Pod popelem Vesuvu, v tichu růžence: Pompeje mezi pamětí na zánik a nadějí nového začátku

Pompeje nejsou jen městem zasypaným Vesuvem, ale i místem nového začátku. Vedle antických ruin zde vyrostla bazilika Panny Marie Růžencové, která připomíná, že i krajina postižená katastrofou může nést víru a pomoc druhým.

Děkuji své ženě Veronice za trpělivost, podporu a inspiraci, které mě při psaní tohoto textu provázely.

Bazilika Panny Marie Růžencové v Pompejích stojí v moderním městě Pompei, jen několik kroků od světa, který kdysi pochoval Vesuv. Právě v tom je její zvláštní atmosféra. Na jedné straně antické město se svými domy, obchody, malbami a zaniklou lidskou každodenností; na druhé straně novověká svatyně, která vyrostla z modlitby, dobročinnosti a snahy pozvednout chudý kraj pod sopkou. Jedná se o pontifikální baziliku pod přímou správou Svatého stolce. Není to jen sousedství dvou památek. Pompeje jsou místem, kde se potkává paměť strašné katastrofy s potřebou nového začátku. Návštěvník může dopoledne procházet ulicemi římského města a odpoledne vstoupit do baziliky, jejíž příběh patří už jiné době, ale stále stejné krajině pod mlčenlivým a majestátním Vesuvem.

Ruiny pompejí – ulice a nekropole – fotografie Veronika Kučerová

Vznik svatyně a postavy Bartola Longa a Marianny de Fusco

Za vznikem svatyně stojí především Bartolo Longo, advokát, neapolský šlechtic a později výrazná osobnost katolického života v jižní Itálii. Do Valle di Pompei se dostal jako správce části majetku hraběnky Marianny Farnararo de Fusco. Tehdy šlo o chudý a zcela zanedbaný venkovský kraj. Právě tady však Longo začal rozvíjet myšlenku nové mariánské úcty. Roku 1875 získal obraz Panny Marie Růžencové a o rok později se začalo se stavbou kostela.

Hraběnka de Fusco byla pro tento záměr důležitější, než by se mohlo zdát z pouhé časté zmínky o jejím mecenášství. Poskytla zázemí, peníze i společenské kontakty mezi neapolskou šlechtou, která měla tehdy stále vliv, byť po sjednocení Itálie její význam a moc velmi rychle upadaly. Díky nim se podařilo získávat další příspěvky na stavbu i na charitativní díla. Z Pompejí se tak postupně nestávalo jen poutní místo, ale také středisko konkrétní pomoci v regionu poznamenaném chudobou. K nejviditelnějším výsledkům patřil sirotčinec pro opuštěné dívky.

Bazilika

Zajímavé je, že právě pozemky spojené s hraběnkou de Fusco měly také archeologický význam. Ve Valle di Pompei se v 19. století při výkopech i náhodných nálezech objevovaly zbytky antického osídlení, včetně místností s malbami poblíž amfiteátru. Na jednom území se tak doslova překrývaly dvě vrstvy příběhu: pod zemí římské Pompeje se svým světem obrazů, zvyků a tělesnosti, nad zemí nová křesťanská svatyně a díla charity.

Svatyně se postupně rozšiřovala a roku 1901 získala významné církevní postavení. Pravidelně ji navštěvují papežové, naposled Lev XIV. Dnes je bazilikou i katedrálou územní prelatury Pompeje. Její význam ale nespočívá jen v architektuře nebo v počtu poutníků. Důležitá je i proměna místa: z místa mezi ruinami a chudým venkovem se stalo centrum modlitby, kultury a sociální pomoci. Bartolo Longo i Marianna Fusco pak iniciovali založení telegrafní stanice ve městě, pošty, veřejných budov a hraběnka věnovala svůj palác na sídlo radnice nových Pompejí.

Úcta k Panně Marii Růžencové zde proto není pouze zbožností. Růženec se v pompejském příběhu spojuje s představou obnovy, smíření a služby druhým a vlastně i vznikem nového města. Bazilika, dva zbožní lidé a mariánská úcta přímo vytvořily město.

Pompeje: město, které pochoval Vesuv

Starověké Pompeje byly živým římským městem v Kampánii. Když je roku 79 n. l. zasypal popelem výbuch Vesuvu, znamenalo to pro jejich obyvatele katastrofu. Pro pozdější generace však popel a pemza uchovaly město v neobyčejné úplnosti: ulice, domy, nápisy, fresky, hospody, obchody i drobné předměty denní potřeby.

Proto dnes Pompeje nepůsobí jen jako soubor ruin. Člověk v nich snadno získá dojem, že se ocitl v přerušeném dni. Vidí místa veřejného života, lázně, chrámy, domy bohatých i skromnější obydlí. Moderní bazilika za hradbami antického areálu k tomuto dojmu přidává další vrstvu: připomíná, že dějiny místa neskončily erupcí.

Právě zde se otevírá pro člověka zvláštní pocit. Antické Pompeje mluví o křehkosti lidské civilizace, ale zároveň velmi otevřeně ukazují radost ze života, smysl pro krásu, obchod, zábavu i tělesnost. Bazilika naproti tomu představuje pozdější snahu dát krajině nový duchovní, a i sociální význam.

K Pompejím patří i malby a předměty, které moderní návštěvníky často překvapí svou erotickou otevřeností. Nejde jen o známý lupanar, čili veřejný dům, ale také o soukromé domy a drobné symboly spojené s plodností, ochranou domácnosti nebo štěstím. Objevují se zde zobrazení nahých postav i různých podob sexuálních scén, které nepřipomínají jen ochrannou symboliku, ale také mužské představy, touhu a chtivost, včetně motivů, které ukazují, že erotika mezi muži byla v římském prostředí přítomná a v určitých souvislostech zcela společensky přijatelná. Římský svět s těmito obrazy zacházel jinak než pozdější křesťanská kultura. To, co se nám může jevit jako výslovně sexuální, mohlo být v antickém prostředí běžnou součástí obrazového jazyka a veřejného prostoru. Nelze ale zapomínat, že pro společnost 19. století, a často i pro naši dobu, představovaly erotické nálezy v Pompejích problém. Objevy v Pompejích proto zásadně narušily idealizovanou představu antiky jako světa vznešených děl, vznosné latiny a římského práva. Vedle chrámů, nápisů a uměleckých památek se před badateli i veřejností objevily také zcela tělesné scény z každodenního života Římanů. Patřily mezi ně fresky, sochy i předměty denní potřeby s erotickými motivy, které ukazovaly, že antický vztah k tělu, plodnosti a sexualitě byl mnohem otevřenější, než si společnost 19. století dokázala připustit. Proto byla řada těchto nálezů přesunuta do takzvaného Gabinetto Segreto v dnešním Národním archeologickém muzeu v Neapoli. Tato zvláštní sbírka dlouho zůstávala skrytá před širší veřejností a plně přístupná se stala až v moderní době.

V této krajině není správné stavět proti sobě „pohanskou smyslnost“ a „křesťanskou čistotu“. V Pompejích se spíše ukazuje, jak proměnlivě lidé v různých dobách rozuměli tělu, smrti, vině, naději a posvátnu. Bazilika Panny Marie Růžencové tuto starší vrstvu nemaže. Přidává k ní další vrstvu: místo modlitby k Bohu a sociální služby bližním, která byla v tomto naopak velmi cizí antickému světu, kde bylo součástí společnosti otroctví či kruté výboje.

Vedle sebe tu stojí antický běžný život, erotické malby, pohřební ticho dávné katastrofy, křesťanská modlitba i sociální práce 19. století a 21. století. Každá z těchto vrstev vypráví něco jiného, ale všechny bezezbytku patří k téže krajině.

Pompejská svatyně proto nepůsobí zajímavě jen jako náboženská stavba. Je zajímavá i tím, že vznikla tam, kde se půda doslova otevírala minulosti. Na pozemcích spojených s hraběnkou de Fusco se objevovaly stopy antického světa, zatímco nad nimi se rodilo nové poutní centrum. Nejde o vítězství jedné kultury nad druhou, ale o vrstvení lidských dějin.

Právě v tom vidím dnešní smysl Pompejí. Nejsou jen turistickou atrakcí ani kulisou dávné katastrofy. Ukazují, jak se na jednom místě potkává tělo a duše, život a smrt, paměť a naděje. Křehkost a touha po životě. Bazilika Panny Marie Růžencové k tomuto příběhu přidává tichou, ale výraznou tečku: připomíná, že i krajina poznamenaná zánikem může být znovu obydlena lidskou vírou a solidaritou.

Dodnes oba zakladatele připomínají jejich erby. Pod oltářem, mezi hnědočervenými sloupy a zlacenými bronzovými hlavicemi, se nachází zlatá mozaika zobrazující Mystického Beránka; po stranách jsou erby Bartola Longa a hraběnky De Fusco. Bartolo Longo neužíval svůj rodový erb břevna provázeného třemi hvězdami, ale znak Kongregace dominikánských sester Dcer nejsvětějšího růžence, kterou spolu s Mariannou založil (nakloněný kříž nad mořem). Marianna Farnararo De Fusco de Longo užívala čtvrcený erb, kde byly hvězdy z erbu druhého manžela (Longo) provázené rukou držící lilie (odkaz na rod otce Farnararo) v modrém poli (odkaz na erb prvního manžela Fusco) a orlice z rodového erbu matky (Martinelli).