O zakleté Antoinettě na Loudonském hřbitově a nesvaté době pod Svatým Hostýnem

Loudonský hřbitov pod Svatým Hostýnem znepokojivě připomíná dobu, kdy děti musely nést viny svých otců a nebylo jim souzeno zažít životní štěstí. Antoinetta hr. Sailern, rozená Loudon

V malebném kraji prozářeném poutním místem Svatý Hostýn na Valašsku je velmi zvláštní posvátný okrsek označovaný jako tzv. Loudonský hřbitov. Najdeme jej skrytý za pečlivě udržovanými tújemi v sousedství městského hřbitova. Je situován při silnici z Bystřice pod Hostýnem, jež směřuje k poutnímu místu na Svatém Hostýně. A jako by vyzýval ke zklidnění a zamyšlení před další cestou na Hostýn. Je zde ticho a klid.

Novorománská kaple na Loudonském hřbitově

Šlechtický hřbitov potomků slavného generála a polního maršála Ernsta Gideona Loudona, věrného vojevůdce císařovny Marie Terezie, nechal vybudovat v r. 1894 tehdejší majitel bystřického panství, svobodný pán Ernst Loudon, který byl c. a k. komořím a tajným radou ve Vídni. Spolu se svou ženou Henriettou hr. Seilernovou mají náhrobek ve střední části areálu. Hřbitovu dominuje novorománská pohřební kaple, kterou pro Loudony vyprojektoval vídeňský architekt Karel Mayereder. Interiéru kaple vévodí barevný triptych od akademického malíře Hanuše Schwaigera – donátoři s patrony. Loudonové získali bystřické panství dědictvím po hrabatech Wengerských – Monte l´Abbate v roce 1804.

Rod Wengersky

Samotný hřbitov je přehlídkou nadnárodního a mezinárodního charakteru mnoha aristokratických rodů starého mocnářství. Nalezneme zde tedy příslušníky původně polského hraběcího rodu Wengerských spojených s potomky starobylého rodu z italského Urbina – Rovere Monte l´Abbate. Také kdysi livonskou (pobaltskou) šlechtu, a to zakladatele hřbitova svobodné pány Loudony. Jeden z nejstarších rakouských rodů - hrabata z Fünfkirchen, meklenburské von Voss, lucemburské von Troyer a rakouská hrabata Seilern-Aspang. Jsou zde i dva svobodní páni Bretton s francouzskými předky. Všechny rody byly spřízněny s Loudony, kromě bratrů Klaudia a Oktavia Brettonů, kteří patřili k přátelům rodiny Loudon a po svém nešťastném zchudnutí žili u Loudonů v Bystřici pod Hostýnem a nakonec spočinuli po boku svých přátel i dobrodinců.[1]

Bretton

von Troyer

Kraj pod Hostýnem tak spoluvytvářela velmi pestrá společnost z mnoha koutů Evropy hovořící mnoha jazyky, spojovala je loyalita habsburským panovníkům a kraji, kam šlechtici hluboce zakořenili i s nesmírně rozsáhlou mozaikou vztahů, které navazovali ke svému blízkému i vzdálenějšímu okolí.

Po dlouhém 19. století přišla Velká válka a v průběhu času stále více záleželo na barvách státních vlajek než barvách rodových a na národnosti než předcích z různých koutů světa. A před hlukem této nové doby již nemohly ochránit žádné hradby ani zámecké okenice.

Dnes bych nechtěl vzpomenout slavného generála, ani c. a k. komoří či jiné důstojníky a vysoké císařské úředníky, ale jednu dívenku, která je zobrazena na triptychu v kapli. Zůstala zde zakletá jako Šípková Růženka, ale hezký konec bývá jen v pohádkách. Vzpomenu na ty, kteří nejsou pohřbeni na zdejším hřbitově, ač zde měli kdysi spočinout.

Klečící dívka v kapli (vpravo)

Rodina Antoinetty (noviny Salonblatt)

Dívka a žena se jmenovala Antoinette a byla dcerou Remigia Oliviera Loudona (1857-1902) a Marie Alice von Voss (1861-1938). Roku 1916 se na zámku v Bystřici pod Hostýnem provdala za o tři roky mladšího hraběte Ladislava Seilern-Aspang. Manželé se po Velké válce usadili na zámku v Miloticích, kde se narodily tři z jejich čtyř děti. Antoinette vyrůstala a žila běžným životem tehdejší šlechtičny.

Záznam o svatbě Antoinetty v farním kostele Bystřice. Svědkem svatby byl známý polský generál (dříve důstojník Rakouska-Uherska) Ignacy Kazimierz Ledochowski – https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/591?image=216000010-000253-003374-000000-007481-000000-FM-B10209-01730.jp2

Hroby rodičů Antoinetty

Její manžel Ladislav vystudoval práva, proto se také celý život kromě správy velkostatku zabýval právnickou praxí. Za 1. světové války sloužil u sedmého dragounského pluku c. k. armády s hodností nadporučíka. Válku přežil a s rodinou se usadil na zámku v Miloticích. V prosinci roku 1941 se Ladislav Seilern přihlásil k říšské státní příslušnosti. Snad to bylo tím, že Antoinette se cítila být součástí německého kulturního a jazykového prostředí.

Nikdy nebylo nijak prokázáno, že by se jakkoliv za okupace zapletli s úřady nebo politikou Třetí říše či snad nacismem, nikomu neubližovali. Nicméně dle dekretu číslo 12 byl rodině zkonfiskován majetek. Důvodem bylo pouze přihlášení se k německé národnosti, tak jak dekret žádal. Dr. Ladislav, Antoinetta a dvě dcery byli téměř okamžitě internováni v internačním táboře Svatobořice. Třetí dcera a syn žili za války ve Švýcarsku. Tábor byl využíván německými okupanty pro věznění Židů a „osob nespolehlivých pro stát“. Za války zde byly vězněné také děti. Jednalo se o děti rodičů, zatčených německou státní policií v souvislosti s pomocí parašutistům operačních skupin SILVER, ANTHROPOID aj. při atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kteří byli popraveni v Mauthausenu 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944. Po válce zde byli internováni kolaboranti, skuteční či domnělí a lidé německé národnosti, kteří museli nuceně odejít ze země. A i děti, opět děti musely nést viny svých rodičů, jako by nešlo zpřetrhnout zlý bludný kruh.

Záznam o křtu Antoinetty – https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/8656?image=216000010-000253-003374-000000-007455-000000-00-B06291-01880.jp2

Internovaní Němci a Němky chodili pracovat za četnické asistence do dolů, skláren, mlýna v Kyjově, na velkostatky v okolí a též k místním rolníkům. Byli posíláni na žně a další polní práce do blízkého okolí, kam byli vždy doprovázeni strážemi.[2] Právě zde umírá Antoinetta, a to 6.6.1946. Důvod je zřejmý. Mizerné životní podmínky v táboře a nadměrně těžká práce, snad i ve spojení s nakažlivou chorobou. Zbytek rodiny je následně transportován do Heidelbergu, odkud odchází do Salzburgu. Ladislav se již nikdy neoženil a všechny jeho dcery zůstaly bezdětné. Jednalo se o Marie Henriette, 25.1.1918 , Elisabeth, 15.1.1920, Therese, 4.8.1921.

Nakonec se ovdovělý Ladislav dočkal pouze vnuků od jediného syna Seilern-Aspang Karla Maxmiliana, 22.9.1923, jímž rod pokračoval. Ladislav zemřel v Salzburgu roku 1976, ve věku devadesáti let. Daleko od malebného kraje pod Hostýnem. Dodnes žijí jeho vnuci – Peter (nar. 1962) a Ladislav (nar. 1960).[3]

V tichu zdejších pomníků mezi tújemi jsou zaváté stopy minulých století. Jen obraz dívky Antoinnety na fresce v kapli znepokojivě připomíná dobu, kdy děti musely nést viny svých otců a nebylo jim souzeno zažít životní štěstí.

[1] Více in: PAVLŮ, Miroslav, Bystřická heraldická ohlédnutí. Šlechtická heraldika 18. a 19. století v Bystřici pod Hostýnem, Bystřice pod Hostýnem, 2008

[2] LUŽOVÁ, Kateřina. Obec Svatobořice v kontextu Internačního tábora ve Svatobořicích. Online. Bakalářská práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta. 2016. Dostupné z: https://theses.cz/id/v3ljc1/, s. 28

[3] KRAMÁŘ, Josef, DORČÁK, Pavel, Zámek Kinských ve Valašském Meziříčí-Krásně (čtení o krásenském zámku a jeho majitelích), Valašské Meziříčí, 1998, s. 19-22