Mrtvá nevěsta – tajemný příběh z Mezříče

Tajemný příběh mrtvé nevěsty Alžběty Vaňkové, která roku 1662 zemřela před svou svatbou a jejíž náhrobek se dochoval a byl opředen mnoha legendami.

Ve Valašském Meziříčí, kdysi za hradbami města na Horním Předměstí, stojí polodřevěný hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice z 2. poloviny 16. století. Je na malém ostrohu a po staletí sloužil jako hřbitovní pro město a okolní farnosti. Tehdy Valašské Meziříčí nazývali staří mužové Mezříčem a město bylo často zasaženo morovými šípy a vpády Tatarů i křesťanských vojáků. Nešťastnými obyvateli vypálených vesnic se pak plnil zdejší hřbitov. Vychrtlá smrt s kosou často klepala na dveře rozedraných chalup a domů a brala lidem to nejcennější, co měli - jejich vlastní děti i milé. Pamatuj, že mrtví někdy nechtějí ležet ve hřbitovní hlíně, kam patří, protože půda jejich lože je tvrdá a studená. A potom Vám vyprávějí svůj příběh skrze místa a věci, kterých se dotknul jejich osud.

Jako v tento páteční večer, kdy zvony kostelíku odbíjejí svou hodinu. Podzimní mraky naplnily oblohu a pokryly zem chladnými stíny. Táhly se nad holými lukami i hnědými lány obdělávané půdy a v rozrytých brázdách se drželo bělavé jíní, první stopy mrazu. Sluneční světlo bylo slabé a nevydávalo žádné teplo. Uvnitř kostela je již pološero a stromy uvězněné v trámech v nekonečném víru let najednou vydávají tlumené zvuky. Je to hudba, ano je to hudba. Veselka, muži a ženy v reji radosti a prastarých oděvech – čas tady neplyne, vše zůstává stejné. Panna Alžběta tančí se svým milým a usmívá se, je jako mladá jabloň v bílém šatu, která kvete každoročně na zahradě. Tančí tak ladně a zlehka. A tolik potichu. Sochy svatých andělíčků se utápějí v temnotě stejně, jako starobylý náhrobek, u kterého náhle vše mizí a hudba ztichne. Na náhrobku je nápis:

„Léta 1662 dne 25. júna Alžběta ctná děvečka Jana Vaňka a Estery, manželky jeho vlastní dcera v devatenáctém létě byla. Svůj stav panenský proměnit měla, smrt v tom jí překazila. Ženich její měl býti Jan Michoňků z Meziříčí, však Syn Boží, ten nebeský oblíbil sobě ji, panu andělskou, u něhož již zůstává a nás tam očekává. Amen.“

Kostel Největější Trojice

Náhrobek Alžběty

Mrtvá nevěsta. Ta, které se lidé báli, že se bude vracet jako striga, jako noční stín, který bere dech dětem a ty jsou ráno nalezené umrlé.

Alžběta zemřela dříve, než mohla prožít svou lásku a její příběh nám vypráví náhrobek v kostele a matriky Vsetína.

Jmenovala se Alžběta Vaňková. Měla tzv. znásobené příjmení a psala se i jako Plchová, jako její otec (proto je na náhrobku uvedena jako dcera Jana Vaňka a v matrice jako dcera Jana Plcha – šlo o stejného otce). V 17. století příjmení nebyla povinná a pro odlišení osob se stejným jménem se používaly kupříkladu i přezdívky. A tak bylo ve městě několik Vaňků, ale jednomu z nich lidé říkali i Plch. A občas byl zapsán jako Vaněk a občas jako Plch. Alžběta zemřela ve Vsetíně dle náhrobku 25.6. 1662 ve věku 19. let. Matrika zemřelých 26. 6. uvádí úmrtí – Elisabet filia Joannis Plich. Alžběta dcera Jana Plcha. Ve vsetínské matrice žádná další Alžběta Vaňková/Plchová k tomuto datu není. Je třeba upozornit, že v roce 1663 není v matrice ani žádná jiná Alžběta. Pouze Alžběta Plchová a pouze jednou pro rok 1662. [1] Je tedy možné postavit najisto, že Alžběta Plchová/Vaňková byla dcera Jana Vaňka/Plcha. Jeden Jan Plchů je uváděn jako Meziříčský měšťan.[2] Zemřela náhle před svatbou s Janem Michoňků z Valašského Meziříčí. [3] Důvod smrti není uveden. [4]

Záznam o úmrtí Alžběty (řádek 26)

Mrtvá nevěsta byla předzvěstí velké pohromy, která postihla kraj.[5] 6.12. 1663 totiž na Moravu vpadlo osmansko-tatatarské vojsko. „Tento den, jenž byl sobota, v první hodině odpolední, při třetím vpádu z Uher od Uywarino neb od Nových Zámků, které tehdy již byly předány Turkům, vtrhli Tataři na Moravu, přišli až k Vsetínu a odtud z horních vesnic, Janové, Hovězí, Halenkova, Hrozenkova, Zděchova, Ústí a Seninky odvedli přibližně 700 osob, někteří byli zabiti, ať odpočívají v pokoji, ostatní ať jsou potěšeni Pánem“.

Záznam o vpádu Tatarů na Moravu

Mezitím venku zapadlo listopadové slunce a rozhostilo se ticho. Celé město Mezříč se ukládalo ke spánku. Vítr si začal pohrávat s korunami stromů a nebe bylo jasné. Dnes hvězdy budou zářit jen pro ni. Pro Alžbětu, aby odpočívala v pokoji a míru.

[1] Badatelé, kteří se dříve snažili rozplést záhady kolem Alžběty, si patrně neuvědomili zdvojené příjmení. Domněnka, že umřela „dvakrát“ je zcela mylná – v matrice žádná Vaňková není uvedena, ani pro rok 1662, ani 1663 https://zlin.rozhlas.cz/nevesta-ktera-zemrela-dvakrat-a-ma-tri-nahrobky-pribeh-alzbety-vankove-9155593

[2] Pamětní kniha Meziříčská : paměti Ondřeje Sivého a jeho následovníků, Valašské Meziříčí, 2021, s. 48

[3] Originál náhrobku je ve Valašském Meziříčí, jeho kopie ve Vsetíně a v Rožnově pod Radhoštěm.

[4] https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be87d0b8-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=55c46109556a4d89b1f622527a826705

[5] https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be87d0b8-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=7d768bebc3d84c33bc1c82651c21f77a