Památka na vyhaslý rod Putz z Adlersthurnu - Kostel Nejsvětější Trojice v Praze

Kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě v Praze je památkou na krátký život rodu Putz z Adlersthurnu, který rychle zazářil, aby ještě rychleji zhasl. 

Kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě v Praze je barokní trojlodní budova s věží z roku 1713 postavená podle projektu Octavia Broggia.[1] jako součást později zrušeného kláštera řádu trinitářů, neboli Řádu nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců. [2] Na stavbě se podíleli i Kryštof Dientzenhofer a Jan Jiří Aichbauer mladší.

Donátorem celé stavby byl nejvyšší mincmistr Království českého svobodný pán Jan Ignác Putz z Adlersthurnu s manželkou Terezií Klárou Freislebenovou z Bischhofenu. Jan Ignác Putz patřil k potomkům rodu, který byl tehdy poměrně nedávno povýšen do šlechtického stavu. Byl součástí nových loajálních elit po Bílé hoře, o které se opíral císařský trůn.

Většinou se jednalo o příslušníky armády nebo úředníky (a jejich potomky). Charakteristický byl jejich rychlý společenský vzestup, kdy ve dvou generacích dosáhli i na vyšší šlechtické hodnosti svobodných pánů či hrabat, což by dřív za stavovského státu nebylo vůbec možné. Svou věrnost a vděčnost, kromě zbožnosti a snaze o záchranu své duše po smrti, projevovali velkorysými donacemi katolické církvi – stavbami chrámů či špitálů a podporou tzv. nových reformačních řádů. Odvrácenou stránkou tohoto vzestupu bylo, že se jim nedařilo ve sňatkové politice získat přízeň starých šlechtických rodů a mnohdy uzavírali sňatky s níže postavenými a málo významnými šlechtickými rody. V případě svobodného pána Putze vidíme, že si vzal za manželku příslušnici rodu Freislebenů z Bischofshofenu, který byl donedávna rodem erbovních měšťanů z Jihlavy.

Ze Švábska do Čech tak přišel předek rodu Tomáš Kornel Putz na začátku třicetileté války. Sloužil jako hejtman v Poděbradech a v Kolíně a zemřel roku 1631. Měl dva syny Jana a Marka. Jan se po Bílé hoře stal konfiskačním komisařem. Do českého rytířského stavu byl již jako dvorní rada povýšen 28. srpna 1631 a začal se psát jako Putz de Turaquila. V roce 1650 byl Jan Putz za setrvalé věrné služby císařem Ferdinandem III. Habsburským povýšen do starého českého rytířského stavu s latinským predikátem de Turaquila (von Adlersthurn). Nakonec byli Jan a Marek povýšeni do říšského rytířského stavu. Jan měl dva syny: starší Jan František Edmund (1637–1674) zemřel bez potomků, mladší Jan Ignác Dominik (1649–1718) byl přísedící a rada komorního soudu, nejvyšší mincmistr Království českého. Roku 1686 byl povýšen do českého stavu svobodných pánů. Jan Ignác však byl poslední mužský potomek rodu, kterým rod vymřel po meči.[3] Velkorysá donační politika manželů byla jistě poznamenána i nemožností zplodit děti a postupným vědomím, že rod von Adlersthurn po pouhých několika desítkách let vzestupu ji dále nezasáhne do pozemských dějin a zanikne. Stavby donátorů a přímluvy řeholníků trinitářů tak zůstanou jedinou hmatatelnou památkou na existenci této rodiny.

Majetkovou základnou rodu byla Mimoň, kde manželé Jan Ignác a Terezie financovali stavbu kostela a špitálu. V Praze spolu se svou manželkou na popud arcibiskupa Jana Josefa Breunera založili a podporovali pražský klášter trinitářů s výše uvedeným kostelem Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthurnu zemřel v roce 1718 a je pochován vedle své manželky v katedrále sv. Víta. Jelikož neměli děti, odkázal v roce 1708 majetek rodu třem svým sestřenicím, dcerám svého zesnulého strýce Jana Marka Putze z Adlersthurnu, pána na Schrattenthalu v Rakousku.

Erbovní štíty donátorů, Jana Ignáce Putze a jeho manželky Terezie Kláry Freislebenové z Bischhofenu, v oválných kartuších a dedikační nápis jsou umístěny nad hlavním vchodem do kostela, nad nimi na fasádě v pásu pod korunní římsou je vyzlacen latinský nápis o zasvěcení kostela SANCTISSIMA AC DIVINA TRINITATI. Edikulový portál má plně vyvinuté kladí, které hlásá pamětní nápis donátorů: IOANNES IGNATIVS ET THERESIA / BARONES DE PVTZ / ECCLESIAM FIERI FECEREVNT.

[1] Antonio Octavio Broggio (také Ottavio Broggio nebo Octavian Broggio, česky také Oktavián Broggio, 2. ledna 1670, Čížkovice v okrese Litoměřice – 24. července 1742, Litoměřice) byl český architekt a stavitel italského původu z období baroka. Jeho otcem byl barokní stavitel působící zejména v severních Čechách Giulio Broggio.

[2] BAŤKOVÁ, Růžena a kol.,  Umělecké památky Prahy (Nové Město, Vyšehrad), Praha,  1998, s. 129

[3]MAŠEK, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory po současnost, díl II. N-Ž. Praha , 2010, s. 124-125.