Pernštejnové a Don Quijote de la Mancha – osudy Juany de Pernestan

v klášteře Veruela nedaleko Zaragozy můžeme vidět mezi španělskými erby i nám známý erb zubří hlavy moravských Pernštejnů. Jak se sem dostal? Do dalekých Španěl ho přinesla Jana z Pernštejna, která se narodila v Praze roku 1556 jako dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštejna (1530–1582) a jeho španělské manželky Marie z rodu Manrique de Lara y Mendoza (1538–1608).

Ještě za otcova života v srpnu 1581 odešla do Španělska jako dvorní dáma císařovny vdovy Marie Španělské, jejímž manželem byl císař Maximilián II. Habsburský a bratrem španělský král Filip II., a proto se po smrti manžela vrátila do rodného Madridu. Mateřským jazykem Jany byla španělština a uměla i italsky, proto také plnila službu tlumočnice. [1]Cestou se Jana z Pernštejna seznámila se svým budoucím manželem Fernandem de Gurrea y Aragón y Borja (1546 – 1592), který byl významným aragonským šlechticem, 5. vévodou z Villahermosy [2]a hrabětem z Ribagorzy. Postavení dvorní dámy bylo pro ni velmi výhodné. Přinášelo nejen prestiž, ale i vysoké věno, které bylo vypláceno dvorním dámám, což bylo vítané v případě povážlivě slábnoucí ekonomické situace Pernštejnů. Pro rodinu Fernanda byl sňatek také příležitostí, a to jak se více přiblížit ke králi a dvoru.

Fernando de Aragon a Juana de Pernestan (wikipedie)

Fernando pocházel z rodu aragonských králů a jeho matka Luisa de Borja byla sestrou jezuitského světce i generála jezuitského řádu sv. Františka Borgie (de Borja). Luisa byla zároveň tetou španělského velvyslance v Praze Juana de Borja y Castro. Patrně právě v Praze byl zprostředkován sňatek Jany a Fernanda. Po příjezdu do Madridu se Jana připojila k císařovně vdově, která se svou dcerou princeznou Markétou pobývala v klášteře Descalzas Reales. Zde se v únoru 1582 zasnoubila s požehnáním sevillského arcibiskupa jako Juana (Ana) de Pernestan, ale k samotnému sňatku došlo až za tři roky. Tuto dobu trávila se svou sestrou Luisou v klášteře Descalzas Reales, což byl klášter bosých klarisek nedaleko královského paláce a byl nejen duchovním, ale i společenským místem, kde nacházely své útočiště ovdovělé či neprovdané šlechtičny a členky královské rodiny. Ke sňatku došlo v katedrále v Zaragoze, celebroval arcibiskup sevillský Roderigo de Castro, a to za přítomnosti Filipa II. a výkvětu aristokracie Španělska. Janu vedla k oltáři samotná císařovna vdova Marie. Aristokratický pár vévodů pak žil v jejich paláci v Madridu a narodily se jim tři dcery. [3] Nejstarší, María Luisa, byla později 7. vévodkyní z Villahermosy a Juana a Isabel sloužily v první polovině 17. století královnám Markétě Rakouské a Isabele Bourbonské jako „meninas“ a bohužel zemřely v dětském věku.

Klášter Descalzas Reales v Madridu a Marie Luisa, dcera Juany de Pernestan (wkipedie)

Nicméně manželství Juany poměrně brzy tragicky skončilo. Na konci 16. století bylo hrabství Ribargozo [4] v království Aragon, kde vládl vévodský pár z titulu hrabat, zmítáno nepokoji a povstáním jejich vazalů. Jednalo se o období, kdy na Iberském poloostrově stále existovaly suverénní země, které se až postupně stávaly zeměmi korunními španělského krále. Za Filipa II. se Koruna snažila o odebrání léna hrabatům de Ribargozo a o získání koruny Aragonského království. Fernando se v důsledku tohoto složitého zápasu ocitl uvězněn nepřáteli vévodů de Villahermosa na základě obvinění ze spoluúčasti na nepokojích a povstání vůči králi. Fernando byl nakonec donucen vzdát se hrabství ve prospěch Koruny Španělska a uvězněn na hradech Burgos a Miranda de Ebro, kde ve vězení roku 1592 zemřel. Titul hraběte pak roku 1598 přechází na Filipa II.

Znak hrabství Ribargozo, znak vévodství Villahermosa a detail erbu vévodů de Villahermosa (wikipedie)

Juana de Pernestan se dostává do složité situace, ale celý majetek jí naštěstí není konfiskován, zároveň se musí vyrovnat se s postupnou smrtí všech svých dcer a péčí o své vnuky. Starala se o zbylý majetek a podepisovala se jako hraběnka či vévodkyně „de Ribargozo“. Střídavě žila ve svém paláci v Madridu a ve Valladolidu. Nakonec odchází do kláštera Descalzas Reales, kde roku 1631 umírá. Do Čech se již nikdy nevrátila, ale psala si s příbuznými a zajímala se o zdejší poměry, vítala kupříkladu nástup Ferdinanda II. na český trůn jako skvělého panovníka. V klášterním muzeu se dodnes zachovaly památky na ní jako její velký kříž z českého skla nebo obraz odchodu císařovny Marie z Čech, kde je v pozadí vidět Praha.

Taktéž se dlouhodobě snažila o rehabilitaci svého zesnulého manžela Fernanda. Což se jí nakonec roku 1595, jistě s přímluvou Marie a jejího dvorského okruhu přátel, podařilo. Fernando de Villahermosa byl posmrtně rehabilitován a byla mu navrácena čest a veškeré pocty. Původně bylo tělo manžela pochováno v cisterciáckém klášteře Miranda de Ebro, ale roku 1589 bylo převezeno do nově postavené monumentální rodinné hrobky vévodů de Villahermosa v klášteře Veruela nedaleko Zaragozy. Hrobka je dochována dodnes a nápis na ní zmiňuje i rehabilitaci Fernanda a je zde zvěčněno i jméno jeho choti Juany de Pernestan s aliančním erbem Pernštejnů a Villahermosů. Roku 1636 byly ostatky Juany převezeny po bok manžela, kde tato příslušnice starého moravského rodu odpočívá dodnes. [5]

Klášter Veruela (wikipedie)

Blízký vztah s císařovnou vdovou Marií také pomohl zajistit, aby práva její dcery Marie Luisy na vévodství Villahermosa byla uznána v soudním sporu, který vedla se svým bratrancem o dědictví rodinného majetku. Nakonec se v roce 1610 Marie Luisa a její bratranec Carlos de Borja dohodly na manželském svazku, který sladil jejich zájmy „z důvodu naléhavých důvodů, jako je zachování tohoto domu a jeho spojení“ - „por haber causas tan urgentes como son la conservaçion de esta cassa y la union della“. [6] Marie Luisa se tak stala 7. vévodkyní de Villahermosa. Svatba se konala za účasti krále Filipa III. a svědčila o trvající rodové prestiži dcery Jany z Pernštejna.[7] Manžel byl později radou Filipa IV. a prezidentem Nejvyšší rady Portugalska. Zajímavostí je, že tento manželský pár Marie Luisy a Carlose se patrně stal předobrazem pohostinných a milých vévodů de Villahermosa, které zobrazil spisovatel Cervantes v slavném románu Don Quijote de la Mancha II. díl. V českém vydání z roku 1966 (SNKLU) je najdeme zmíněné na stranách 498 až 633. [8] V románu je navštívil rytíř Quijote a Sancho Panza v jejich paláci Pedrola u Zaragozy, kde ho s úctou a laskavostí hostili.

Palác vévodů de Villahermosa v Zaragoze a v Madridu (wikipedie)

Až tak daleké byly stopy Jany z Pernštejna – Juany de Pernestan na iberském poloostrově a dosah starobylého moravského rodu erbu zubří hlavy, který zdobí nádherné gotické prostory kaple v klášteře Veruela.

[1] MAREK, Pavel, VOREL, Petr a kol, Pernštejnové v evropských dějinách, Červený Kostelec, 2023, s. 159-161

[2] Vévodství Villahermosa je španělský šlechtický titul královského původu, vytvořený v roce 1476 Janem II. Aragonským ve prospěch svého nevlastního syna Alfonsa Aragonského a Escobara , nevlastního bratra Ferdinanda Katolického. Je to jeden z nejdůležitějších šlechtických titulů ve Španělsku. Rodinné motto zní „Sanguine empta, sanguine tuebor“ . Jeho název odkazuje na obec Villahermosa del Río , v provincii Castellón. Vévodové jsou zároveň španělskými grandy. Od roku 1997 je nositelem titulu Don Álvaro de Urzáiz y Azlor de Aragon.

[3] RYANTOVÁ, Marie, Polyxena z Lobkovic, obdivovaná i nenáviděná první dáma království, Praha, 2016, s. 96-98

[4] Hrabství Ribagorza bylo jedním z hrabství na území, které v první polovině 9. století někteří kronikáři karolínského dvora nazývali Marca Hispanica. Zahrnovalo povodí řek Ésera a Isábena a také velkou část povodí Noguera Ribagorzana . Zhruba odpovídá dnešní aragonské oblasti zvané Ribagorza. Spolu s hrabstvími Aragon a Sobrarbe později vytvořilo Aragonské království.

[5] KOTYK, Jiří, Juana z Pernštejna 1556-1631. In: Heraldika a genealogie 28, 1995, č. 3,4, s. 133-140

[6] Dostupné online: https://historia-hispanica.rah.es/biografias/22004-fernando-de-gurrea-y-aragon [citováno 13.7.2025] zde nesprávně Carlos de Borja označen jako strýc Marie Luisy a rok 1623 je uváděn jako datum svatby

[7] WEINER, Jack, Lechos de rosas y de espinas: Juana Pernestán (1556-1631) María Luisa de Aragón (1585–1623) y Don Quijote (II: 1615), IBERO-AMERICANA PRAGENSIA, ročník 45, díl 2, 2017, 53–73, dostupné online https://karolinum.cz/data/cascislo/6583/IBAP_45_2.pdf [citace 13.7.2025]

[8] KOTYK, Jiří, Juana, tamtéž