Pomník ztracený na 107 let se vrací do pražské paměti

Po 107 letech v ústraní se Radeckého pomník znovu hlásí o místo v srdci Prahy. Pomník bude obnoven.

Pomník maršála Josefa Václava Radeckého z Radče má po více než sto letech znovu stát na Malostranském náměstí. Nejde přitom jen o návrat kusu bronzu a kamene. Jde o návrat příběhu, který byl dlouho odložen stranou, protože se nehodil do jednoduchého výkladu dějin.

Radeckého pomník byl na Malostranském náměstí odhalen v roce 1858, tedy ještě za života generace, která maršála vnímala jako jednu z nejvýraznějších vojenských osobností své doby. Autory sochařské části byli bratři Josef a Emanuel Maxové, architektonické řešení navrhl Bernhard Grueber. Sousoší nestálo na náměstí náhodou: mělo být reprezentativním dílem ve veřejném prostoru, které spojovalo vojenskou slávu, dobový patriotismus i pražskou uměleckou tradici. Po vzniku Československa se však pohled na podobné památky rychle změnil. Důvodem bylo, že se u sochy konaly přísahy vojáků v době Velké války a socha se tak v očích mnoha Pražanů stala místem rakouského militarismu, který stál životy tisíců mužů v nesmyslné válce. V roce 1919 byl pomník rozebrán a uložen do Lapidária Národního muzea, zatímco podstavec zmizel později.

Současné rozhodnutí pražských zastupitelů počítá s tím, že se město obrátí na Ministerstvo kultury kvůli možnosti využít originál sousoší, které je dodnes uloženo v Lapidáriu. Pokud by se originál vrátit nemohl, přichází v úvahu vytvoření věrné kopie. Odhadované náklady se pohybují zhruba mezi 15 a 30 miliony korun podle toho, jaká varianta nakonec převáží a jak rozsáhlé budou restaurátorské a technické práce. Pomník se ale zřejmě nevrátí přesně na původní místo, protože dnešní dopravní uspořádání Malostranského náměstí je jiné než v 19. století.

Na tom, že se téma návratu pomníku vůbec udrželo ve veřejném prostoru, má hlavní zásluhu Spolek Radecký a jeho předseda pan Ing. arch. Jan Bárta. Právě jeho dlouhodobá práce připomínala, že nejde o okrajovou kuriozitu, ale o významnou památku pražského veřejného prostoru. Zmínit je třeba i osobní nasazení pana Mgr. Michaela Herese z české komendy Řádu sv. Jiří – evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského, který patří k těm, kdo se o obnovu a návrat Radeckého sochy dlouhodobě zasazovali. Bez podobné vytrvalosti by se zřejmě myšlenka návratu pomníku na Malou Stranu jen těžko dostala až do dnešní fáze politického a odborného projednávání.

Pan Mgr. Heres při projevu na zastupitelstvu Hl. města Prahy a původní pomník a nový návrh umístění (se souhlasem pana Herese a wikipedie)

Právě tady začíná nejzajímavější část celé věci. Zastánci návratu připomínají, že Radecký nebyl jen „rakouský maršál“, ale také český šlechtic spjatý s českými zeměmi a osobnost evropského formátu. Zdůrazňují uměleckou hodnotu pomníku a tvrdí, že Praha by neměla své dějiny třídit jen podle toho, co se jí dnes pohodlně hodí. Odpůrci naopak upozorňují na Radeckého roli v habsburské monarchii a zejména na jeho působení v severní Itálii během revolučních let 1848 a 1849. Podle nich by návrat pomníku bez jasného vysvětlení mohl působit jako nekritická oslava vojenské moci.

Rozumné řešení proto neleží v tom, že se z Radeckého udělá buď hrdina bez poskvrny, nebo naopak postava, o které se nemá mluvit. Město by mělo nabídnout kontext. Pokud se pomník skutečně vrátí, měly by ho doprovázet srozumitelné informace o tom, kdo Radecký byl, proč byl v 19. století oslavován, proč byl po roce 1918 odstraněn a proč se o jeho návratu dnes znovu jednalo. Takový přístup je dospělejší než bourání i bezvýhradné uctívání. Připouští, že zvláště naše dějiny nejsou čisté a jednoduché, ale právě proto stojí za to je vyprávět poctivě.

Malostranské náměstí je místo, kde se pražská historie potkává s každodenním provozem města. Právě proto by návrat Radeckého pomníku neměl být jen technickou instalací sochy, ale promyšleným gestem. Může připomenout, že veřejný prostor není muzeum zbavené sporů. Je to živé místo, kde se minulost neustále přepisuje, vysvětluje a někdy i napravuje. Jestli se Radecký na Malou Stranu vrátí, nebude to konec debaty. Spíš její další kapitola.