková sbírka měla v Čechách poměrně velký ohlas a lze říci, že ovlivnila další humanistickou tvorbu v Čechách a je dodnes významným pramenem studia předbělohorské poezie.

Jan Hodějovský umírá na Řepici roku 1566 a byl pohřben v řepickém kostele svaté Maří Magdalény.

Po Janově smrti přenechala jeho dcera Alena Dýmová z Hodějova právo k doživotnímu užívání tvrze Oldřichovi z Hodějova, který panství spravoval až do své smrti dne 10. dubna 1578. Tvrz poté získal jeho bratr Bernard mladší z Hodějova, který ji zastavil svému strýci Bernardovi nejstaršímu († 1621). Oba dva se zúčastnili stavovského povstání na straně vzbouřených stavů, a proto tvrz roku 1620 dobylo a vypálilo císařské vojsko vedené Martinem de Hoeff-Huertou.[5] Rok 1620 znamenal zkázu slavné humanistické knihovny a definitivní zánik slávy Řepice a její ústup z dějin. Z areálu bývalého panského sídla se dochovalo pouze několik fragmentů, ke kterým patří renesanční sýpka, v základním obrysu zahrada, západní zeď a dvě bašty, které ke zdi přiléhají. Ze třetí bašty zůstalo jen dva metry vysoké torzo zdi a čtvrtá bašta beze zbytku zanikla.

Contrā vim mortis nōn est medicāmen in hortīs – Proti síle smrti se v zahradě nenachází žádná léčivá bylina. A nenašla se ani v botanické zahradě Hodějovského. Ale kdysi u řepických rybníků zněla harfa Apollonova a její dozvuky pozorný návštěvník kraje jistě uslyší i dnes.

Fotografie: autor pan Alan Šturm

Část jihozápadní ohradní zdi bývalé zahrady Hodějovských. Vtékající potůček dříve napájel rybí sádky

Menší z obou bastionových věžic (70.léta 16.stol.) v jihozápadním úseku ohradní zdi bývalé zahrady

Větší z obou pozdně renesančních bastionových věžic (70.léta 16.stol.) v severozápadním nároží ohradní zdi

Část komplexu hospodářských budov bývalého poplužního dvora na severním okraji návsi.

Renesanční štít v jižním (návesním) průčelí jedné z budov bývalého poplužního dvora.

Pohled do bývalé zahrady Hodějovských z východní strany.

Pohled na jihozápadní okraj obce Řepice s částí dochované ohradní zdi bývalé zahrady Hodějovských

Výstavný kamenný pozdně gotický špýchar v centru obce. Pochází ještě z doby Řepických ze Sudoměře

Kostel sv.Marie Magdalény v Řepici, celkový pohled od severu

Fragment epitafu Jana st. Hodějovského z Hodějova a na Řepici z r.1566. Z červeného mramoru, poškozený

Značně poškozený a později opravovaný figurální náhrobník Voršily Jeníškové z Újezda

Kostel sv.Marie Magdalény v Řepici, interiér. Gotická kamenná křtitelnice zdobená reliéfy erbů, dnes umístěna při jižní stěně lodi.

Kamenný pozdně gotický reliéfní a nápisový náhrobník Jana ml. Řepického ze Sudoměře z r. 1549. Dnes druhotně umístěn v západní vstupní předsíňce kostela.

Malý mramorový nápisový náhrobník jedné z brzy zemřelých dcer Jana st. Hodějovského z Hodějova. Dnes rovněž osazen ve vstupní západní předsíňce kostela.

Nápis na náhrobníku Jana ml. Řepického: „Léta Páně 1549 v úterý na den Boží moudrosti umřel urozený pan Jan Řepický ze Sudoměře, syn urozeného a statečného pana Adama Řepického ze Sudoměře a na Řepici, slavné paměti králové Její Milosti podkomořího. Tuto jest.“ Pozn. Adam Řepický, otec Jana ml., byl podkomořím věnných měst české královny (králové) Anny Jagellonské. Zemřel až po svém synovi, r.1551 na malárii v severní Itálii. Pohřben v Miláně.

[1] Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 2. svazek = Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia Cultuae. Založili A. Truhlář a K. Hrdina, pokračovali J. Hejnic a J. Martínek. 1. vyd. Praha, 1966, s. 317-320

[2] Humanismus (z latinského humanus, lidský) je pozdější označení pro filosofické, literární a kulturní hnutí, vzniklé v Itálii ve 14. století, charakteristické obnoveným zájmem o klasické jazyky, antickou kulturu a filosofii a vysokým hodnocením lidské osoby, včetně její zbožnosti a ctností

[3] Kronika česká, běžně známá jako Hájkova kronika, je česky psaná humanistická kronika o dějinách českého národa, kterou napsal kněz Václav Hájek z Libočan. Hájek vylíčil českou historii v souladu se žánrem kroniky „od nepaměti“ a dovedl ji až do korunovace Ferdinanda Habsburského českým králem. Kronika je kladně hodnocena zejména kvůli jazykové a literární hodnotě, ale naopak proslula historickou nevěrohodností pro své volné nakládání s historickými fakty a jejich vymýšlení. Vědecká kritika kroniky spoluutvářela počátky moderní české historiografie.

[4] Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461, Hasištejn u Kadaně – 14. listopadu 1510 Hasištejn) byl slavný český latinsky píšící humanistický básník, prozaik a cestovatel. Za něj došlo k rozkvětu latinské poezie v Čechách.

[5] Martin de Hoeff-Huerta byl nizozemsko-španělský šlechtic, voják a později generál habsburské císařské armády, působící především v českých zemích během třicetileté války. Proslul jako negativní vzor pobělohorského parvenue.