Od vápenky k erbu: příběh pražského cihláře Františka Ellenbergera

Dnešní Národní třída byla i svět cihelen. Právě z tohoto prostředí vyrostl František Ellenberger, muž, jehož hospodářský úspěch, charitativní činnost a veřejná služba vyústily roku 1873 v povýšení do šlechtického stavu.

Výroba vápna a cihel v prostoru dnešní Národní třídy představuje doklad staršího hospodářského využití území na rozhraní Starého a Nového Města pražského. Rodina Ellenbergerů zde provozovala vápenici a cihelnu v době, kdy se tato část města teprve postupně proměňovala z okrajového pásma při bývalém hradebním příkopu v reprezentativní městskou třídu. František Ellenberger získal roku 1789 staroměstskou cihelnu a vápenici, označovanou též jako podnik „na hřebeni“, situovanou na staroměstské straně pozdější Ferdinandovy třídy, dnešní Národní. Provoz vápenice zde pokračoval až do roku 1857. Obdobný typ předindustriálního výrobního areálu představovala také Hergetova cihelna na Malé Straně v dnešní Cihelné ulici, založená roku 1781 Františkem Antonínem Linhartem Hergetem a vybavená mimo jiné vápennými pecemi a sklady. Vápno a cihlářská výroba byly na přelomu 18. a 19. století nedílnou součástí stavebního a urbanistického vývoje Prahy, přestože se později z center městských reprezentativních prostor postupně vytrácely.

Záznam úmrtí Františka Ellenbergera st.

Pobytová přihláška Františka Ellenbergera ml.

Pro monarchii a rozvoj měst byly tyto provozy v době rozsáhlých asanací a nové výstavby klíčové. Vedly ke zbohatnutí jejich majitelů, a i zisku státních vyznamenání a najdeme mezi nimi také pozdější nositele šlechtických titulů. Patřil k nim i výše zmíněný František Ellenberger (20.2.1822 – 7.10.1888), který žil na Malé Straně a byl později pohřben na hřbitově Malvazinky[1] i se svojí chotí Rosou Brustovou. Získal rozsáhlý majetek velkovýrobou cihel a vápna. Později se rozsáhle věnoval charitativní činnosti a stal se ředitelem ústavu vdov a sirotků v Praze. Sídlil v reprezentativním domě v dnešní Valdštejnské ulici 6, kde dnes nalezneme novobarokní vilu Belgické ambasády. Dům byl původně majetkem malostranského tesaře Karla Brusta – otce manželky Ellenbergera. Charitativní činnost a veřejně prospěšná služba, jistě i ve spojení s majetkem a bezúhonností, přinesly Františkovi nejnižší šlechtickou hodnost: „šlechtic“ a erb. A to nejvyšším rozhodnutím císaře ze dne 27.9. 1873. Svůj náhrobek s šlechtickým titulem později umístili vedle náhrobku hraběnky Thun-Hohenstein, což jistě ukazovalo ambice novošlechticů. Mezi pozdější generálmajory císařství nalezneme rovnou dva syny Františka: rytíře Železné koruny III. třídy Karla (+1926) a rytíře Leopoldova řádu Františka, který bydlel Smíchově[2] (+1943).

Náhrobek F. Ellenbergera a chotí Rosou, roz. Brust

Bratrem Františka byl JUDr. Hermann Ellenberger-Röthlein (1824–1895), který se narodil v Praze jako Hermann Ellenberger. Taktéž usiloval o dosažení šlechtického titulu, nicméně jinou cestou. Roku 1863 byl jako dospělý adoptován Josefinou von Breuer, rozenou svobodnou paní von Röthlein. Žádost o přenesení titulu sice byla roku 1864 zamítnuta[3], ke spojení jmen však došlo. Později zastával různé soudní funkce v Uhersku (Levoča, Kežmarok, Košice) a kariéru zakončil jako prezident Krajského soudu v Jičíně. Po penzionování žil na pražském Smíchově ve vile Nikolajka[4]. Jeho pracovní zásluhy byly 2. května 1881 oceněny Řádem Železné koruny III. třídy. Následně císař František Josef I. 13. července 1881 povýšil Hermanna Ellenberger - Röthleina do rytířského stavu, udělil mu titul „rytíř“ a erb, který byl pozměněnou variantou erbu svobodných pánů von Röthlein. Ke konci života tak šlechtický titul získal i bratr továrníka Františka. I Hermann později spočinul na hřbitově Malvazinky.

Vlevo erb rytíře Hermanna a vpravo jeho bratra šlechtice Františka Ellenbergerů (vlevo souhlas s publikací prof. Županič a vpravo autor Mgr. Štěpánek)

Osudy Františka Ellenbergera a jeho bratra Hermanna ukazují proměnu společenského vzestupu v dlouhém 19. století. Šlechtický titul již nemusel vyrůstat pouze z pozemkové držby nebo vojenské kariéry, ale mohl být výsledkem podnikatelského úspěchu, odborné či úřední kariéry, veřejné prospěšnosti a loajality vůči monarchii. Ellenbergerův příběh je zároveň připomínkou méně viditelné vrstvy pražských dějin: světa vápenic, cihelen a řemeslné výroby 19. století ve spojení se společenskou ambicí, které spoluutvářely moderní Prahu.

[1] https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=68FC6BA3D13041BC96C62A2EAF812C40&scan=354#scan354

[2] https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1E6C5D4B23A911E08F90005056C00008&scan=1#scan1

[3] Jakékoliv přenášení či zisk šlechtických titulů adopcemi bylo možné pouze se schválením císaře.

[4] Nikolajka je pražská usedlost nacházející se na Smíchově. Na místě tehdejší vinice ji nechal na konci 17. století postavit JUDr. Antonín František Nikolai – adjunkt finančních úřadů, lichtenštejnský, eggenberský a schwarzenberský rada a zemský advokát. Zajímavostí je, že nedalekou usedlost Santoška získal taktéž advokát Schwarzenbergů – Sonntag.